„Za to můžete vy,“ řekl Klaus. Volby před 30 lety změnily Česko

V sobotu 1. června roku 1996 odpoledne došlo v redakci týdeníku Respekt k jistému zádrhelu. Vzhledem k výrobním lhůtám již bylo potřeba definitivně uzavřít a odeslat „do výroby“ nejnovější číslo.

Vše bylo připraveno, včetně hlavního komentáře hodnotícího výsledky voleb, které právě v onu sobotu ve dvě hodiny skončily.

Byl tu jen jeden problém. Komentář šéfredaktora Vladimíra Mlynáře byl napsán, zeditován a korektorkou Jindrou Šídlovou přečten a opraven. Přesto se ukázal jako nepoužitelný. Vladimír ten den komentoval výsledky v České televizi, a tak text vznikl už v týdnu. Stálo v něm zhruba to, co jsme si mysleli všichni: Jedeme dál, sociální demokracie Miloše Zemana sice podle očekávání významně posílila, ale na senzaci to nestačilo. Vláda Václava Klause obhájila pohodlnou většinu ve Sněmovně. Nepamatuji si ten původní článek doslova, poslední větu skoro ano: Kdyby to nedopadlo takhle, nevyhnulo by se stále ještě čerstvě porevoluční Česko nevídané politické nestabilitě.

Takže vlastně stačilo přepsat pár vět: Volby dopadly obrovským překvapením, Miloš Zeman dotáhl v autobusu Zemák sociální demokraty k 26 procentům, jen tři body za tehdy zdánlivě neotřesitelnou ODS, Klausova koalice s lidovci a ODA ztratila ve Sněmovně většinu v poměru 99:101 a Česko zamířilo plnou parou do období nestability.

Volby roku 1996 změnily Česko.

Což samozřejmě zní jako jedno z nejnesnesitelnějších klišé, ovšem tentokrát sedí. Zemi, kterou její elity měly tendenci ukazovat jako výjimečný úkaz šlapajících a lidem nadšeně přijímaných reforem, které ji už za chvíli posunou někam ke Švýcarsku, si vzali zpátky ti, jejichž hlas nebyl do té doby tolik slyšet: Voliči, kteří se necítili na té vítězné a úspěšné straně užívající si možnosti 90. let se vším všudy, ti, na něž bylo tehdejší skutečně ostré tempo až příliš velké, lidé žijící v existenčních obavách nebo rovnou v existenční nejistotě, nebo prostě ti, co nesnášeli Václava Klause, Václava Havla a celou polistopadovou vládnoucí garnituru.

Ano, dá se to říct i tak, že právě před 30 lety poprvé zvítězili voliči dnešní koalice hnutí ANO, SPD a Motoristů. (Jakkoliv tohle srovnání není přesné, při bližším pohledu opravdu není tak úplně mimo.) A upřímně, kdybychom tehdy byli schopni číst volební výsledky jako dnes, museli bychom už tenkrát tušit, že takhle jsou ve skutečnosti reálně rozvrženy politické síly v zemi.

O volbách 1996 se - přísně vzato správně - mluví jako o prvních volbách v samostatném Česku. Jenže poměry v prvních letech po rozdělení federace, k němuž jsme po pouhých šesti měsících vyjednávání doslova dosprintovali 1. ledna 1993, odrážely výsledky voleb v červnu 1992. Tak trochu připomínaly dnešní stav, nebo ještě lépe ten, který jsme pak znovu poznali až v roce 2017: Jedna velká, zcela dominantní strana (Klausova ODS) a spousta menších a nejmenších. A taky, což bylo nakonec rozhodující, obrovský počet propadlých hlasů, který zajistil pravicové vládě většinu 105 hlasů: Před 34 lety volilo strany, které nepřekonaly pětiprocentní hranici, milion a čtvrt lidí. (Aby to bylo úplné, dodejme, že 300 tisíc lidí z toho v roce 1992 dalo hlas proreformnímu, ale oproti ODS, která se tvářila jak Margaret Thatcherová na steroidech, přece jen váhavě vyhlížejícímu Občanskému hnutí.)

