Jen lapali po dechu. Po debaklu v Mexiku soudruzi fotbalisty „popravili“

Vyslovit slovo Guadalajara úplně postačí. „Okamžitě slyším ten zvon na Jaliscu. Visel v chodbě mezi kabinami a jakmile skončila přestávka, rozhodčí ho rozhoupal, abychom se zvedli a šli na plac. Bim-bam, bim-bam, pořád mi to vyzvánění zní v uších. Někdy ho i ve spaní slyším. A to už uběhlo přes půl století, co jsme tam hráli.“

Dvaaosmdesátiletý Alexander Vencel je rázem zase v Guadalajaře na slavném stadionu Jalisco. I uruguayského sudího Ramóna Barretu vidí, jak s temperamentem pravého Jihoameričana cloumá provazem, aby bylo zvon slyšet v obou kabinách. Brazilské i československé.

„Pelé, Jairzinho, Tostao, Rivellino, Carlos Alberto, ti už dávno běhali po hřišti, pohrávali si s balonem a vyšilujícím fanouškům předváděli své parádičky, jejich legendární trenér Mário Zagallo už také seděl na lavičce, zatímco my s Ivo Viktorem stáli v chodbě sami dva jako somári. Ostatní byl zavření v šatně, kde lapali po dechu vděční za každou minutu, o kterou mohou zůstat uvnitř déle.“

Poločas stačil, aby tým trenéra Marka na světovém šampionátu v Mexiku v roce 1970 poznal, jaké to je hrát v nadmořské výšce 1550 metrů. K tomu v pravé poledne, kdy teploměr atakoval čtyřicet stupňů.

Ve spalujícím vedru.

A proti Brazilcům k tomu.

Navíc v řídkém vzduchu, kdy i míč plachtil vzduchem úplně jinak, než byli zvyklí, takže Ivo Viktor stojící na hranici šestnáctky se jen nevěřícně díval, jak Pelého fikaná střela z dobrých pětapadesáti metrů nabírá nevypočitatelnou trajektorii a jen o kousek míjí bránu.

„Co mi zbývalo? Vrátil jsem se do kabiny a mezi dveřmi spustil: Čo je chlapi? Pome! Rozhodčí zvonil. A podruhé a jen kvůli nám. Druhá půle už měla začít,“ netají Vencel, že kdyby jeho spoluhráči mohli, i pohledem by tehdy vraždili.

Přemohli se.

Na rozpálenou plochu Jalisca vyběhli.

Na trávník, jehož smrdutý zápach si Vencel dodnes rovněž vybavuje, neboť mexičtí pořadatelé ho kropili vodou z vyluhovaného tabáku z nedaleké fabriky, aby trochu povyrostl.

Ještě čtvrt hodiny Brazilcům vzdorovali.

„Ale jen my mladí. Já, Migas… Pak jsme ale taky odešli. Dech jsem nemohl popadnout, plíce mi hořely, ty moje nohy hubené jako sirky jsem měl jako olova. Udělat o krok víc představovalo úplné utrpení,“ přidává se Karol Dobiaš, kterému bylo onoho 3. června jednadvacet.

„To naši funkcionáři nás zničili. Přitom dobře věděli, co nás v takové nadmořské výšce čeká. Slyšeli to od trenérů, stejně jako od nás, co jsme dva roky před mistrovstvím světa hráli v Mexiku na olympiádě. Taky v Guadalajaře. Taky na Jaliscu. A to jsme tehdy letěli o tři týdny dřív, abychom si zvykli na nadmořskou výšku a tamní podmínky. Stejně to bylo peklo. A to se hrál olympijský turnaj v říjnu, kdy se teploty pohybovaly kolem jednadvaceti stupňů,“ dopálí se i po půlstoletí Ladislav Petráš.

Enfant terrible československého fotbalu, ale také excelentní snajpr, který si v úvodním duelu s budoucími mistry světa Brazilci nejdřív vychutnal obrovitého stopera Brita, aby dal slovutnému brankáři Félixovi už po jedenácti minutách nejslavnější gól své kariéry. Čechoslováci vedli 1:0 a Petráš běžel přes celé hřiště k postranní čáře, kde poklekl a pokřižoval se.

Před třiapadesáti tisíci diváky na Jaliscu.

Před televizními kamerami přenášejícími zápas do celého světa.

