Rok Trumpa: Psychoprofil „stabilního génia“ a srovnání s Havlem

Článek si také můžete poslechnout v audioverzi.

Donald Trump je extrémní úkaz. Jeho vliv, který po roce druhého prezidentského období dosahuje vrcholu, pramení z toho, že Trump je jiný než ostatní. Tak moc, jak jsme si donedávna neuměli představit. Něco a někoho takového žijící pamětníci demokracie neznali.

Trump opouští kategorie, podle kterých jsme si zvykli posuzovat politiku a řád. Staré parametry nestačí, ztrácejí smysl. Měřítko extrému jako by se přesouvalo do nadpřirozena. Co se zdá, už není sen. Dostavuje se těžko uchopitelný pocit, že světu zkouší vládnout postava z obálky komiksu. Dominantní postava.

Jenže Trump, jakkoli působí neuvěřitelně, je opravdový. A vyhrál svobodné volby, ohlásil zlatý věk Ameriky a hraje roli nejmocnějšího člověka v opravdovém, ne pohádkovém světě.

Že si s ním svět moc neví rady, vyplývá z toho, že Trump realitu a pohádku propojil. V tom případě může i to, co ostatní nemohou, nedokážou a nechápou, jak je něco takového možné. Svět podle Trumpa je plný údivu, vášní, konfliktů a mýtů o zlu a dobru. A hlavně: má vysokou sledovanost. Každý den.

Donald Trump přišel do politiky s letorou marnivce a příběhem magnáta se zlatým mrakodrapem. A také s reputací televizního entertainera. Tohle know-how, prezentace reality jako show a obráceně, bylo nezbytnou součástí kódu, kterým odemkl nový politický jazyk. V něm dříve nemyslitelné přicházelo v úvahu. Slova přestávala být tím, čím se zdála být. Začalo být možné nejen slibovat - a do značné míry také dělat - skoro cokoli, ale také chvástat se, ponižovat a cokoli tvrdit i cokoli popírat.

„Svou prezidentskou kampaň Trump stavěl na předpokladu, že svět opravdu vypadá takhle: smyšlená figura se smyšleným bohatstvím, která ignoruje právo, pohrdá institucemi a postrádá soucit, může lidem vládnout díky rozdílení bolesti. Během debat trumfl své republikánské rivaly i díky tomu, že měl dlouholetou praxi v hraní smyšlené televizní postavy,“ napsal v roce 2018 americký historik Timothy Snyder. „Vůdčí jedinec, který přichází z říše výmyslů a fikcí, dokáže lhát bez zábran a bez omluv, protože nepravda zcela pohlcuje jeho existenci,“ charakterizuje okolnosti Trumpova epochálního vzestupu.

Ne, na tohle se tradiční politici, značná část tradičních občanů svobodného světa a vlastně ani řada tradičních obyvatel Zeměkoule nemohli dost dobře připravit. Ani napoprvé, ani napodruhé. I když to někteří zkusili. Jenže Trump, pól na škálách povahy, moci i politického umění, je asi ještě jinější, než předpokládali.

Trump 2.0. Kdyby se měl dojem z jeho prvního roku vyjádřit jedním slovem, a kdyby to slovo nevybírali Trumpovi příznivci, byla by to „neomalenost“. Neomalenost i její vývoz a úspěšné nastolování jako principu.

Prvek neomalenosti spojuje desítky příkladů, od subtilních po drsné. Od těch, co spadají čistě do kultury a etikety, po ty, co mají potenciál obrátit poměry vzhůru nohama.

Když se Trump kdysi nazval „stabilním géniem“, někdo to na chvilku mohl ještě chápat jako ironii. Ale nebyla. Byla to domýšlivost.

Na své sociální síti píše své jméno a funkci velkými písmeny. Nechal zbourat východní křídlo Bílého domu. Pustil se do direktivního přejmenovávání zeměpisných názvů. Pojmenovali po něm, s jeho souhlasem, Americký mírový institut. Dekretem „Obnovení pravdy a rozumnosti v americké historii“ přepisuje dějiny z podoby, v jaké je zaznamenala muzea. Člověku, který na něj při návštěvě továrny pokřikoval, ukázal prostředníček. To není komiks, to se stalo!

O somálských přistěhovalcích prohlásil, že jsou „odpad“, „k ničemu nepřispívají“ a „jen pobíhají okolo a zabíjejí se navzájem“. Tak hovoří prezident nejdůležitější demokratické země světa víc než dvě století potom, co první článek Deklarace práv člověka a občana začal větou: „Lidé se rodí a zůstávají svobodní a rovnoprávní.“

Co bylo nemyslitelné, je teď možné, ale není divu, že to stále působí neskutečně. Jsme nepřetržitě zaskočeni.

Když byl zavražděn režisér Rob Reiner, Trumpův velký odpůrce, Trump to doprovodil komentářem, že smrt byla „údajně způsobena hněvem, který vyvolával u ostatních svou obrovskou, neústupnou a nevyléčitelnou nemocí TDS“, což má být zkratka jako že syndromu vyšinutosti vůči Trumpovi. V kontextu toho, že ve východním bloku kdysi režimy své odpůrce zavíraly jako údajné psychiatrické pacienty, je to ještě o něco přišernější poznámka.

Prezidentský chodník slávy nechal Trump aktualizovat novými cedulkami. Joe Biden byl prý nejhorší prezident a funkce se ujal v důsledku nejzmanipulovanějších voleb v historii. Tabulky k Trumpovým dvěma mandátům jsou plné chvály a hovoří o nejlepší ekonomice v dějinách světa.

