Poznat svět v půdě. V ostravské galerii vystavují kompost i památník kopřivě

Polsko-české duo kurátorek Marianna Dobkowska a Edith Jeřábková vybralo tři desítky umělkyň a umělců, kteří se hrabou v hlíně, staví kompostéry, zkoumají kulturní odkazy rostlin nebo poslouchají zvuky z hlubin záhonů a polí.

Přehlídka nazvaná Půda a přátelé potrvá do 13. září. Představuje pomyslnou uměleckou výpravu do světa pod zemským povrchem, který se zdá být stejně bohatý jako oceán a možná ještě více neprobádaný. Projekt spojuje vědecké poznatky, uměleckou imaginaci i praktické zkušenosti z farmaření. Autoři se nejčastěji vyjadřují pomocí instalace a videa, dále jsou tu k vidění fotografie, keramika, vlněné obrazy podobné tapisériím či audionahrávky.

Mezinárodní výstava o půdě vznikla ve spolupráci s varšavským Centrem současného umění Zamek Ujazdowski. Je to první velká připomínka letošního výročí ostravské městské instituce. „Nejsme promotéři velkolepých ohňostrojů. Další program oslav jsme rozložili do celého roku,“ říká ředitel Marek Pokorný, který Galerii Plato vede od založení a za její vybudování v roce 2022 získal Cenu ministerstva kultury pro přínos v oblasti výtvarného umění.

Cestu k přísné budově galerie s cihlovou, léty zčernalou fasádou zpříjemňuje kus přírody. „Této zahradní čtvrti zatím dominuje květná a medonosná louka pro hmyzí pastvu a pastvu pro lidské smysly,“ hlásá cedule zapíchnutá vedle čerstvě vysypané pěšiny. Až po ní návštěvník výstavy půjde zpátky, bude se na zeleň obklopující galerii dívat úplně jinak.

O přímé propojení umění a přírody se postaral slovenský umělec Dávid Koronczi, který přivezl originálně vytvořený kompost. Ten daroval pro galerijní zahradu a zároveň vystavil nádobu, ve které humus vznikl. „Pro mě jsou zahradní kompostéry samy o sobě sochou. Postupným zapouštěním kořenů, obrůstáním se z nich stávají krásnější objekty, než jsem byl schopný vytvořit v ateliéru,“ říká umělec a vedle něj se tyčí obří kovový prstenec postavený na bok.

Velké okruží svařené z dvanácti plátů, připomínající roční cyklus, je z vnitřní strany „ozdobené“ spletitou strukturou kořínků a drobných zbytků. Přírodní reliéf prozrazuje, jak autor s objektem naložil: postavil jej na trávu a začal ho plnit místo kompostéru. Kromě obvyklého bioodpadu tam přidával další přísady, jako nějaký šéfkuchař do hrnce.

„Měl jsem pocit, že stírání mezi městskou a zemědělskou kulturou se neděje dostatečně. Proto mě napadlo, co se stane, když zkompostuji různé typy literatury. Vyžádal jsem si od bývalých kolegů ze slovenského levicového měsíčníku Kapitál, jestli si můžu vzít remitendu. Následně jsem několik stovek neprodaných kusů zmulčoval a přimíchal ‚opoziční‘ literaturu - ekonomické knížky, faktury a také umrzlou kočku. Zahrada pak prorostla literárním materiálem uvnitř mého objektu,“ objasňuje.

Umělkyně Julia Ciunowicz se inspirovala tradicí památníků, její socha však nepřipomíná člověka ani historickou událost. Postavila monument jedné rostliny. „Cítila jsem potřebu vzdát čest kopřivě, která udělala mnoho pro lidi,“ říká umělkyně. Mnohostranná bylina vyniká schopností vázat v půdě dusík a železo. Je lékem, potravou i vláknem. „Kopřiva je významnou vypravěčkou - vykládá nejen o podzemí, ale také o naší historii. Označuje místa, z nichž jsme odešli a na kterých jsme žili a hospodařili. Přitahuje ji dusík, jejž za sebou v půdě necháváme,“ tvrdí kurátorky v průvodním textu.

