Franz Kafka i boj proti apartheidu. V Praze vystavuje světová umělecká hvězda

Původně chtěl být filmovým hercem. „Na škole jsem ale zjistil, že jsem v tom fakt špatný. Bylo to pro mě obrovské zklamání. Psal jsem také scénáře, jenže i ty byly špatné, nikdo je nechtěl točit. Začal jsem tedy malovat obrazy, klasicky olejem na plátno. Ale ani v tom jsem nebyl dobrý. Strašně se mi pak ulevilo, když jsem se vrátil ke kresbě uhlem,“ rekapituluje William Kentridge v podkroví pražské Kunsthalle.

Slovo chyba nebo selhání zmiňuje sedmdesátiletý rodák z hlavního města Jihoafrické republiky Johannesburgu v rozhovorech často. Jenže v jeho případě se neúspěch proměnil v happy end: Všechno to, co v životě miloval a toužil dělat, od herectví přes psaní scénářů až po animaci, malbu či kresbu, nakonec dokázal propojit do jednoho velkého balíku. Svá díla už představil v newyorském Metropolitním muzeu umění, pařížském Jeu de Paume nebo londýnské Královské akademii umění.

Nyní poprvé zavítal do Česka. Výstavu nazvanou The Battle Between Yes and No vymyslel s kurátorkou Christelle Havranek jako obří tepající koláž a procházku studiem. V něm umělec podle svých slov tráví veškerý čas, který nemusí trávit jinde. Přehlídka v Kunsthalle potrvá do 7. září.

Dědeček Williama Kentridge byl litevský právník a politik židovského původu, který před carským terorem utekl se svou ženou do Jihoafrické republiky. Tam pak oba umělcovi rodiče působili také jako respektovaní právníci. Otec dokonce na přelomu 50. a 60. let minulého století úspěšně hájil bojovníka proti apartheidu a pozdějšího prezidenta Nelsona Mandelu.

William Kentridge se ještě před studiem umění pustil do politologie a afrických studií. Kdyby tehdy získal stipendium na londýnskou univerzitu, mohl se stát vědcem.

„V boji proti apartheidu se angažovalo hodně Židů, protože dobře znali ten útlak,“ vysvětluje Kentridge v rozhovoru pro Seznam Zprávy. Vnímal to už jako malý kluk. „Pro velkou většinu dětí z mé křesťanské třídy johannesburské školy nebylo utlačování černošských spoluobčanů téma. Vnímali to bohužel jako samozřejmost. Jenže v mé rodině jsme to vždycky chápali jako něco špatného, nemorálního a nečestného. Tenhle postoj se do mě i do mé tvorby zcela jistě propsal,“ dodává na konto svých prací reflektujících kolektivní i subjektivní paměť, autoritářské režimy či absurditu životních zvratů.

Hned první instalace v Kunsthalle nazvaná Veliké ano, Veliké ne, zachycující vznik stejnojmenné autorovy opery, je inspirovaná příběhem z roku 1941. Skupina intelektuálů a umělců tehdy prchala z vichistické Francie lodí ke karibskému ostrovu Martinik. Mezi pasažéry byl například antropolog Claude Lévi-Strauss, surrealistický básník André Breton nebo kubánský malíř Wifredo Lam.

Kentridge do příběhu přidává další postavy včetně osobností spojených s antikolonialistickým hnutím Négritude. „Tahle nejistá pouť plná úzkosti i naděje je nejen ozvěnou nucených plaveb z Afriky do Karibiku, ke kterým docházelo v dávné minulosti, ale i nedávnějších migrací přes moře,“ vysvětluje kurátorka Christelle Havranek.

Veliké ano, Veliké ne kombinuje malby, kresby, sochy, koláže, videa a hudební stopu se surrealistickým humorem. Součástí projektu je i obří tříkanálová videoinstalace nazvaná Překročit ještě jedno moře, do které se divák může doslova usadit: Je totiž situována do útrob ponorky.

Celé přízemí Kunsthalle tak působí jako fantaskní i fantastický, nikde nekončící vhled do umělcova multimediálního uvažování. Na opeře Veliké ano, Veliké ne, jež měla světovou premiéru roku 2024 ve francouzském Aix-en-Provence, se podíleli tanečníci, performeři a hudebníci z Centra pro ne tak dobré nápady. Pod anglickým názvem The Centre for the Less Good Idea ho Kentridge v Johannesburgu založil před deseti lety v reakci na nulovou podporu kulturního dění od města.

