Téměř polovina dívek v ústavech si ubližuje. Závažnost zranění překvapila

Sebeubližování u dětí v zařízeních náhradní výchovné péče lze chápat jako pokus vypořádat se se světem, který jim opakovaně ubližoval, říkají výzkumníci, kteří provedli dosud nejrozsáhlejší srovnání sebepoškozování mezi českými dětmi v ústavech a běžné populaci.

Jejich zjištění jsou alarmující: zatímco v běžné populaci si ubližuje zhruba každý čtvrtý čtrnáctiletý, v dětských domovech a výchovných ústavech je to více než třetina - a u dívek dokonce více než polovina.

Výzkumníci z Univerzity Jana Evangelisty Purkyně a Univerzity Palackého osobně vyzpovídali více než čtyři tisíce mladistvých na základních a středních školách a souběžně dalších bezmála osm set náctiletých v dětských domovech, výchovných ústavech či diagnostických ústavech.

Podle posledních dostupných údajů Ministerstva školství se přitom v těchto zařízeních nachází celkem 6379 dětí a mladistvých. Vědci tak hovořili téměř s každým osmým nezletilým v institucionální péči.

Seznam Zprávy již loni informovaly, že se v Česku k sebepoškozování uchyluje více než 13 tisíc chlapců a přes 60 tisíc dívek. Nová data nyní potvrzují, že podíl záměrného sebeubližování u mladistvých v institucionální péči je ještě výrazně vyšší.

„Děti v institucionální péči jsou bezesporu vystavené většímu psychickému tlaku a často mají za sebou náročné životní zkušenosti jako zanedbávání, trauma, nestabilní rodinné zázemí, absence uspokojování psychických potřeb, jako jsou bezpečí a jistoty,“ vysvětluje výzkumník Jan Tirpák z Pedagogické fakulty Univerzity J. E. Purkyně v Ústí nad Labem, kde se věnuje problematice sociálně-právní ochrany dětí.

„Pro veřejnost i pro systém by to mělo být jasné upozornění, že tato skupina potřebuje cílenější podporu a dostupnější odbornou péči, ideálně dlouhodobou,“ doplňuje Martin Dolejš, psycholog a vedoucí Katedry psychologie Filozofické fakulty Univerzity Palackého v Olomouci.

Výzkumníci zároveň upozorňují, že výchovné ústavy a dětské domovy poskytují péči i dětem se závažnými poruchami chování. Nelze rovněž vyloučit, že se někteří mladiství mohli výzkumu zúčastnit jak na školách, tak v ústavech.

Z výzkumného projektu vyplývá, že osm procent mladistvých v ústavech si záměrně ubližuje každý měsíc, pět procent každý týden a tři procenta dokonce denně.

Součástí výzkumu je i podrobné srovnání na úrovni jednotlivých sebepoškozujících strategií. Ukazuje se, že děti v ústavech na denní bázi daleko častěji sahají po závažnějších způsobech sebepoškozování, zatímco děti v běžné populaci častěji volí formy nižší závažnosti.

„Ukazuje se, že děti v zařízeních častěji sahají po fyzicky tvrdších nebo rizikovějších formách sebepoškozování. Popsané mechanismy mohou být ve své podstatě naučené a pouze posilované každou další zkušeností, kdy sebepoškozování přinese skutečnou úlevu,“ říká Denis Veselý, výzkumník a doktorand na Katedře psychologie Filozofické fakulty Univerzity Palackého v Olomouci.

Intenzita závažnějších forem sebepoškozování překvapila i samotné výzkumníky. Upozorňují, že s sebou nesou vysoké riziko trvalého zjizvení i infekcí. Zároveň zdůrazňují, že ve skutečnosti neexistují „méně problémové“ formy sebepoškozování.

„Myslíme si, že jakákoliv forma autoagrese u dětí v zařízeních náhradní výchovné péče lze chápat jako pokus vypořádat se se světem, který mu opakovaně ubližoval. Naším úkolem by proto nemělo být pouze zabránit dalšímu opakování, ale především pomoci dítěti porozumět vlastní bolesti a naučit se ji zpracovávat,“ komentují výzkumníci.

Volají proto po intenzivnější prevenci přímo v zařízeních a po posílení systémové intervence. Poukazují také na to, že například v dětských domovech chybí psychologové i speciální pedagogové.

Zkušenosti se sebepoškozováním potvrzují i oslovení zástupci dětských domovů.

„Je to dlouhodobý fenomén. Je za tím kumulace vícero faktorů. Je jasné, že je to tím, jaké děti se v dětských domovech ocitají. Mají trauma z primární rodiny, kde často zažili psychické, fyzické nebo sexuální zneužívání nebo byly svědky domácího násilí,“ zmiňuje Jan Blažek, ředitel Dětského domova Tuchlov.