Trump, a i to je aspekt jeho aktivit, se tváří, jako by to, co koná, mělo definitivní platnost, jako by tu měl být na věčné časy. Dědictví zanechává v každém případě - ať už jako nezměnitelný odkaz, anebo jako úkol přepisovat svět podle Trumpa zase zpátky. Uvádět jeho cedulky a superlativy na pravou míru. Bude-li tou dobou ale ještě nějaká k nalezení.

Trump naléhá na odevzdání ohromného cizího území, s tím, že ho Spojené státy „potřebují“. Mluví o něm, a tím pádem i o životech svobodných občanů, kteří ho obývají, jako by šlo o lukrativní pozemek v hledáčku obchodníka s realitami. Proč ho potřebuje? Jako by si z reklamy půjčoval slogan „Protože chci“. Proto.

Příběh neomalenosti ve zkratce: Trump se dožaduje Nobelovy ceny míru (a venezuelská opozičnice Machadová mu nakonec dává tu svou). Trapnost by se dala krájet, což se nakonec i dá. Ale mnohem vážnější jsou politické konsekvence: „Vzhledem k tomu, že se vaše země rozhodla neudělit mi Nobelovu cenu za mír za to, že jsem zastavil osm válek a více, už necítím povinnost myslet čistě na mír,“ napsal norskému premiérovi (který za Nobelův výbor nezodpovídá).

Vývoz neomalenosti se projevuje tak, že někteří politici se tímto rozměrem Donalda Trumpa zkoušejí inspirovat. A tak, že neomalenost poznamenává politickou kulturu a veřejnou diskusi i tisíce kilometrů od amerických břehů.

Protože neomalenost nastoluje americký prezident, a ne okresní hejtman, nenásleduje po ní umravňování dotyčného jménem lepší politické společnosti. Následuje přizpůsobení, protože se zdá být nevyhnutelné.

Zahraniční státníci začínají ovládat Trumpův jazyk. Zjišťují, co Trump potřebuje a žádá. Výsledkem jsou kupříkladu lichotivé projevy uznání, zdvořilost zdaleka přesahující to, když na náštěvě pochválíte koberec. Někdy na takovou reálně politickou slušnost není úplně hezký pohled. Trump mění i politiky.

Trump 2.0. Kdyby se měl dojem z jeho prvního roku vyjádřit jednou větou, ale úplně naruby, pak by to musela být věta: „Jsa u moci, připadám si permanentně podezřelý.“ Ne, Trump si pravděpodobně ze všeho nejmíň připadá jako ten, koho zaměstnávají pochybnosti o jeho údělu.

Na rozdíl od Václava Havla, od kterého ta věta pochází. Je z jednoho projevu v roce 1991, z dob jeho největšího mezinárodního věhlasu. I když mu naslouchala půlka světa, Havel se jakoby omlouval, že je tu nedopatřením. Mezi politiky nekorunovaný šampion sebereflexe a svým založením příští vůdčí antitrump.

Že by se ti dva mohli v alternativní historii potkat a dát řeč, je svůdná představa. Prezident-Pravda a láska a prezident-Make America Great Again. Prezident z Hrádečku a prezident z Mar-a-Lago. Prezident-absurdní dramatik a politický vězeň a prezident-transakční realitní agent. Jeden napsal Moc bezmocných, ze které dnes cituje kanadský premiér v Davosu, publikum tleská. Druhý praktikuje moc mocných. Nobelovku, ten opravdický diplom z Norska, nedostal ani jeden.

Smyslem té představy není vyzdvihovat Havla nebo snižovat Trumpa, případně naopak. Vždyť tomu brání i různá doba a různý význam jejich zemí. Vzpomenout si na Havla, a zároveň sledovat Trumpa, jenom nutně znamená znejistění, kde se berou a co vlastně znamenají moc, vliv, úspěch, vítězství, sláva. Slova i skutečnost, kterou opisují, jsou křehké. Pro toho, v kom vyvolává obavy nezastavitelný Trump, to může znamenat naději.

Dokázali by si oba pánové prezidenti porozumět? „Proč vlastně lidé touží po politické moci a proč se této moci - když ji mají - tak neradi vzdávají?“, nadhodí ten menší z nich, jako tenkrát v jednadevadesátém. Protože moc je nejlepší afrodisiakum, zamrká ten druhý, řečí těla dominantní, na svého „nejlepšího přítele“ a „skvělého muže“. A small talku by bylo učiněno zadost.

Jestli by Havel jako prezident Trumpovi lichotil, protože účel v kritickém roce 2026 tak moc světí prostředky, se nedozvíme.

A proto nezbývá než v té opovážlivé představě ještě pokračovat:

„Milý pane prezidente, všiml jsem si, že jste v jednom rozhovoru říkal, že hranicí moci jsou pro vás vaše vlastní morálka, vaše mysl, a to jsou jediné věci, které vás mohou zastavit. Že jste za to od někoho dostal čočku, tím se nemusíte vzrušovat - jistěže vy ani nebudete. Já to koneckonců vidím podobně: věřím, že poslední instancí nemůže být nic jiného než naše svědomí. A proto si, jsa u moci, připadám permanentně podezřelý, jestli mi rozumíte. Slibíte mi, že o tom budete přemýšlet? Já ano. Anebo mi ten váš mravní kompas na chvilku půjčte…“ (Smějí se oba, kamery už jsou dávno pryč.)

„Milý Donalde, vím, že jste loni přísahal ne na jednu, ale rovnou na dvě Bible. Nechci, a už vůbec vám nemohu jako občan malé země uprostřed Evropy, té Evropy, kterou máte za skupinu národů v rozkladu vedenou slabými lidmi, že… radit. Jenom mě, když už tu tak rozprávíme, napadlo, jak se kdesi v té knize píše, že pýcha předchází pád.“

Zlatý věk Ameriky, konec prvního roku. Opona jde dolů.