On, sportovec socialistického Československa.

V sedmdesátém roce. V době, kdy doma vládla tuhá normalizace a podobné gesto bylo v příkrém rozporu s morálkou socialistického sportovce.

„Přišlo to samo od sebe. Spontánně. Jako exploze radosti a díků někde uvnitř mě, která musela ven. V kabině se někteří hráči modlili, jiní se zase křižovali při nástupu, já byl ale toho třetího června skutečně prvním naším fotbalistou, který se na mistrovství světa pokřižoval po vstřeleném gólu přímo na hřišti.“

Ve výpravě pochopitelně zavládlo zděšení. Trenérovi Markovi šrotovalo v hlavách, co se bude dít doma po návratu, o nasupených bafuňářích ve vedení výpravy nemluvě. Zvlášť když se Petráš pokřižoval i ve druhém turnajovém zápase, když vstřelil gól Rumunům.

„Žádné následky to po návratu z Mexika kupodivu nemělo. Možná se tím lidé ve vedení výpravy nebo doma komunističtí či tělovýchovní funkcionáři zabývali, ale mě si na kobereček nepozvali. Nejspíš jim stačilo, že na mě hodili neúspěch národního týmu na mistrovství světa, aby měli čisté ruce.“

Petráš to byl, koho označili za viníka blamáže na mexickém mundialu.

Z Laci Báčiho, jak mu spoluhráči familiárně přezdívali, udělali hříšníka, kvůli němuž národní mužstvo prohrálo v základní skupině šampionátu s Brazílií, Rumunskem i Anglií a nenaplnilo očekávání a stanovený cíl.

Vždyť kvůli němu musela reprezentace nesmyslně kočovat Evropou, místo aby odletěla za oceán a zvykala si v Guadalajaře na vysokou nadmořskou výšku.

On to přece byl, kdo se osm minut před koncem barážového střetnutí s Maďarskem nechal v prosinci ve francouzském Marseille vyloučit, i když reprezentace v tu chvíli vedla už 4:0 a o účast na šampionátu nemohla přijít.

Po souboji s Benem zůstal ležet na trávníku a nemínil se zvednout. Maďarům tekly nervy, sudímu Rogeru Machínovi taky.

Proto vytáhl červenou.

Proto reprezentační debutant Petráš vyfasoval distanc na tři zápasy.

Jozef Marko ho ovšem chtěl mít v mužstvu, protože na útočnou dvojici Adamec–Petráš spoléhal. Narychlo se tudíž hrálo dubnové přípravné utkání v Rakousku, a před cestou do Mexika zápasy v Lucembursku a Norsku, aby si Petráš trest odpykal. Pravidla té doby totiž nedělala rozdílu mezi utkáními přátelskými a soutěžními.

„Naprostá blbost. Každé mužstvo hrálo před odjezdem na velký turnaj pět šest přípravných zápasů a našemu mělo vadit, že sehrálo tři kvůli Petrášovi?! Funkcionáři to prostě svalili na mě, aby tím zakryli vlastní neschopnost. Stejně jako svalili na nás hráče mexický neúspěch. Nikoho nezajímalo, že trenér Marko požadoval, aby se přerušila liga, byl čas na přípravu a následně i na aklimatizaci ve vysokohorském prostředí v Guadalajaře. Neposlechli ho, a proto jsme na tom byli špatně,“ vypočítává i po více než půlstoletí Ladislav Petráš skutečné důvody, proč národní mužstvo vyhořelo.

„Laci má pravdu, od samého začátku bylo všechno špatně naplánované,“ přitakává Alexander Vencel.

Začalo to soustředěním ve francouzském sportovním středisku ve Font-Romeu. Marko tam vzal svůj výběr, aby v Pyrenejích hráči poznali, jak se trénuje v 1800 metrech nad mořem.

Bohužel tam s nimi odjel v únoru.

Ke všemu ve dnech, kdy moderní sportovní areál vybudovaný pro přípravu francouzských sportovců chystajících se na olympiádu v Mexiku 1968 zavalily přívaly sněhu a bičovala neustálá vichřice.

