Život mezi tvářemi a kosatci. Čím byli unikátní malíři Nováková a Brázda

Bylo jim jen něco málo přes dvacet, když v roce 1949 museli z politických důvodů opustit ateliér monumentální tvorby na pražské Akademii výtvarných umění. Už tehdy tvořili pár a už tehdy jejich autoportréty vysílaly do světa zprávu o obrovském talentu. Sytili ho ale každý trochu odlišným palivem.

Zatímco z veristického obrazu Obluda čeká, obluda má čas od Pavla Brázdy dýchá nejistota, nespokojenost a teprve ve druhém plánu láska, Věra Nováková svůj smutek vtiskla do stejně vrstevnatého, ale spíše surrealistického a obsahově ještě depresivnějšího autoportrétu s názvem Zátiší – vlastní podobizna.

Ačkoliv Brázdova tvorba působila oproti jemnému, křesťanstvím ovlivněnému rukopisu Novákové o dost věcněji, oba dlouhodobě zpracovávali témata spojená s figurou, tváří, písmem a vegetací. Právě na příběhu o různém přístupu k podobným motivům postavila kurátorka Vendula Fremlová novou výstavu jejich děl v Galerii Lázně Liberec. Pod názvem Obrazy, slova, kosatce potrvá do 15. července.

Do uměleckého světa Brázda s Novákovou vstoupili jako špičkoví malíři, postupem času však prokázali i další technické kvality. Pavel Brázda získal popularitu díky archetypálním, geometricky laděným a pestrobarevným tvářím a postavám, které v Liberci představuje cyklus akrylů Pestré hlavy z poloviny 90. let.

Podle kurátorky si tu návštěvníci vůbec poprvé mohou prohlédnout skici, na nichž si Brázda testoval barevnost i konkrétní polohy a grimasy. Desítky drobných kreseb uložených pod sklem poutají nejen barevnou škálou, ale také množstvím.

To je ovšem jen aperitiv: Hlavní chod visí na panelu v centrální části galerie, a to v podobě Brázdových digitálních tisků ze začátku tisíciletí. Autorka výstavy tak přibližuje nejen umělcovu před rokem 1989 potlačenou touhu svobodně tvořit, ale i trochu megalomansky vyznívající potřebu náměty množit a variovat.

V době vzniku těchto tisků bylo Brázdovi 80 let, což ho však nikterak neodradilo od technologických novinek, jak ostatně řekl v rozhovoru s publicistou a kurátorem Jiřím Fiedorem. „V době mé velké výstavy v Národní galerii mne zlákal počítač možností daleko přímějšího a jemnějšího zpracování nakreslených námětů,“ řekl Brázda, jehož retrospektivu v letech 2006 až 2007 hostil pražský Veletržní palác.

„Pořídil jsem tedy vybavení s dvěma obrazovkami. Jeden můj přítel grafik mě seznámil se základními technikami, které k tomu potřebuji. Velice podrobně jsem si to zapisoval, nejdříve jsem postupoval podle zápisků, ale zanedlouho jsem si postupy natolik osvojil, že už to dávno dělám docela suverénně. Výsledky se v podstatě nijak neliší od obrazů, které jsem maloval předtím štětcem na plátna,“ uvedl výtvarník.

V Liberci jeho tisky dokonce ladí se zábradlím ochozu galerie, v níž dříve býval bazén. Při bližším pohledu odhalí osobní rovinu. Brázda v nich často tematizoval vztah muže a ženy, milenky či „jen“ jakéhosi doprovodu; občas s tváří Věry Novákové, málokdy však v lichotivém kontextu. V autobiografické knize z roku 2023 nazvané Každý krok je volba malířka označila jejich vztah za „takové těžkopádné klopýtání“. Ačkoliv ponor do milostného života dvojice rozhodně není podstatou výstavy, problematika vystupuje na světlo hned na několika místech.

Kurátorka Fremlová upozorňuje například na drobný akvarel ze 70. let Skici k Evě a Adamovi. Nováková tu křehce pracuje s písmeny E a A, jimž dala lidskou podobu. Adam a Eva ve tvaru liter na sebe naštvaně ukazují, zatímco levitují na rumburském hřbitově – v Rumburce, vzdáleném od Liberce zhruba 50 kilometrů, měla dvojice chatu. Jak akvarel interpretovat? Kromě vyhnání z ráje nebo naznačení jakéhosi konce to může být i obyčejné naštvání, vycházející z odlišného postoje k životu.