Socha od Julie Ciunowicz ztvárňuje kopřivu v „nadživotní“ velikosti. Pro výrobu naddimenzovaných listů, stonku, kořenů použila materiál ze skutečných kopřiv.

Rostlinami, tentokrát kvetoucími, vyzdobila galerii další umělkyně. Barbora Lungová, pedagožka na Fakultě výtvarných umění Vysokého učení technického v Brně a zahradnice, se květinami zabývá dlouhodobě. Studuje jejich kulturní odkaz a symboliku. Zajímá se především o historickou květomluvu jako kódovanou komunikaci v queer komunitě. K takovým známým „kódům“ patří zelený karafiát, který na klopě saka nosil dramatik Oscar Wilde a londýnští gayové 19. století ho následovali.

„Levandule byla v 70. letech symbolikou radikálních amerických feministek, které se vymezovaly proti feministickému mainstreamu. Macešky byly pro svou anglickou podobu slova hanlivým označením pro queer muže, ale fialky byly ve 20. a 30. letech v Paříži symbolem lesbických kruhů jako odkaz na antickou básnířku Sapfó. Ta je ve svých básních opěvovala,“ vyjmenovává umělkyně.

Disponuje širokou znalostí kulturních souvislostí květin. Během komentované prohlídky ostravské výstavy mluví také o jiřině, která pochází z Mexika a šlechtili ji už staří Aztékové. „Do českého prostředí se dostala počátkem 19. století. Jejími šiřiteli byli faráři, protože oni byli propagátory zahradnických metod na vesnicích,“ říká Barbora Lungová.

Podle ní se jiřina těšila takové oblibě, až začala být spojována s českým národním obrozením. „Rostlina, která má úplně jiný kulturní původ a byla ničena kolonizátory, se stala symbolem zrození jiného národa - nás,“ zdůrazňuje umělkyně. Připomíná také tradici jiřinkových soutěží ve šlechtění. „Ve 20. letech minulého století na jedné soutěži byla vyšlechtěná jiřina pojmenována po Aloisi Jiráskovi. Od Aztéků k Temnu a Psohlavcům,“ směje se Lungová.

Oblíbeným tématem několika dalších vystavujících je pastevectví. Zdůrazňují, že přežvýkavci a pastviny jsou důležitou součástí ekosystému, který zmírňuje dopady klimatických změn. Když kurátorka Edith Jeřábková mluví o regeneraci planety, mísí se do jejích slov bečení z velkoformátové projekce.

V ní kromě stáda ovcí vystupuje španělská básnířka, filozofka a pastýřka Julia Ábados Reznak. „V zimě pase v městském parku v Madridu a v létě žene stádo do hor, spásat zeleň ve vyšších polohách. Na pastvě také píše,“ přibližuje kurátorka další výtvarnici zastoupenou na výstavě.

Reznak vystupuje v půlhodinovém filmu Salky Tiziany a také v Plato vystavuje své „pastýřské“ deníky včetně básní: „Jsem ukrutně šťastná mezi zvířaty / Hledám jen zelenou pastvu / Vysokou skálu / Košatou olivu / Starý dub / Protože srdce se mi naplnilo zvířaty a místy,“ napsala například.

O pasoucích se stádech vypráví též australský půdní mikrobiolog Walter Jehne, s nímž vedla imaginární dialog umělkyně Denisa Langrová. Vědec nazývá migrující přežvýkavce trochu nelichotivě „mobilními kompostéry“, díky kterým se na Zemi už více než 50 milionů let udržují pastviny – místa s nejvyšší biodiverzitou. Tím, že spásají louky a také je hnojí, se do země dostává uhlík, v půdě se tak obnovuje uhlíková houba ideální pro zadržování vody a prorůstání kořenů a podhoubí. To je podle Jehneho jedním ze způsobů, jak by půda mohla zmírnit oteplování Země.

