Nečekal na reprezentaci, vzal druhou ligu. Jen nestíhám dát pusu dětem, říká

Postup mezi fotbalovou elitu už má Martin Svědík měsíc v kapse. Přitom když na jaře 2025 nastupoval, byla Zbrojovka Brno zralá na padáka do třetí ligy: „Ještě jsem neměl podepsanou smlouvu a jel se podívat na zápas do Zlína. Seděl jsem na tribuně s asistenty Jirkou Saňákem a Honzou Baránkem a říkal jsem si: Ty bláho, půjdu do toho?“

Šel a slavnou brněnskou značku resuscitoval. Klidně může zlomit i historický bodový rekord druhé ligy. Ale není to málo pro trenéra, který se proslavil ve Slovácku, je inspirací pro mladé a byl kandidátem pro Plzeň nebo dokonce národní tým? „Všechno má svůj čas,“ odpoví bez emocí a nutno říct, že hantec ještě nepochytil.

Co vám vlastně chybí?

Rodina, protože fotbal mám. Nepotřebuju k životu nic jiného. Synovi bude jedenáct, dceři je sedm a jejich dětský čas plyne příliš rychle. Já mám v Brně byt, děcka zůstala s manželkou v Chrudimi, protože jsme je nechtěli vytrhávat z jejich mateřského prostředí. Chybějí mi. Všichni tři.

Jenže s Brnem jste rozjel projekt na několik let.

Víte, jak je to v trenérském životě. Nevyjde vám pár měsíců a všechny krásné plány, které jste měl, můžete zahodit. Nechci děti třeba po dvou sezonách zase stěhovat jinam. Doma jsou šťastné, navíc Filip kope za Chrudim, má tam kamarády a obtížněji se seznamuje s novými. Proto zvažujeme, co dál.

Cítím z vašeho hlasu, že řešíte velké dilema.

Musím smeknout před manželkou, jak to zvládá. Když mě před třinácti lety poznala, věděla, kdo jsem, jaká je moje práce a kam mířím. Byla se mnou v Bělorusku, celkem dlouho na Slovácku… Přizpůsobila se. Sice už jsme podobným rytmem pár let žili, ale tohle už je něco jiného. Děti rostou, vidím je málo, nestačí, když si večer zavoláme. Nemůžu jim dát pusu na dobrou noc a kolikrát si vyčítám, že nejsem blíž.

Tak co s tím?

Zatím se domů vracím na otočku, když je čas. Otevřu dveře na zahradu, kolem štěká pes, bazén, děti jsou šťastné. Jo, narazil jste na citlivé téma a zatím sami nevíme, jak ho vyřešit.

Má Filip talent po vás? Býval jste hodně šikovný útočník, mládežnický reprezentant, než vás zradila kolena.

Nerad bych to posuzoval, to by musel říct spíš můj dlouholetý kamarád Pavel Jirousek (bývalý ligový hráč Jablonce nebo Chebu), se kterým jsme vyrůstali v Pardubicích na Lokomotivě. Pavel teď vede syna a kruh se pěkně uzavřel. Mladej kope o kategorii výš, než je věkově, a fotbal hraje dobře a hlavně s láskou, což je pro nás zásadní. Je obrovský fanda Bayernu Mnichov, hltá příběhy Harryho Kanea, mladého Oliseha, Luise Díaze, Kimmicha. V hokeji pak hodně fandí Dynamu Pardubice.

Ještě jste nemluvil o dceři.

Eliška, moje malá princezna. Empatická, citlivá, hodná. U Elinky musíme trochu kompenzovat to, že odmalinka tráví spoustu času na fotbalových zápasech. Ať už mých, nebo bráchových. Můj život je díky rodině opravdu šťastnej, jen musíme vyřešit tu jednu komplikaci. Holt člověk nemůže mít pořád všechno. A my to tak bereme, že je to daň za moji kariéru, práci, za kočovný život trenéra.

Jaký jste v civilu citlivka, tak přísný jste na hřišti? Vaši hráči říkají, že jim neodpustíte ani metr.