„Už cesta vlakem do Font-Romea byla úmorná. A co teprve tam. Na hřišti kupy sněhu, ven se nedalo vyjít, jaká byla fujavice. Když jsme přebíhali z ubytovny do jídelny, museli chalani tehdejšího Markova asistenta Pištu Jačianského nést, aby to toho hubeňoura neodfouklo. A do toho domluvené dva přípravné zápasy, ke kterým jsme se trmáceli dvanáct set kilometrů do španělské Sevilly a sedm set padesát autobusem do Nantes,“ připomíná Vencel, že trenér i soudruzi ve vedení fotbalového svazu někde udělali chybu.

Tím ovšem martyrium teprve začalo.

Od ústředního trenéra Václava Blažejovského i od olympioniků startujících na olympiádě v Mexiku 1968 si vyslechl trenér Marko spoustu varování o potížích s aklimatizací, vysoké nadmořské výšce i únavě, která na sportovce doléhala. A nešlo samozřejmě jen o fotbalisty.

Proto přišel s požadavkem, aby se liga dohrála až po šampionátu a reprezentace měla čas na nezbytnou přípravu. Argumentoval, že ve dvaašedesátém před cestou na mistrovství světa do Chile tomu také tak bylo. Nejvyšší soutěž se prostě na dva měsíce přerušila a poslední tři kola byla na programu až poté, co se Masopust, Popluhár, Pluskal, Novák, Kadraba a další stříbrní hrdinové z Chile vrátili s titulem vicemistrů světa. Připomínal i to, že Angličané odletí za oceán už v polovině května, aby si v Bogotě proti Kolumbii a v Quitu proti Ekvádoru zkusili, jaké to je hrát devadesát minut ve výškách, kam ani tatranský Gerlachovský štít se svými 2654 metry nesahá. Vždyť Quito leží ještě o dvě stě metrů výš.

A když s Angličany nepochodil, předhodil funkcionářům Brazilce, kteří své soutěže přerušili, aby reprezentanti měli během soustředění dost času na aklimatizaci ve vysokohorském prostředí. Argumentoval i Rumuny, protože ti si zaletěli za oceán, aby si v zápase s Peru vyzkoušeli, co je na mundialu nejspíš čeká.

Všechno marné.

Rozhádané vedení svazu nechtělo ani slyšet, že by se měla nejvyšší domácí soutěž přerušit. A funkcionáři některých klubů se k nim přidali. Proto jarní ligový program letěl zběsilým tempem k 6. květnu, kdy bylo na programu poslední kolo.

„Všechny evropské týmy už se chystaly do Jižní či Střední Ameriky, kde měly před šampionátem dojednané přípravné zápasy, jen my se harcovali autobusem k přáteláku do Lucemburska a z Esche pak dál do Berlína, odkud jsme letěli k dalšímu střetnutí do Osla. A tam odtud do New Yorku, abychom pokračovali do Mexico City a tam čekali na spoj do Guadalajary. Přiletěli jsme tam osm dní před zápasem s Brazilci celí zbití, rozlámaní a na smrt unavení. Přitom nic nebránilo, abychom také letěli rovnou za moře a dvě utkání sehráli tak jako naši soupeři tam. Vždyť i před turnajem na mexické olympiádě jsme stihli přípravné střetnutí s domácí výběrem,“ líčí Petráš anabázi, kterou museli reprezentanti podstoupit.

Žádný div, že Marko zrušil po příletu do Mexika první tréninky.

Docela pochopitelně při pohledu na zbědované hráče odvolal přípravný zápas s místním výběrem. Po pozdním příletu do dějiště šampionátu a nedostatečné aklimatizaci měl nejspíš tušení, co bude následovat a snažil se zachránit, co se dalo.

Nezachránil.

„Hrát proti Brazilcům, Rumunům a Angličanům jen poločas, do čtvrtfinále bychom postoupili. Vždyť nad Rumuny jsme vedli a s Brazilci a Angličany hráli nerozhodně. Jenže fotbal se hraje na dva poločasy a my v těch druhých pokaždé úplně odešli. Ze sedmi gólů, které jsme inkasovali, jsme jich dostali šest po přestávce, kdy už chalani neměli síly. Celých devadesát minut prostě nezvládli. S Rumuny a Angličany jsme navíc prohráli brankami z pokutových kopů. A zvlášť ten, který v utkání proti Anglii nařídil náš osudový sudí z Marseille, Roger Machín, byl hodně přísný. Vždyť Laco Kuna v šestnáctce spadl a balonu se rukou dotkl neúmyslně,“ připomíná ‚Šaňo‘ Vencel, že naděje vkládané před šampionátem do československé reprezentace byly oprávněné.