S tímto jevem se setkává i Věra Smolíková, vedoucí oddělení výchovně-léčebné péče ve výchovném ústavu a dětském domově se školou v Pšově. „Snažíme se hodně působit preventivně. Děláme všechno proto, aby taková situace nenastala,“ reaguje vedoucí.

Konkrétně zmiňuje, že pozici psychologa zastává sama, přičemž upřednostňuje komunikaci s dětmi v přirozených situacích před klasickým terapeutickým sezením. „Nejsem úplně ortodoxní psycholog, myslím, že terapii může dělat kdokoliv, kdo má dobrý vztah k dítěti. Lepší než psycholog, který si dítě pozve do umělé situace, do kanceláře,“ zmiňuje Věra Smolíková.

Kromě neustálé komunikace s dětmi podle ní pomáhají i takzvané zátěžové situace, například výlety. „Frustrační tolerance se zvyšuje, emoce se vypouští. Přitom jsme na jedné lodi, mě také bolí po 30 kilometrech nohy,“ popisuje.

Cyklovýlety jako účinný preventivní nástroj oceňuje i Jan Blažek. „Posilujeme zdravé sebevědomí a aby se měly děti rády. Slouží k tomu různé techniky, dochází k nám dětská terapeutka i art terapeutka. Ale i zátěžový víkend nebo cyklovýlet dokáže děti uzdravovat. Děti zjistí, že za týden zvládly dojet k moři. Bylo to 600 kilometrů, nedokázaly by si to představit, ale s partou ostatních to zvládly. I obyčejná cyklistika dokáže uzdravovat,“ líčí ředitel dětského domova.

Zároveň se v domově snaží o příchozích dětech zjistit co nejvíce. „Některé faktory jsou dopředu známé. Že už se sebepoškozovalo, že bylo týrané. Pak je potřeba dítě zařazovat do preventivních aktivit,“ říká Jan Blažek.

Pokud k sebepoškozování dojde, pracují v domově i s vychovateli, aby věděli, jak správně reagovat. „Aby na dítě nekřičel, nevyhrožoval mu, nereagovat stylem ‚co jsi to udělal‘, nebo ‚otázkou jestli se chce dostat do blázince‘. Dítě tím dostáváme do zvýšeného napětí, protože to třeba jinak řešit neumí a zase se propadá hlouběji,“ vysvětluje ředitel dětského domova.

I Jan Blažek připouští, že s nedostupností psychologů je problém. V domově se jim však osvědčila již zmíněná spolupráce s terapeuty. „Jde o dlouhodobou terapeutickou práci. Moc se nám to osvědčuje, ale výsledky jsou vidět za dlouhou dobu,“ říká.

Klára Chábová z nadačního fondu Krok domů, který se zaměřuje na pomoc lidem při odchodu z pobytových zařízení, ovšem popisuje, že se často setkává s mladými, jejichž traumata zůstávají nedořešená.

„Ve stávajícím systému péče o děti není kapacita a prostor se jim věnovat a ošetřovat zranění, že nemohou vyrůstat s tátou a mámou. Často říkají, že o té bolesti s nimi nikdo nemluví, nebo se to často přechází v každodenním provozu,“ zmiňuje výkonná ředitelka fondu, která je v denním kontaktu s mladistvými opouštějícími pobytová zařízení.

„Co mám zpětnou vazbu od mladých dospělých, tak ta terapie jim není nabídnuta, tak aby ji přijali. Stydí si o ni říct. Je hrozně důležité vyhodnotit, jak si o tom s mladistvým popovídat,“ říká Klára Chábová.

I ona hovoří o nedostatku psychologů. Zároveň však upozorňuje, že v Česku se dostatečně nesnažíme hledat ani příčiny problému. „Nejdeme po podstatě, nejdeme po tom, abychom jich tolik nepotřebovali. Volám dlouho po přesměrování financí na podporu prevence v rodinách,“ říká s tím, že v řadě případů by pomohlo předejít eskalaci situace, jež končí odebráním a traumatizováním dětí, právě včasnou pomocí rodinám.

„Máme strašně mladých maminek, které potřebují jenom psychickou podporu, nebo poradit, jak pečovat, pak se nám podaří snížit počet dětí v zařízeních, vychovatelé se pak mohou dětem věnovat více, protože individuální pozornost je fakt důležitá,“ dodává Klára Chábová.

Redakce text konzultovala s psychology, na jejichž podnět podrobněji nepopisuje strategii sebepoškozování.