Jen jednou jsem slevil a nedopadlo to dobře… Každopádně bych spíš bych řekl, že jsem důsledný na detail, na dodržování zásad a principů, které jsme si nastavili, aby tvrdá práce nás všech směřovala k vytyčeným cílům. Věřím té cestě. Věřím, že pokud o tom přesvědčím lidi kolem sebe, je to jeden z předpokladů k úspěchu. Pak se můžeme společně radovat, užít si emocí a hezkých zážitků, které sport obecně přináší. Když se vyhraje, umím to rozjet s ostatními, je ve mně hodně emocí. Raduju se, ale zároveň bývám tak psychicky unavený, že to ze mě netryská, jak bych chtěl. Se Slováckem jsme třeba vyhráli národní pohár (2022), veliká věc, historická, dostali jsme se do Evropy, užil jsem si to, ale já stejně věděl, že druhý den mě čeká další práce. Horší to je, když se prohraje. Ani manželka pak kolikrát neví, jakou mám náladu.

Teď to taky nevím.

Jsem pozorný a soustředím se, protože i rozhovor je součástí mojí práce. Snažím se být detailista, nic nepodcenit. Vypínám jen doma, tam se snažím plnit přání ostatním a naslouchat své ženě (úsměv).

Zato na hřišti se musíte poslouchat vy.

Jsem pedant na detaily, ne diktátor. Z hlediska psychologie vím, kdy nastolit opravdu ráznou ruku a kdy povolit a udělat pozitivní atmosféru, legraci, vyvolat emoce. Baví mě jen tak si sednout v kabině, v regeneraci a bavit se s kluky o čemkoliv. Každopádně přiznávám, že – stejně jako kdysi slavný trenér Pospíchal – občas je potřeba vytvořit i nějakou situaci, aby mančaft nebyl úplně v klidu.

Proč?

Aby hráči zpozorněli, že se něco děje. Protože jako hlavní trenér jste manažer. Máte na starosti přípravu, plány, jste zodpovědný za výsledky, za výkony hráčů, za práci realizačního týmu. Pořád musíte být ve střehu, protože fotbal neodpočívá a neodpouští chyby. Těžko se to vysvětlí laikovi, který netuší, jak je někdy fotbal nemilosrdný. Chcete-li v něm být úspěšný, a já chci, musíte ho dělat naplno. Jakmile něco přehlédnete, doběhne vás to.

Když jste v polovině dubna ostudně prohráli v Opavě 0:4, jakou tvář jste nahodil?

Nesl jsem to nelibě, výsledek byl strašný. Viděl jste film Dream Team s Martinem Hofmannem, jak na paralympiádu do Ria vezme tým zdravých basketbalistů? Zazní tam: Když někdo po prohraným zápase není naštvanej, tak je retardovanej. Používám takové hlášky i v kabině. Nicméně v Opavě se odehrávalo něco jiného. Jen jsem o poločase (0:3) zvýšil hlas a upozornil, že hazardujeme se jménem Zbrojovky a s kreditem, který jsme si vydobyli.

A po zápase?

Mluvil jsem klidněji a věcně. Byl to zápas blbec, před kterým jsme udělali chyby všichni.

Všichni? Sám umíte přiznat chybu před hráči?

Snažím se být s hráči fér. Už v týdnu před zápasem jsem cítil, že koncentrace opadla a nezareagoval jsem. Na pondělí jsem svolal realizační tým a řekl jim, že se to nesmí opakovat. Jakmile si na tréninku ulevíte, návyky se odrazí v zápase, protože hlava se okamžitě přizpůsobí. A hlava, jak známo, řídí nohy. Jednalo se o špatné mentální nastavení. Mužstvo už se vidělo s postupem v kapse a my jim to vlastní nedůsledností dovolili. Plus jsme mohli zvolit sestavu adekvátněji stylu soupeře. Jak jsem přiznal vlastní chyby, stejně tak jsem ocenil partu kluků, kteří věděli, co udělali blbě.

To jste tušil, když jste Zbrojovce před rokem kývl?