Aby ne, když kostru mužstva tvořili hráči bratislavského Slovanu, kteří rok předtím porazili ve finále Poháru vítězů pohárů Barcelonu, a fotbalisté Trnavy, jejichž putování Pohárem mistrů zastavil až v semifinále Cruyffův Ajax Amsterdam.

V Mexiku ovšem zůstalo jen u nadějí. Československá reprezentace všechny tři zápasy ve skupině prohrála, takže se vracela předčasně.

A doma čekala hráče i trenéry poprava.

Za „nedůstojnou reprezentaci socialistické republiky“.

Za fámy a vyfabulované zvěsti, jaké rozbroje mezi hráči na šampionátu panovaly. Jak se Češi nesnášeli se Slováky a Slováci zase s Čechy. Jaká řevnivost údajně panovala mezi hráči bratislavského Slovanu a Trnavy. Jak se Adamec s Kvašňákem na tréninku pokopali, protože každý z nich chtěl být kápem. Jak hráči víc než na reprezentaci socialistické vlasti mysleli na to, zda obout adidasky nebo kopačky od Pumy, protože měli před očima 200 dolarů, které jim německé konkurenční firmy slibovaly. Jak se trnavští hráči po posledním utkání s Anglií harcovali 600 kilometrů z Guadalajary do Mexico City, aby prodali propašované křišťálové skleničky a podnosy, s nimiž se vláčeli přes půl zeměkoule. Mnoho nechybělo a letadlo jim uletělo.

Ale to všechno je na jiné vyprávění…

„Vždyť jsem to říkal. Funkcionáři svalili vinu na nás, aby zakryli vlastní neschopnost,“ vyloví v paměti následný hon na čarodějnice Petráš, který se stal nejlepším střelcem mužstva jak na olympiádě 1968, tak i na mistrovství světa 1970.

„Záviděli nám těch 200 dolarů. Záviděli i trička, tašky a vycházkové teplákové soupravy, které jsme dostali. A počkali si, aby nám všechno sečetli,“ přitakává Vencel.

„A to nám vypláceli dva dolary kapesného na den. Ani na pohlednice, které jsem posílal mamičke a všem známým to nestačilo. A prémie za postup? Nejdřív slíbili tisíc dolarů, což byly dobré peniazky. Vždyť dolar se v té době kupoval i za sedmdesát korun. Pak vymysleli, že namísto dolarů dostaneme bony do Tuzexu, aby nám nakonec vyplatili čtrnáct tisíc korun. A po návratu dokonce chtěli, abychom do skladu na Kozím place vrátili i slaměné klobouky, jimiž nás vybavili a které už nosili olympionici v osmašedesátém. Nic jsem jim nedal, všechno jsem si nechal,“ i po padesáti letech s gustem tvrdí Karol Dobiaš, že na něho si tělovýchovní funkcionáři nepřišli.

Opravdový pogrom na reprezentaci nastal ale až dva měsíce po návratu z Mexika. Mezistátní zápas ve Francii a oživená kauza Adidas-Puma k tomu fotbalové generalitě posloužila.

Šestnáct hráčů z mexického kádru bylo začátkem září vyřazeno z národního mužstva a patnáct měsíců měli zakázáno reprezentovat. A k tomu jim strhli dvacet procent z prémií za postup. Trenér Marko nesměl vést žádný reprezentační výběr dva roky, dokonce i lékař výpravy Čestmír Nápravník to odskákal, disciplinární komise mu vyměřila distanc na rok a čtvrt.

„Odskákali to nejen kluci, co hráli v Mexiku. I já dostal flastr, i když jsem zůstal s nohou v sádře doma. A Franta Plass, Jura Szikora a Dušan Kabát dopadli stejně. Na mistrovství taky nejeli, ale protože hráli kvalifikaci jako já a pomáhali vybojovat postup, byli také potrestáni. Holt jsme tím znevážili dobré jméno československé kopané, jak stálo ve zdůvodnění disciplinárky,“ potvrzuje Ján Geleta, že i on stanul na popravišti.

I když zvon klinkající v útrobách Jalisca ani jednou neslyšel, natož aby si na slavném stadionu v Guadalajaře zahrál.