Článek
/Od spolupracovníka na Ukrajině/
Charkovem zní poplach, varuje před hrozbou dalšího ruského leteckého útoku. Do kočičí kavárny ve městě přesto přicházejí hosté. Tentokrát k tomu mají jeden důvod navíc - chtějí tam uctít památku baristy, který musel nastoupit do armády a při jedné z misí zemřel.
Barista Dmytro byl podle majitele podniku Sergeje milý a velice usměvavý člověk. „Pracovat tady začal při covidu, byla to dost těžká doba. Pak ale přišla invaze a všechno se změnilo. V kavárně zůstaly jen kočky, Dmytro, já a jedna další kolegyně. Byl jeden z těch, kteří neodjeli ani když jim nad hlavou padaly rakety,“ vzpomíná.
Dmytro hrál na baskytaru, nosil o číslo větší trička a měl potetovanou ruku. S kolegyní Alinou inicioval akce zaměřené na čtení, meditaci nebo ekologii.
„Byl hrozně otevřený, přátelský a rychle se adaptoval na nové podmínky. Jeho síla byla v tom, jak miloval život. Jsem hodně kontaktní člověk a on mě každé ráno před směnou přišel obejmout,“ vypráví Dmytrova bývalá kolegyně Alina.
„Dělal výbornou kávu a jezdil s ní i na soutěže. Říkal, že se nemám bát, když něco nevyjde, důležité je to zkusit. Byl pro mě jako rodina,“ dodává.
Dmytro v době, kdy pracoval v charkovské kočičí kavárně.
Když musel Dmytro na jaře 2024 nastoupit do armády, už v kočičí kavárně nepracoval. Stále byli ale s majiteli v kontaktu. Firma proto pro bývalého zaměstnance zorganizovala třeba sbírku na lepší vybavení.
Po jedné z bojových misí ale baristu prohlásili za nezvěstného. Až nedávno Rusko při jedné z výměn vrátilo na Ukrajinu jeho tělo.
Charkovská kočičí kavárna během války poskytuje útěchu lidem unaveným každodenními poplachy a negativními zprávami o vývoji války. I po uctění Dmytrovy památky následoval odpočinkový program: ochutnávání kávy.
Každý dostal polévkovou lžíci, kterou nabral kávu, a usrkl. Čím silnější bylo usrknutí, tím úspěšnější finální zážitek. Pak se lžička namočila do vody, oklepala o kapesník a pokračovalo se k dalšímu šálku.
„Moje nejoblíbenější místo v Charkově“
Už kousek od kavárny najdete domy poškozené raketami a drony. I sousední budova má v okenicích místo tabulek skla dřevotřískové desky.
Na jednom zapečetěném okně je nasprejovaná ukrajinská vlajka s nápisem „Chartija chrání Charkov“ a šipka vedoucí ke kavárně. Jedná se o vojenskou brigádu, která se tu stala téměř legendou a v kavárně prodávají trička a visačky s jejím logem.
Válka na Ukrajině a její dopady na psychiku
Podniky plné lidí, kteří se navzdory válce snaží dál žít. I tak může vypadat život na Ukrajině. I několikrát denně ho přeruší sirény, jež lidem připomenou, že ruská agrese nezmizela.
Během ochutnávky kávy kolem nás běhají kočky a hrají si spolu. Dohromady jich tady je patnáct. Některé pochází z útulků, jiné majitelé koupili od šlechtitelů. Hnědá kočka s podélnými šedými pruhy se mi posadila do klína. Po krátkém mazlení zase odběhla a nechala po sobě hromadu chlupů nalepených na košili.
„Jsou pro nás jako naše děti, tohle je primárně kočičí domov. Chodí k nám zákazníci, kteří je znají od koťátek a mají k nim silný vztah. Lidé se tu uvolní, posadí se s kávou a pozorují, jak si zvířata hrají,“ líčí mi Sergej.
Takovou zákaznicí je vysokoškolská učitelka Taťana, která na klíně hladí velkého chlupatého kocoura. „Je to moje nejoblíbenější místo v Charkově. Chodím sem šest let, je to pro mě místo klidu a majitelé jsou skutečně skvělí. Moc mě podpořili na začátku invaze, stejně jako mnoho dalších,“ svěřuje se.
Kočičí kavárna v Charkově.
„Pamatuji si, že v prvním měsíci války se vytvořila fronta před jednou z mála fungujících lékáren. Byla tehdy zima a strašně mrzlo. Napadlo mě zavolat Sergejovi do kavárny. Přinesli termosky a všem rozdávali čaj,“ dodává.
Student umění Ženia má kočičí kavárnu také moc rád. Konečky vlasů má nabarvené na blond a na sobě vybledlý pestrobarevný svetr. „Miluju kočky a je tady skvělá komunita lidí, se kterou se cítím bezpečně. Sdílíme stejné myšlenky a názory. Vím, že tu nenajdu lidi, kteří obhajují Rusko a tvrdí, že bychom se měli snažit ho pochopit,“ říká.
S dvaceti kočkami by nás nikdo z města nevzal
Charkov je zhruba 35 kilometrů od frontové linie a je pod neustálými leteckými útoky. Poplach zní až na občasné přestávky celý den a drony létají zhruba každé dvě hodiny. Jen za dobu, co jsem byl v kavárně, do města vnikl jeden dron Šahíd a tři další stroje.
„Přemýšleli jsme, jak se zachovat při bombardování, ale neexistuje správný způsob. Nemůžete si být jistý, jestli je bezpečnější schovat se mezi dvě pevné zdi, nebo jít pět minut do nějakého sklepa. Je to prostě padesát na padesát, buď zemřete, nebo ne,“ vypráví Sergej.
„Když to začalo, byli jsme v jiném místě, asi sto metrů odtud v podkroví. Věděli jsme, že někteří lidé mají problém, když chtějí odejít z města. Zároveň jsme neměli auto a prosit někoho, aby nás vzal společně s dvaceti kočkami, by asi nešlo,“ uzavírá majitel charkovské kočičí kavárny.