„Radnice sice kulturu nepodporuje, ale možná i proto je tu tolik skvělých performerů, tanečníků a hudebníků,“ vysvětluje. Instituce funguje na bázi kurátorovaných aktivit, dost prostoru nabízí i pro slepé uličky a chyby. Během deseti let se v ní vystřídalo přes 2000 umělců a umělkyň.

Při přípravách pražské výstavy Christelle Havranek s Williamem Kentridgem přemýšleli, jak potěšit domácí publikum. Kromě Milana Kundery, Jana Švankmajera, Jiřího Trnky a dobrého vojáka Švejka jihoafrického umělce inspiroval Franz Kafka a před zahájením výstavy přišel i s jedním praktickým vhledem. „Myslím, že když zkombinujete Kafku se Švejkem, máte slušný základ pro pochopení světa,“ tvrdí.

Svou fascinaci kafkovským absurdnem obtiskl do instalace Dopis pro Felice. V prostředí diorámatu, které připomene nedávnou výstavu spisovatele Orhana Pamuka v pražském DOX, rozehrává drama o šesti dějstvích. Kentridge tu pracuje s náhodně vybranými řádky z Kafkových deníků, povídek i dopisů (včetně těch pro snoubenku Felice), s autorovými rituály (včetně fyzického cvičení) i historickým kontextem v podobě archivních projekcí či hudby Leoše Janáčka. Je tu i sám jihoafrický umělec: Vystupuje v Kafkově masce.

„Sestrojit“ Dopis pro Felice bylo podle něj mimořádně komplikované a nezvládl by to bez týmu animátorů. To jsou lidé, kteří od rána do pozdního odpoledne pracují ve studiu umístěném v zahradní přístavbě domu, kde výtvarník vyrůstal. „Moje studio je to nejlepší místo pro přemýšlení, psaní i kreslení. Třídím si tu myšlenky, strkám je do šuplíku, a až přijde čas, vytáhnu je ven,“ říká.

Ve studiu má také mnoho italských moka konviček, které se na výstavě objevují napříč jednotlivými artefakty: Jednou je Kentridge použije místo hlavy, o kus dál jsou součástí uhlem namalovaného zátiší. Po konvičce pojmenoval i sérii Autoportrét jako konvička na kafe, již natočil během covidového období. Mohlo by se tak zdát, že bude konzumací této kávy vyhlášený. Opak je ale pravdou. „Tohle kafe je na mě hrozně hořké. Všechny konvičky, které od kamarádů dostanu, končí ve studiu a buď do nich odkládám štětce, nebo je kreslím. Je to trochu začarovaný kruh, protože pak si všichni myslí, že kávu z nich miluju,“ vysvětluje.

Kromě konviček na kávu a nejrůznějších filmových postupů je základním stavebním kamenem jeho tvorby kresba uhlem. Poprvé si ji vyzkoušel jako osmiletý. „Učitel se mě zeptal, čím chci kreslit, a já řekl, že uhlem. Asi jsem ho u někoho viděl,“ přemítá.

V dospělosti uhlu propadl zhruba jako třicetiletý, kdy se k výtvarnému umění vracel po divadelní pauze. Uhel si ho získal svou variabilitou: linku lze jednoduše překreslit nebo rozmazat. „Kočka se může proměnit v psací stroj, ten zase ve strom. Celé to odpovídá mému vidění světa jako procesu, ne jako danosti,“ vysvětluje.

V Kunsthalle jeho uhlově proměnlivý svět přibližují animované filmy ze série Kresby pro projekci. Pocházejí z let 1989 až 2020 a prostřednictvím částečně smyšleného, částečně autobiografického příběhu evokují přechod Jihoafrické republiky od apartheidu k demokracii. Reflektují také konec 70. let, kdy se William Kentridge na vysoké škole politicky angažoval.

Předloňský animovaný snímek Prchavá slova je oproti tomu introspektivnější: Začíná záběrem na umělcovy ruce listující jedním z mnoha jeho zápisníků. Stránky se proměňují v pohyblivou krajinu, kterou zaplňují slova. Zápisníky, určené pro nejrůznější úkoly, jsou pro autora zásadními pracovními dokumenty. Zaznamenává si do nich projekty, partitury, libreta, plány, citace i seznamy úkolů, které potřebuje v ateliéru udělat.

Kentridgova schopnost ukočírovat množství myšlenkových zdrojů a uměleckých přístupů k jejich ztvárnění a neztratit při tom relevanci ohromuje. Sledovat roj jeho prvotních nápadů v uhlově rozmazané podobě je ale snad ještě poutavější.