Smutné kulisy 70. let. Fotograf zachytil zničenou krajinu i lhostejnost lidí

I když architekt Milan Pitlach nikdy nežil v Ostravě, hojně ji fotografoval, prohlašoval ji za svůj domov a část své fotografické pozůstalosti městu věnoval. Z této kolekce nyní Galerie výtvarného umění v Ostravě připravila výstavu Sůl země, která ve zdejším nedávno zrekonstruovaném Domě umění potrvá do 7. června.

Malé formáty černobílých snímků ukazují ostravské ulice, místní obyvatele i průmyslovou krajinu především z normalizačních 70. let minulého století. Vystupují tu vlasatí mladíci zvaní máničky, úřednice, studentky, cestující ve vlacích a autobusech, romští fotbalisté, účastníci politických manifestací, ale také dýmající továrny a bublající kalové nádrže.

Kurátor Jaroslav Michna si hraje s obsahem jednotlivých snímků. Dává k sobě snímky, které se doplňují, i když nepřímo. „Pokoušel jsem se vytvářet dialogy dvojic až čtveřic fotografií, jež vyprávějí mikropříběhy. Někde jsem se pokoušel o vtípky, je otázka, jestli to diváci přečtou,“ říká. Jedna linka například pojednává o denní rutině – lidé na zastávce představují cestu do práce, pohled za plot továrny symbolizuje zaměstnání a následuje cesta domů.

„Toto jsou návštěvníci fotbalového zápasu Baníku Ostrava. Bavilo mě dát to do souvislosti s fotkou skupinky Romů. Vypadá to, že se čeká na jejich zápas,“ říká Michna před snímkem pózujících romských mužů, po vzoru reprezentantů dřepících v trojstupu před fotbalovou bránou.

Jinde se kurátor pokusil navodit atmosféru normalizačního Československa. „Studentka, která čte skripta na ulici, možná dopadne jako tato úřednice za mřížemi,“ ukazuje na bizarní scénu focenou přes dveře zajištěné mříží, za kterou je žena u pracovního stolu s natáčkami ve vlasech.

Vydařená jsou i další kurátorská spojení, jakkoli sám Pitlach neměl ironii či vtip v dokumentu příliš v lásce: Tři strýcové v kloboucích a dlouhých kabátech ozdobených pořadatelskou páskou se opírají o zábradlí a mříže u jakéhosi vchodu. Tváří se důležitě a nepřístupně. Jako by „pouštěli hrůzu“ na mladíky ze sousední fotografie. Ta je pořízena ve vlaku a vlasatí muži polehávají na sedadlech. Zřejmě jedou časným spojem do práce. Jeden leží v nepohodlně natažené poloze, jako by si nechtěl pomačkat puky na svých módních kalhotách „do zvonu“.

Jako z jiného světa působí fotografie z dělnických kolonií Vítkovice. Jsou bezprostřední, lidé nechávají nahlédnout do svého soukromí, i když je zřejmé, že fotografova pozornost jim není příjemná.

„Pitlach si uměl získat důvěru, i když nebudoval s fotografovanými vztahy, například jako Štreit. Ten vede dialog, čeká, až jej lidé pustí do své intimní zóny, a pak fotí,“ připomíná kurátor praxi slavného dokumentaristy Jindřicha Štreita, který rovněž pochází ze Slezska.

Jako politický komentář působí Pitlachův pohled na stafáž oficiálních oslav, ke které je připojena fotografie utíkající dívky. Kurátor tak naznačuje téma exilu, které se osobně dotklo i autora.

Milan Pitlach žil v letech 1943 až 2021. Narodil se v Kroměříži, po gymnáziu v Opavě odešel studovat architekturu na České vysoké učení technické v Praze. Když mu zemřel otec, matka se sestrou se přestěhovaly do Ostravy, kam za nimi Pitlach celý život dojížděl. V Praze zůstal i po škole, pracoval v několika ateliérech a roku 1969 odjel na roční stáž do Londýna. Tam zcela propadl fotografování, i když s touto zálibou začal už doma.

