Přijíždí jeden z nejlepších saxofonistů. Laťka se neustále zvyšuje, říká

Jazz má špatnou pověst. Prý je to hudba, u které se musí přemýšlet, která je elitářská, divná, složitá, napsal saxofonista Joshua Redman. Ano, jazz bývá inteligentní, vyžaduje technickou průpravu, představivost nebo znalost souvislostí. To všechno ale slouží tomu, aby hudba samotná působila na emoce. „Jazz dovede vyvolat radost. Navodit melancholii, povzbudit, uklidnit. Roztancovat, okouzlit, uhranout,“ argumentoval v průvodním textu ke svému albu z roku 1994.

O více než tři dekády později by mohl napsat totéž. Dnes už by to však neformuloval stejně. „Ne proto, že by to nebyla pravda, i když jsem to také psal za jiných okolností. Ale hlavně mám pocit, že když jsem byl mladší, měl jsem hodně co říct. Dnes mám hlavně hodně co hrát,“ směje se Joshua Redman v telefonickém rozhovoru pro server Seznam Zprávy.

Přední americký saxofonista, který byl desetkrát nominován na cenu Grammy a prodal přes milion desek, míří do Česka. Jeden z nejvýraznějších jazzových hudebníků své generace vystoupí toto úterý 5. května v Sono Centru. Koncert jeho kvarteta bude patřit k vrcholům letošního ročníku brněnského JazzFestu.

Sedmapadesátiletý Redman přiveze svou novou, mladou kapelu, jejíž členové jsou všichni mladší 30 let. „To je teď moje hlavní kvarteto, s ním hraji nejčastěji,“ říká o sestavě, kterou tvoří klavírista Paul Cornish, kontrabasista Philip Norris a bubeník Nazir Ebo. Redman střídá tenor a sopránsaxofon.

V Brně uvede především autorské kompozice, nejvíc z loňské desky Words Fall Short, jejíž některé skladby pojmenoval podle románů spisovatelů Cormaca McCarthyho, Kurta Vonneguta nebo W. G. Sebalda. „Samozřejmě nehrajeme každý večer totéž, tu a tam zařadíme nějaký jazzový standard. Navíc jsem pro kapelu napsal spoustu nových věcí na příští desku, v lednu jsme je natočili,“ zmiňuje bez bližšího upřesnění. „Zatím nevím, kdy vyjde,“ dodává.

Album Words Fall Short tvořily kompozice, které Redman vytvářel za pandemie koronaviru. Přiznává, že skládání mu nejde tak snadno jako dřív. „Psát jsem začal, až když jsem natáčel svou první desku. Když jsem byl mladší, snáze se mi ty věci vymýšlely a snáze se také hrály, pravděpodobně byly jednodušší. Tehdy mi stačilo čekat na inspiraci. To už se dnes nestává,“ připouští.

Do psaní se tak musí nutit, což prý znamená někdy i začít se slabším nápadem a tak dlouho na něm pracovat, dokud nevznikne něco smysluplného. „Občas mě napadá, jestli už jsem neřekl všechno. Dříve či později taková situace možná nastane. Jednou už se málem přihodila, skoro celý rok 2023 jsem nenapsal ani řádku. Ale pak to naštěstí vystřídala erupce nápadů,“ popisuje, jak se rodilo tehdejší album nazvané Where Are We, kde jako velký objev účinkovala dnes jednatřicetiletá americká zpěvačka italského původu Gabrielle Cavassa.

Bylo to poprvé, kdy Redmanovo kvarteto natáčelo s vokalistkou. Tematická deska točící se okolo různých amerických měst obsahovala mimo jiné originální směsi dvou skladeb v jedné. Například v kompozici Chicago Blues prolnul Redman staré Goin’ To Chicago Blues, natočené Countem Basiem ve 40. letech minulého století, s harmonickou posloupností a zvukem vibrafonu ze songu Chicago současného písničkáře Sufjana Stevense.

Gabrielle Cavassa zpívá jednu skladbu také na Redmanově posledním albu Words Fall Short. Ke kompozici s lichým rytmem nazvané The Era’s End napsal saxofonista hudbu a netradičně i slova. Mnohoznačný text pojednává o vyhasnutí milostného vztahu za pandemie koronaviru a zároveň o širší proměně, kterou covid přinesl.

„Psal jsem to uprostřed pandemie, kdy byla ve vzduchu všudypřítomná ztráta, touha vrátit se k normálu, nostalgické snění. A zároveň příslib nějakého osvobození, potenciál, aby se společnost posunula dál a aby se změnila. Leccos se dělo ve světě a mnozí z nás hodně prožívali i poměry u nás doma,“ zmiňuje kalifornský rodák Redman s odkazem na politiku.

K ní se výslovněji přihlásil na předešlé desce, kam k jednomu songu rovněž napsal hudbu i text. Jmenoval se After Minneapolis a vznikl několik dnů poté, co policisté v tomto americkém městě zavraždili černocha George Floyda, což vyústilo v celonárodní protesty proti policejní brutalitě a rasismu po celých USA. Jinak apolitický Redman tuto skladbu na desce začal a cappella improvizací na melodii politické písně This Land Is Your Land od Woodyho Guthrieho.

