Recenze: Buldok z Poděbrad v záplavě nekonečných krimi lehce vyčnívá

Článek si také můžete poslechnout v audioverzi.

Radka na své okolí působí, jako kdyby ji vesmír zapnul na jakési vyšší, hřmotnější otáčky. Vznětlivá kriminalistka z nového českého seriálu Buldok z Poděbrad, který lze vidět ve videotéce Oneplay a tuto neděli večer jej začíná vysílat TV Nova, působí hřmotně a neurvale. Rozvedená matka v podání Sabiny Remundové má na krku dva teenagery. A rozhodně ji neuklidní, když k poděbradské kriminálce dorazí nový šéf.

Tedy dorazí – Radka s kolegou ho musí jet vyzvednout na nádraží, přitom zrovna mají v autě ovci, která souvisí s jejich aktuálním případem. A Marek Adamczyk, coby nový nadřízený Cyril Beneš, je lehce zmatený pedant s autistickými rysy, puntičkář, co vyžaduje, aby spisy byly zcela detailní a schůze pokračovaly až do konce, ať už hodina jakkoli pokročila. Zároveň je to ale člověk schopný dorazit na nádraží do Pardubic místo do Poděbrad.

Komediální krimi podle scénáře Tomáše Baldýnského a Tomáše Chvály rozšiřuje řady tuzemských maloměst, ve kterých dochází ke zločinu. Hned od úvodních scén je ale zřejmé, že nesledujeme případy žádné poděbradské mordparty a nemusíme žasnout nad tím, kolik hrdelních zločinů se může odehrát v lázeňské destinaci. I když výstřední věci se tu dějí od počátku.

Hned v první epizodě například dojde k obarvení starosty namodro. Je tu zkrátka cítit, že Tomáš Baldýnský rád pracuje s podivnými nápady, byť tentokrát nikoli v rámci satiry Kosmo či sitcomu Comeback, tedy formátů se zhruba půlhodinovými částmi.

Buldok z Poděbrad má klasickou stopáž kriminálek a také některé neduhy spojené s délkou více než padesátiminutových epizod. Zase tak detailně se tu nevyšetřuje, materiál pro milovníky detektivek to spíš není. Naštěstí ale docela funguje napětí mezi oběma ústředními charaktery.

Radka působí neustále lehce nesnesitelně, až se divák pozastavuje nad tím, jak může být způsobilá k výkonu své funkce. Přitom to není posměšně napsaná postava, jako se to ženským hrdinkám v tuzemské kinematografii leckdy stává. Spíš ustaraná ženská, co nepochybně má jistý kriminalistický instinkt, své povaze navzdory.

V tomto Buldok připomíná třeba nedávné komediální krimi Případy mimořádné Marty s hrdinkou, která se k detektivnímu oddělení přimotala omylem, bez patřičného vzdělání, zato s dost svérázným naturelem.

Buldok stojí na chemii mezi Cyrilem a Radkou, které kromě nutnosti pobývat spolu ve stejné místnosti či stejném služebním autě, jemuž nejdou otevírat dveře spolujezdce zevnitř, pojí také společný nepřítel. Kraus z kraje, jenž jezdí přebírat závažnější případy, se s Cyrilem z minulosti dobře zná, prozrazuje, že se mu přezdívá Samostříl, a má k němu vůbec docela dost posměšků.

Buldok celkem dobře pracuje s tradičním principem protikladů, které se nakonec doplňují. Cyril není takový nelida, jak se zprvu může zdát. A Radka se neustále ocitá v situacích, kdy jí děti, kolegové, případy či exmanžel přerůstají přes hlavu, ale zároveň je znát, že pod tím hurikánem hlučných emocí zůstává dost citlivý člověk. V ranku odlehčené krimi jsou tu slušně napsané a zahrané postavy.

Přesto zatím první dvě epizody působí lehce ospalým dojmem. Obarvení starosty namodro i záhadné úmrtí staříka řídícího dětský vláček jsou sympaticky lokálně bizarní případy, ale při jejich vyšetřování komediální situace spíše maskují, že o žádný velký kriminalistický procedurál tu rozhodně nejde.

Na druhou stranu při hledání stop zdejší hrdinové leckdy projeví víc vyšetřovatelské invence, než jaký bývá standard v mnoha vážně pojatých krimi, kde důkazy občas padají postavám do klína.

Navíc i to mísení obyčejností s bizarními nápady je prozatím spíš sympatické. Nesledujeme žádný velký policejní sbor, o to více prostoru tu dostávají hlavní postavy. A byť úvodní epizody zrovna nepřekypují dějem, stále jsou třeba v porovnání s jinými aktuálními krimi typu Místa zločinu Zlín o dost akčnější a zábavnější.

Už ve druhé části dojde přímo k mordu, jakkoli se zprvu zdá, že šlo o infarkt. Všechny prozatímní zločiny v sobě mají jistou vynalézavost a dynamiku posiluje, že hrdinům nejde jen o vyřešení případů, ale také o to, aby je nenechal vše oddřít Kraus z kraje a pak „neslíznul smetánku“.

Tento boj s dvojím nepřítelem neustále doplňují situační scénky, kdy například Radka opakovaně načapává svého staršího syna, jak si místo školy užívá s přítelkyní, případně s marihuanou.

Buldok z Poděbrad je zatím spíše sympatickým nedělním mainstreamem. Umí vystavět gag a obalit ho i nějakým uvěřitelným pozadím, stále sledujeme plnokrevné, zapamatovatelné postavy a ne nějaké věšáky na humor. Není v tom taková důslednost či práce se sociálním rozměrem jako třeba v komediálních počinech režiséra Jana Prušinovského. Ale v nekonečné záplavě domácích krimiseriálů spíše lehce vyčnívá.