Netušil, jak moc jej Londýn oslní. Barvitě to popsala jeho přítelkyně, japanistka Helena Honcoopová. „Mohl tam do sytosti provozovat své kulturní návyky – číst, navštěvovat galerie a muzea a koncerty klasické hudby – a navíc se stát svědkem velkých rockových festivalů na Isle of Wight a v Shepton Mallet,“ popisuje japanistka. Čech na Západě zažil vysněné kapely jako Led Zeppelin, Franka Zappu s Mothers of Invention nebo Pink Floyd. Také byl ale pozorovatelem svobodných diskuzí v Hyde Parku, politických pochodů či psychedelických experimentů. „A občanské svobody. Prvně se setkal i s velkou přírodou na ostrovech Hebridy. A všechno to slibné a úžasné se snažil zachytit objektivem svého prvního Asahi Pentaxu,“ dodává Honcoopová.

Z Londýna mladík přivezl 222 rolí filmů, tedy přes 8000 snímků, které pak po nocích vyvolával v temné komoře pražského architektonického ateliéru Delta, kde pracoval. Pořizoval archové kontakty a vybrané záběry zvětšoval. Byť stihl zpracovat jen zlomek, čehož později litoval.

„Pobyt v Anglii mě zpolitizoval. Pravda, měl jsem za sebou zkušenost osmašedesátého roku, ale to byla zkušenost jiná, příliš emocionální, příliš černobílá. V Londýně jsem měl příležitost pochopit, že politika není osud, ale proces,“ napsal Pitlach o svém londýnském pobytu.

Po návratu jej fotografická vášeň už neopustila. „Stále fotil, obcházel města Most, Olomouc, Brno i Ostravu, kterou uváděl jako svůj domov, což je paradoxní, prakticky v ní nikdy nežil. Ale rodina z moravskoslezského regionu pocházela, tak to vnímal. Rád se sem vracel, sáhodlouze Ostravu i její širší region procházel,“ říká kurátor.

V roce 1981 se Pitlach rozhodl ze socialistického „ráje“ emigrovat. Podařilo se mu vycestovat opět do Londýna. S sebou si vzal jen fotografické zvětšeniny a kontaktní otisky negativů, svitky se pokusil poslat diplomatickou cestou, ale byly zabaveny a ztratily se. V Anglii ve svém oboru práci nesehnal, na stáž z roku 1969 v prestižním ateliéru Yorke Rosenberg Mardall už navázat nemohl. Odjel proto do Německé spolkové republiky. V Kolíně nad Rýnem pracoval v ateliéru O. M. Ungerse a k opravdu velké architektuře se dostal v Šanghaji, kde v letech 2003 až 2009 pracoval jako hlavní architekt společnosti Archlong Group Co. Ani při největším pracovním nasazení nepřestával fotografovat.

Pitlach byl především architektem, za profesionálního fotografa se nepovažoval, ačkoli se dožil zhruba pěti desítek výstav svých děl, mimo jiné v pražské Národní galerii, brněnské Moravské galerii či Düsseldorfu, Šanghaji, Londýně a Tokiu.

Ostravský cyklus, který teď zdejší Galerie výtvarného umění představuje poprvé, obsahuje přes 80 fotografií. Přehlídka Sůl země jich zahrnuje zhruba polovinu. I když není rozsahem velká, ukazuje město z jiného úhlu, poněkud vážněji a také abstraktněji než Jindřich Štreit či Ostravák Viktor Kolář.

„Sledoval úpadek lidství na autobusových nádražích a ve fabrikách a dolech v Litvínově, Mostě, Ústí nad Labem, v Ostravě,“ napsala historička umění Helena Honcoopová v Pitlachově nekrologu pro časopis Revolver Revue.

Sám autor své fotografování vnímal jako společenské poslání. Kamarád Prokop Voskovec se ho prý jednou ptal, co udělají komunistům za to, že hochům otrávili mládí. „Trochu z pozice žalobce jsem fotografoval prázdnotu uličních prostorů, zdevastovanou krajinu, tu příznačnou lhostejnost ke světu za prahem vlastního bytu, fotografoval jsem konformnost starší a ztracenost mladší generace, smutné kulisy jeviště, na kterém jsme se pohybovali. Protože mě můj tehdejší věk ještě neopravňoval k rezignaci, považoval jsem společensky kritickou fotografii za své hlavní téma,“ uvedl Milan Pitlach.

Galerie výtvarného umění v Ostravě zařadila výstavu jeho děl do programu letošního jubilejního roku, ve kterém si připomíná 100 let od založení.