Album z roku 2023 natočil Redman s hvězdnou sestavou jazzmanů, jako jsou kytarista Kurt Rosenwinkel, bubeník Brian Blade nebo klavírista Aaron Parks. „Když vyšlo, absolvovali jsme asi třítýdenní turné. Já měl ale plány na rok a půl dopředu a hledal jsem kapelu, která bude schopná koncertovat celou dobu. Bylo mi jasné, že spousta hudebníků z mé generace nebo podobně starých jako já se k tomu neupíše, protože mají svoje projekty a závazky,“ vysvětluje, co ho přimělo sestavit nové, aktuální kvarteto.

Klavíristu Paula Cornishe, basistu Philipa Norrise a bubeníka Nazira Eboa, kteří s ním nyní přijíždějí do Brna, doplňují na aktuálním albu ještě mladší hosté. Například v povznášející skladbě Icarus účinkuje trumpetistka Skylar Tang, která čerstvě odmaturovala a teprve loni začala studovat vysokou školu. „Troufám si říct, že členové mé současné kapely patří k nejlepším instrumentalistům široko daleko. Mám obrovské štěstí, že s nimi můžu hrát,“ kvituje saxofonista.

Podle něj jsou dnes mladší muzikanti obecně pokročilejší než v 90. letech minulého století, kdy začínal. „Je to jako ve sportu s překonáváním světových rekordů, laťka se neustále zvyšuje. To, co dnes po technické stránce zahrají nejlepší dvacetiletí hudebníci, je objektivně vzato fascinující. Co se ale celkové tvůrčí vize nebo hloubky týče, tam už bych neřekl, že jsou dnešní muzikanti obecně kreativnější než moje generace. Ty tajemné, neuchopitelné aspekty, díky nimž je hudba nejen působivá, ale také inspirativní, krásná, díky čemu dokáže člověka povznést nebo od základu změnit, takovými kvalitami disponují jen ti nejlepší,“ poznamenává.

Joshua Redman si vždy vybíral špičkové muzikanty, jejichž kolektivní improvizace jiskří nápady a energií. Syn slavného saxofonisty Deweyho Redmana, kterého ale v dětství vídal zřídka, vyrůstal s matkou pobírající sociální dávky.

Ze skromných poměrů se vyšvihl mimořádnou pílí. Dosáhl na stipendium, s vyznamenáním vystudoval sociologii na Harvardově univerzitě a začátkem 90. let už byl přijatý k magisterským právům na prestižní Yale. Vzal si ale roční odklad a přestěhoval se do New Yorku za kamarády muzikanty, kteří hledali spolubydlícího.

Redman, jenž už na střední škole exceloval na saxofon, díky nim zaplul na jazzovou scénu. Pět měsíců po přistěhování do New Yorku vyhrál prestižní Mezinárodní soutěž Thelonia Monka, podepsal smlouvu s velkým vydavatelstvím Warner Bros Records a roku 1993 natočil debutové album, na němž se představil jako lídr i skladatel. Hned za něj získal nominaci na Grammy.

Rok nato následovala první nahrávka Joshua Redman Quartetu, tehdy tvořeného klavíristou Bradem Mehldauem, kontrabasistou Christianem McBridem a bubeníkem Brianem Bladem. Všichni dnes patří k naprosté špičce v oboru. Právě s tímto kvartetem saxofonistu naposledy zažili Češi, na podzim 2022 vystoupil na festivalu Prague Sounds ve velkém sále pražské Lucerny.

Redman byl už v 90. letech nepřehlédnutelný. Skvěl se na obálkách časopisů, vyhrával ankety kritiků magazínu Down Beat, hrál v Bílém domě. Hoch atraktivně zosobňující americký sen zároveň patřil ke generaci, jež měnila image jazzových muzikantů z nevázaně žijících, sebezničujících typů na upravené, vysokoškolsky vzdělané pracanty zvyklé se propagovat. Svých pěti prvních alb z let 1993 až 1996 prodal přes milion kusů, což se i tehdy v jazzu podařilo málokomu, častěji příslušníkům starších generací.

„To už by dnes nešlo. Ale jazz nikdy nebyl masová, komerční hudba,“ ohlíží se nyní Redman, podle nějž se ekonomická situace hudebníků od 90. let změnila k horšímu. „Mou hlavní obživou byly vždy koncerty, ale honoráře za hraní v klubech zdaleka nereflektují nedávnou inflaci, spíš šly někde dolů. Takže je to boj. Na druhou stranu bych si nerad stěžoval. Pořád se živím hraním hudby, kterou miluji, s lidmi, které si vybírám, a mám naprostou volnost v tom, co dělám. Za to jsem nesmírně vděčný a vnímám, že podobné štěstí má málokdo,“ poznamenává.

Redman dlouho vydával na značce Nonesuch. Loňské album je jeho druhé pro label Blue Note Records. „Nonesuch bylo spíš umělecké, kdežto Blue Note je v první řadě jazzové vydavatelství. Vychází na něm desky mnoha mých oblíbených muzikantů, jako jsou Walter Smith III, Immanuel Wilkins, Joel Ross nebo Melissa Aldana,“ vyjmenovává významné hudebníky mladší a střední generace.

Nyní se pod křídly stejné firmy začínají emancipovat Redmanovi spoluhráči. Jeho pianista Paul Cornish vydal první album na Blue Note loni, uplynulý pátek se objevil samostatný debut zpěvačky Gabrielle Cavassa.

Saxofonista svou zatím poslední desku pojmenoval Words Fall Short. Název odkazuje k tomu, že na tuto hudbu a její emocionální náboj jsou slova krátká. Joshua Redman sice stále má co říct, především má ale opravdu hodně co hrát.