Učení australského vědce převedla umělkyně Langrová do čtyř videodokumentárních koláží, rozmístěných v různých sálech galerie. Návštěvník se tak s nimi potkává v různých fázích „ponoru“ do tematiky půdy. Vědecký výklad se střídá s uměleckou imaginací i mnohaletou farmářskou praxí.

Nizozemský umělec Yoeri Guépin, který vyrostl na farmě provozující biodynamické zemědělství, vytvořil portrét své babičky, jedné ze zakladatelek tohoto v Nizozemsku rozšířeného principu farmaření. Její metoda hledá vztahy mezi rostlinami, fázemi měsíce a ročními obdobími i léčivé půdní preparáty, jež eliminují dopady chemických hnojiv.

Guépinova instalace zahrnuje sušené byliny, babiččin deník se zemědělskými poznámkami z roku 1947 a videoportrét, ve kterém pětadevadesátiletá Wilfriede Driehuyzen Guépin zapáleně vysvětluje své zahradnické postupy.

Akustický umělec a ekolog Marcus Maeder ve spolupráci se skupinou Saunding Soil maže představu, že pod povrchem země je ticho. Ve spolupráci s curyšskou univerzitou umění prováděl na dvacítce míst Švýcarska týmový výzkum na polích a v lese. S pomocí speciálního mikrofonu objevil, že v půdě existuje nízkofrekvenční zvuková krajina a každá půda zní jinak – návštěvník výstavy si může poslechnout pět vzorků.

Také rostliny vydávají zvuky, silně reagují například na sucho. Akustické měření je dosud jedinou metodou, jak stres ze sucha změřit například u stromů.

Přehlídka zahrne diváky mnoha impulzy k přemýšlení i prožívání. Když dochází síla vstřebávat další informace, stačí se dívat a poslouchat. Působivé jsou například černobílé fotografie Yany Kononovy z rašeliniště Irdynsky, opuštěného území těžby ve střední Ukrajině. Hudební lahůdkou je operní film irské umělkyně Deirdre O’Mohony, kombinující přírodní záběry na anglickou přírodu, její zvuky a hudební nahrávku se zpěvy s kořeny v irské lidové hudbě.

Přestože impulzem pro většinu představovaných umělců a umělkyň je klimatická krize, přehlídka nepůsobí depresivně. Pohled do mikrosvěta pod povrchem přináší naději, že uzdravení je možné a nejspíš dokonce bude blíž, než kdokoli tušil. Jen je nutné svět v půdě poznat a spřátelit se s ním.

Oslavy Galerie Plato neprobíhají možná hvězdně a velkolepě, zato se dotýkají podstatných věcí. Město Ostrava se v oboru současného umění jeví jako vyspělá metropole, zastiňující jiná kulturní centra v Česku, když si za svou příspěvkovou instituci zvolila galerii otevřenou novým tendencím.

Plato je navíc zajímavé i architekturou. Už adresa, ulice Porážková 26, prozrazuje, že jde o někdejší městská jatka, nyní památkově chráněný objekt na okraji centra. Přestavbu industriálního prostoru dostal na starost ateliér KWK Promes architekta Roberta Konieczného z Katovic, jehož realizace se jako první česká architektura dostala mezi pět finalistů evropské Ceny Miese van der Rohe 2024.

Výrazným architektonickým prvkem zrekonstruovaného objektu je šest obřích vrat, respektive otočných stěn, které dovolují galerii otevřít do všech stran. Areálu dominuje bývalá chladírna z režného zdiva s věží postavená v roce 1902. Galerii Plato obklopuje zeleň, na které vzniká komunitní zahrada o rozloze 7600 metrů čtverečních.