Netušil a přesvědčil mě až telefonát se Standou Hofmanem, zkušeným klukem, kterého jsem měl ve Slovácku. Řekl mi: Kabina je zdravá, trenére, tým špatný není, jen potřebujeme dát do kupy.

Měl pravdu, že?

Svým způsobem ano, ale důležité v tomto směru bylo, že jsme se v letní přestupovém období zaměřili na stavbu kádru i z hlediska charakteru týmu a kluků, kteří dokážou vést kabinu.

A nejen to. Taky jste dost rozšířili realizační tým.

Data, analýza nebo skauting jsou dnes nedílnou součástí naší práce. Realizační týmy se zvětšují, aby bylo všechno efektivnější a dokonalejší.

Poslyšte, dají se přes data vyhrát zápasy?

Data jsou od toho, aby se používala. Musíte je umět dosadit do mozaiky, která vám to vítězství přinést může. Čili psychická týmu, individuální příprava hráčů, sestava, tréninkový proces a spousta dalších věcí, ve kterých jsou data pomocný ukazatel k tomu, aby se ta mozaika mohla správně zrealizovat.

To zní jako z trenérské přednášky. Na jaká čísla se v datech díváte nejdříve?

Nejprve chci vidět video. Pak koukneme na data a dosazujeme si, co nám chybělo. Abych si případně potvrdil, co mi naznačil vlastní dojem. Nezáleží jen na počtu přihrávek, ale i na intenzitě pohybu, na presingu, na počtu sprintových náběhů. Data vám dodají důkaz a argumenty, samozřejmě nejen o tom. Nedávno jsem to krajním hráčům zdůrazňoval v kabině: Snesu a pochopím výkon, když se vám nedaří s míčem, ale nechtít běhat a nedělat sprintové náběhy, zvlášť když to máte v popisu práce, tomu nerozumím.

Jak se vám spí po postupu?

Nejde ani o to, jak se mi spí, ale o to, jaké teď všichni prožíváme chvíle. Splnili jsme cíl, který jsme si dali. Zvedneme nad hlavu pohár pro vítěze Chance národní ligy. Je to určitě úleva. Cítím hrdost na všechny, kteří se na tom podíleli, na skvělou partu hráčů, realizační tým, zaměstnance klubu, trávníkáře, vedení klubu, majitele Vojtu Kačenu a naše fanoušky, kteří nás celou sezonu podporují. Všem těmto lidem a všem, kteří nám věřili, patří mé velké poděkování a uznání. Došli jsme tam, kam jsme chtěli.

Ale?

Pořád je to jen začátek. Byl to jeden z důvodů, proč jsem zvolil Zbrojovku, ve které vidím smysl, že to bude fungovat.Vybrali si mě s přesným záměrem, proč to chtějí a co chtějí. Věří mojí práci a já věřím tomu příslibu. Důvěra je pro mě strašně důležitá, takže jsem si byl jistý, že sice udělám krok zpátky, ale reálně dělám dva dopředu.

Trenérskou inspiraci máte?

Na nikom jsem se neučil, jen poctivě sleduju trendy. Když jsem přišel do Baníku, byl tam pan trenér Lička, který mě vedl už jako hráče. Proběhla s ním spousta konzultací a vlastně si voláme pořád. Zpočatku mi moc pomohl hlavně s teoretickou částí. Jinak se trenérská inspirace mění, stejně si z toho vezmete jen určité prvky. Mourinho, Klopp, Guardiola, Nagelsmann. Už před lety se mi líbil styl, který razil Diego Simeone.

No vidíte, pořád je v Atlétiku Madrid a teď mu chyběl krůček do finále Ligy mistrů.

Je skvělé, že se drží tak dlouho na jednom místě. Nebo Jindra Trpišovský ve Slavii. V tom spatřuju kvalitu trenéra, že se v jednom klubu dokáže tak dlouho držet a ještě být pořád ve špičce, přizpůsobovat se trendům, tvořit je. Jakmile totiž ustrnete, fotbal vás zválcuje. Nikde nemáte záruku, že peníze zaručí úspěch.

