Recenze: V krimi seriálu od Primy vyšetřuje Vojtěch Dyk policisty i bachaře

Giboni se v českém filmu nevyskytují často. S čestnou výjimkou vtipu ze snímku Samotáři, že v Thajsku už dealují drogy právě tito primáti. Nyní však „Giboni“, jak se přezdívá útvaru Generální inspekce bezpečnostních sborů známému pod zkratkou GIBS, poprvé hrají prim v tuzemském krimi. Nový seriál Inspekce s Vojtěchem Dykem v hlavní roli se díky tomu trochu vymyká z žánru běžné televizní detektivky.

Hrdina Adam Volf se přesouvá z Ústí nad Labem, kde doposud působil, do Prahy – k Národní protidrogové centrále. Samotářský typ, který příliš nechce zapadat do jadrné atmosféry na místní kriminálce, nepomáhá řešit jen případy obchodování s heroinem. Adam místo návštěv policejního baru zkoumá nesrovnalosti v dokumentaci a záhy si všímá, že důkazní materiály nesedí s tím, co bylo nalezeno na místě.

Protagonista odhaluje, že nesrovnalosti korespondují s tím, když se o dokumenty stará jeden z kolegů. S podezřením jde na GIBS, následná operace odhalí korupci u protidrogové centrály, ale Adamovi tato iniciativnost příliš plusových bodů nepřinese. A tak dostává nabídku, kterou „nelze odmítnout“. Přesun do Brna.

Naštěstí se objeví jiná, lepší. Přidat se právě ke „Gibonům“ a působit tak trochu jako tajný agent. Právě tím se Inspekce liší od většiny českých kriminálek. Snaží se ukazovat procedurální postupy, avšak trochu jiného typu, jelikož předmětem šetření jsou samotné bezpečnostní útvary – ať už jde o policii, celní správu či vězeňskou službu.

Například ve třetí epizodě Adam přichází do věznice v přestrojení za bachaře. Napětí plyne jednak z toho, že režisér David Laňka a scenárista Tomáš Bombík se nebojí vykreslit hierarchii v drsném prostředí žaláře, a jednak ze skutečnosti, že Adam musí hrát dvojí hru: na bachaře a vyšetřovatele. Aby odhalil podivné okolnosti úmrtí jednoho vězně a co vše s ním souvisí. Podezřelí jsou na obou stranách mříží.

Inspekce chce sázet na syrovou atmosféru, lehce inspirovanou skandinávskými detektivkami. Ne snad v tom, že by se tu odehrávaly bizarní konspirační a krvavě brutální činy, tvůrci se naopak inspirují skutečnými případy.

Adam je ale traumatizovaný samotář, který si vyčítá úmrtí vlastního kolegy před dvěma lety. A trudné vzpomínky na onen čin znovu vyvolá náhodné setkání s jeho ženou Bárou, kterou od té tragédie neviděl.

Osmidílná série stojí na jednotlivých uzavřených kauzách, snaží se o realistický procedurální tón po vzoru Případů 1. oddělení, avšak v úvodních epizodách občas některé detaily nesedí, postavy se tu a tam chovají nelogicky, případně je cítit, že tvůrci potřebují posunout zápletku kupředu i za cenu vypravěčského řešení, které poněkud skřípe. Třeba ve vězeňské epizodě Adam občas jedná způsobem, který působí zkratkovitě, až naivně.

To je bolest spousty krimi seriálů. Ale Inspekce prozatím nenabízí na vyváženou třeba dostatečně silné charaktery.

Vojtěch Dyk je ve své první roli vyšetřovatele tajuplný a nenápadný, zjevně se více o jeho postavě dozvíme až časem.

Martin Finger v roli plukovníka GIBS působí jako férový šéf, který drží emoce na uzdě. A Kristýna Ryška coby Adamova parťačka Dana vystupuje coby racionální, schopná žena, upřednostňující práci před vším ostatním.

Chvílemi se vkrádá podezření, zda seriál, který vznikal ve spolupráci s GIBS, není do značné míry reklamou na tuto instituci, jež vidí vše v širších souvislostech, zatímco všude jinde zůstává prostor pro chyby, machinace, korupci.

Je zřejmé, že k pochybením dochází, a útvar existuje proto, aby je odhaloval. Jenže při vykreslení pražské protidrogovky či vězeňské služby se takřka neobjevuje jediný schopný či čestný jedinec. Jen Adam a jeho kolegové procházejí jednotlivými prostředími jako bezúhonní a spravedliví. Jejich jedinou „vadou“ jsou traumata z minulosti.

Inspekce je nicméně atraktivní díky tomu, že v sobě nese kromě tradiční krimi také trochu ze špionážního žánru. A oproti mnohým českým detektivkám má jednu přednost: celou dobu udržuje spád.

Staví proti sobě tichého, ale přímého Adama a metodickou Danu, většinu prostoru tu opravdu zabírá vyšetřování. Škoda, že se ne vždy daří dodržovat procedurální tón, Adamovo jednání občas probíhá na vlastní pěst, aniž by byl ovšem vykreslen jako onen typický potížista, jenž jde svým šéfům na nervy. Seriál tak lavíruje na hraně mezi ambicemi udělat realistickou kriminálku a trochu spotřebním zbožím.

Je však třeba ocenit, že na rozdíl od mnohé konkurence nespoléhá jen na akci, hlášky a na to, že do padesátiminutové stopáže vměstná dvě tři zapamatovatelné scény a zbytek může být televizní vatou.