V roce 1958 se Věra Nováková nechala pokřtít a do její tvorby začala vstupovat biblická témata. Například obraz Noe s holubicí, jemuž vévodí vycházející slunce a ustupující voda, chápala jako jiskru naděje po smrti sovětského vůdce Josifa Vissarionoviče Stalina a československého prezidenta Klementa Gottwalda.

Za zmínku opět stojí i jemnost výrazu: Jako kdyby se do jejího rukopisu obtiskla něha Jana Zrzavého či Brázdova prastrýce Josefa Čapka.

V devadesátých letech se pak Nováková se stejnou jemností v ruce vrátila k portrétování blízkých lidí. Silnou vzpomínkou na tuto dobu je i jako z mlhy vystupující zářící podobizna kněze Jiřího Reinsberga. Když se návštěvník galerie pootočí, na druhé straně uvidí Brázdova Velkého astronauta. Figuru prostovlasého muže v bytelném obleku a s hvězdami v pozadí otiskl těsně po revoluci na titulní straně coby symbol naděje a svobody časopis Respekt. Energie, která z Brázdova obrazu čiší, je však úplným protipólem malířčiny podobizny Reinsberga.

Čapkovsky působí v jejím podání i písmenové akvarely ze 70. let, k nimž výtvarnice doputovala přes zkušenost let šedesátých. S manželem tehdy ilustrovala drobnou hravou knížku pro děti od Bohumily Grögerové a Josefa Hiršala Co se slovy všechno poví.

„Snažila jsem se porozumět vztahu písmene a slova, v němž se významně uplatňuje jako iniciála nebo se nápadně opakuje,“ vysvětlila v knize Každý krok je volba. Z jejích pozdějších prací je ale v liberecké galerii zřejmé, že ji zajímala i vizuální podoba písmen, včetně toho jejího – véčka. Zpracovala ho do barevné malby z konce 90. let s názvem Velká vegetace.

Ačkoliv Brázda si písmenkových obrazů své ženy cenil, sám k textu přistupoval svérázněji. „Aktéry svých děl pojmenovával, například Matěj Poctivý nebo Dobromil a Dobromila, a opatřoval je nonsensově laděnými názvy a komentáři,“ vysvětluje Vendula Fremlová. K ruce umělci vždy byla smyšlená postava Přemysla Arátora neboli Oráče, a tedy vlastně i Brázdy, nejlepšího znalce a editora jeho díla.

Místnosti, kde si lze v klidu prohlédnout celou knížku Co se slovy všechno poví i další ilustrace, jimž se Věra Nováková i kvůli živobytí věnovala od roku 1958, ovšem vládnou hyperrealistické obrázky kosatců a dalších rostlin. Vystavené jsou v Liberci vůbec poprvé. Manželé jimi jako zdroj obživy vybavovali odborné knihy a podobně jako v malbě portrétů v tom byli excelentní.

Zajímavý není jen jejich cit a zručnost, ale také celkový kontext, který přibližuje olej Tatíček v zahradě v zadní části místnosti.

Právník Bohumil Novák zakládal jako člen dendrologické společnosti v Průhonicích sbírku kosatců a o stejně působivou kolekci 150 druhů kosatců se staral v zahradě domku v pražském Braníku. Odsud tedy vztah jeho dcery Novákové ke květinám. Barevná škála kosatců fascinovala i Brázdu, v kolorovaných Kosatcích v plechovce ze 40. let kombinoval jejich kytici s mrakodrapy v pozadí. Už tehdy se ukázal jeho příklon k městské poetice, její barevnost ale dávala vzpomenout právě na Brázdův vztah ke květinám.

„Jako by kosatec neboli iris, názvem odvozenina od řecké bohyně duhy, byl metaforou barevné a různorodé tvorby partnerské dvojice. Vydržela spolu navzdory citaci Věry Novákové, že byli celoživotní protinožci na opačném konci spektra,“ dodává kurátorka Vendula Fremlová.