Zatímco Trpišovský nikdy velký fotbal nehrál, Simeone byl hvězda Argentiny, záložník s břitvou mezi zuby.

A vnímám, že je pořád. Ačkoli Atlético není úplně světová adresa, on ho na špici dokáže svým nechutně poctivým stylem udržovat. Dokonale přizpůsobuje taktiku tomu, komu čelí – a vždycky chce vyhrát. Svou vášeň nehraje, on ji má v sobě, čímž motivuje hráče, kteří se mu obětují.

Když jste po hromadě úrazů kopal okresní přebor za Titanic Srch, už jste tušil, že chcete být trenérem?

Vůbec. Pro mě byla hrozná rána, že jsem musel skončit. Ve čtyřiadvaceti. Kdysi mě italský časopis Bravo vybral mezi padesát největších talentů do jednadvaceti let. Spolu s Patrikem Bergrem a Tomášem Řepkou. A najednou šlus. Nic. Každý krok mě bolel, na velký fotbal jsem mohl zapomenout. Proto mám třeba pochopení s Lukášem Vorlickým, geniálním hráčem, kterého máme na hostování ze Slavie. Tolikrát se dostal na dno, tolikrát se musel hrabat nahoru. Ve všem ho chápu, protože miluje fotbal a věděl, jak moc je dobrý, jenže špatná kolena a nepřízeň osudu mu to neumožňuje prokazovat. Já ale věřím, že o něm ještě hodně uslyšíme.

A ten okresní přebor?

Prostě jsem potřeboval být na hřišti, proto jsem začal dělat něco mezi hráčem a trenérem. Byla to slušná příprava na to, co mě čekalo dál. Jen s kluky, kteří chodí do práce. A do práce jsem samozřejmě musel i já. Jako ligový fotbalista máte servis, děláte, co vás baví. Najednou se ocitnete v autoservisu a přijede vekslák, že chce okamžitě vyměnit kola u auta, div do vás nekope, protože jste pro něj nula. Poznal jsem pohrdání, pád na hubu, tři práce denně. Ale zase - kdybych si tím neprošel, nevážím si toho, co mám teď. Vážím si lidí, kteří tvrdě a dobře pracují.

Ostatně i slávista Trpišovský, než se vypracoval, se živil všelijak a trénoval jen pro dobrý pocit.

Vůbec se nedivím, protože má podobné lidské hodnoty jako já. Já jezdil pro leasingovou společnost, od rána do večera k dispozici. Měnil jsem kola, jezdil po technických kontrolách, hlídal v hotelu. Do toho trénoval Titanic.

Věděl jste, proč to děláte?

Abych si zachoval určitý standard a jednou se třeba vrátil zpátky. Protože mám rád fotbal. Bohužel kolena zlobila pořád a hodně jsem si kvůli tomu prožil. Teď už mám po operacích oba klouby umělé. Ale to období mi dalo hodně.

Co vás teď čeká se Zbrojovkou?

Další proces. Tenhle tým se stavěl pro druhou ligu a je nám jasné, že se bude muset proměnit. Ale možná až v září zjistíme, jak moc. Když jsme přicházeli, cíle byly jasné: za prvé se zachránit, za druhé vybudovat tým pro postupové ambice, za třetí postup do Chance ligy. Teď je před námi budování týmu, aby se adaptoval, hrál důstojnou roli a byl konkurenceschopný v nejvyšší soutěži. Chci říct, že já nikdy nepracuju na základě náhod, ale na základě principů, které jsou jasně dané, protože o nich vím, že budou fungovat. Ať se to týká stavby mužstva, tréninkového procesu nebo chodu realizačního týmu. Neuhýbám ze svých zásad, protože když to udělám, vymstí se mi to. Proto vám možná připadám jako přísňák. Ale zároveň si zakládám na lidskosti, respektu, mezilidských vztazích či přátelství.

Jak dlouho se dá ten zápřah vydržet?

V tom znovu obdivuju Jindru Trpišovského, jak konzistentní úroveň si drží přes deset let v kuse. Prakticky jede bez výkyvů a pořád na plný plyn.