A ať už si dnes myslíte o Miloši Zemanovi cokoliv (autor tohoto textu si myslí skoro jen to nejhorší), musíte cítit vůči jeho výkonu ve volební kampani jen respekt. Tři roky „svou“ ČSSD budoval a sháněl do ní téměř kohokoliv veřejně známého s protiklausovským smýšlením. Tři finálové měsíce kampaně strávil na palubě rozhrkané karosy, aby za den obrazil klidně pět až osm mítinků na náměstích po celé zemi.

Cesty v autobusu Zemák jsme si jako mladí, lehce přezíraví žurnalisté velmi užívali a pečlivě jsme zaznamenávali každé pivo, které do sebe předseda dokázal vyprázdnit - byly to výkony, které obstály i v tvrdé konkurenci 90. let. Občas padla nějaká ta Becherovka na žaludek, což jsme si taky zapamatovali a pak o tom napsali legrační reportáž, jak Zeman říká na každém náměstí to samé, aniž by nám docházelo, že to budou nejspíš témata, která jeho publikum zajímají. (Nebo to možná někdo z kolegů věděl, já v suverenitě svých 23 let ne.)

A Zemanovi to vyšlo až neuvěřitelně: Během jednoho volebního období dokázal zvednout počet voličů sociální demokracie o 1,2 milionu na celkových 26,44 procenta. Dokonale vyluxoval menší strany, téměř žádný propad hlasů se tentokrát nekonal - s výjimkou tříprocentních Důchodců za životní jistoty. Sesadil komunisty z druhé pozice, kde se ocitli ještě v roce 1992, a na další roky si z nich udělal své užitečné idioty. A do dalších voleb si už dělal plány, jak poslat do zapomnění Sládkovy republikány, předchůdce dnešní SPD, kteří tehdy šokovali svými osmi procenty - téměř stejným výsledkem, jaký zvládli vládní lidovci Josefa Luxe.

Potkal jsem v onen sobotní večer Václava Klause - chvíli před osmou čekal před sídlem Novy v Měšťanské besedě v centru Prahy na začátek povolební debaty. Vypadal zaraženě a překvapeně, výraz rockové superstar, který jej v těch letech zdobil, zmizel. A aby ne, ještě před pár desítkami hodin musel být přesvědčen, že to pro něj bude prostě jen další den triumfu, na něž byl zvyklý. „Za to můžete vy a vy,“ pravil nám s Markem Vítkem, tehdejším politickým zpravodajem Novy. Že by znal mě, juniorního reportéra čehosi jménem Respekt („ani na vteřinku jsem to nikdy nedržel v ruce“), ovšem nepředpokládám. Spíš potřeboval sám pro sebe najít vysvětlení, co se to vlastně stalo a proč.

Přitom sama ODS kandidující s nejarogantnějším heslem všech dob „Dokázali jsme, že to dokážeme“ se svými téměř třiceti procenty skoro zopakovala svůj slavný výsledek z roku 1992. Nijak dramaticky si nepohoršily ani menší strany. Třeba ODA v čele s Janem Kalvodou si dokonce naopak o dva tisíce hlasů polepšila, což byl mimořádný výkon, vzhledem k tomu, že její volební kampaň spočívala především v popíjení s novináři na volební lodi kotvící na Vltavě u ministerstva průmyslu a obchodu.

Přesto jsme se před 30 lety najednou ocitli v jiném Česku. Měli jsme dvě velké strany, kterým patřilo dalších patnáct let, dva silné stranické lídry, kteří si posléze předali prezidentský úřad, a dodnes, ve věku po osmdesátce, se nevzdali potřeby ovlivňovat politický život v zemi.

Dva někdejší nesmiřitelní soupeři možná tehdy poprvé pochopili, že by si celou zemi a její budoucnost mohli rozdělit takříkajíc po dobrém. O dva roky později, po pádu Klausovy druhé, menšinové vlády a Zemanově vítězství v předčasných volbách, vzniká opoziční smlouva. Kdyby přinesla všechno to, co si od ní její tvůrci slibovali, možná by se nad Českem spustil maďarský poklop mnohem dřív, než si Viktor Orbán uvědomil, že by to snad mohl udělat on.

To se nakonec nestalo. Naštěstí. Ani po 30 letech si nemůžeme myslet, že jsme už definitivně venku ze všeho toho, co začalo v sobotu 1. června 1996 ve dvě hodiny odpoledne, kdy jsme v Respektu zjistili, že bude potřeba přepsat jeden komentář.