Článek
Pamatujete si, co jste dělali 1. května 1996?
Já celkem přesně.
Byl jsem na Moravě na reportáži pro Respekt. Cestou zpět jsem se stavil v Drnovicích a pronikl na utkání místního fotbalového týmu Petra, vlastněného bohatou společností Chemapol, proti pražské Slavii. O poločase vylezl na plochu premiér a předseda ODS Václav Klaus, protože do voleb zbýval pouhý měsíc a politici už zase vyrazili mezi lid. Fanoušci pískali, ale samozřejmě pouze na moderátora Štěpána Škorpila, protože dal Klausovi málo prostoru.
Šťastné slovo
Pravidelná sobotní glosa Jindřicha Šídla o věcech, které hýbou politikou a společností a kterých jste si třeba nevšimli, nebo nechtěli všimnout. Nové Šťastné slovo můžete už v pátek dostat přímo do své e-mailové schránky v rámci newsletteru Šťastný oběžník, kde také najdete další zajímavé čtení a novinky od týmu Šťastného pondělí. Přihlaste se k odběru!
Slavia prohrála 0:3, ale vzhledem k výsledkům dalších zápasů se stala po 49 letech mistrem ligy, což borci oslavili už cestou zpátky na parkovišti motorestu Melikana na D1.
Já vzal u Brna do auta dva mladé stopaře. Když v Praze vystupovali, zeptali se mě, jestli jsem opravdu David Matásek, kytarista už rozpadlé, ale stále populární skinheadské kapely Orlík.
Večer pak čeští hokejisté deklasovali ve čtvrtfinále MS ve Vídni Němce 6:1, o čtyři dny později vyhráli celý turnaj a zahájili zlatou éru českého hokeje. Nagano, hattrick a tohle všechno.
Kdybych vám měl popsat v jednom dni celá 90. léta, byl by to právě tenhle První máj.
Byly to krásné časy. Z odstupu viděno to bylo samozřejmě mnohem složitější, ovšem dnes hovoří nostalgik, vděčný aktuální politické elitě, že jej do časů jeho mládí neustále vrací.
Příběh ministryně pro místní rozvoj Zuzany Mrázové, která obývala stotřicetimetrový obecní byt se sociálním, zhruba pětitisícovým nájemným, je prostě průzračně krásný. Jistě, pro spoustu lidí patří do kategorie „to mi na ní vadí teda jiné věci“, ale pochopte, že člověk jako já prostě cítí vzrušení, protože už snad ani nemohl věřit, že se něčeho takového ještě v dnešní době dočká.
A hned mu musely naskakovat historické paralely. Jako třeba když pražský magistrát v roce 1993 přidělil čtyřpokojový byt na dobu neurčitou třiadvacetiletému nadějnému poslanci ČSSD Stanislavu Grossovi. Dotazy, proč se jako svobodný muž tehdy obrátil v „bytové nouzi“ na úřady a nespokojil se třeba s bydlením na poslanecké ubytovně, na niž by měl nárok, vyřizoval tehdy s odzbrojující upřímností: Bylo to tak výhodnější.
Stanislav Gross před jedenácti lety zemřel, a tak jeho příběh nechme už v historických análech a vytáhněme odtamtud historku mnohem zábavnější. Poté, co Grossův případ popsal v květnu 1995 týdeník Respekt (a já už dneska asi můžu prozradit, že jsem ten tip dostal od jednoho z poslancových spolustraníků), přišly Lidové noviny s ještě větší bombou: Luxusní byt na pražských Hradčanech si od Prahy 6 nechal přidělit též předseda vlády Václav Klaus, v jiných oblastech života samozřejmě zastánce neviditelné ruky trhu a osobní zodpovědnosti každého jednotlivce za svůj osud. Pro férovost je třeba hned dodat, že po nepříliš vstřícné reakci veřejnosti se Klaus „svého“ bytu vzdal.
A v procházce po devadesátých letech a jejich odrazu v dnešní realitě můžeme pokračovat dál a dál.
Napadá mě třeba to hajlování, které se pořád levičáci snaží přišít Filipu Turkovi, protože nejspíš neznají Českou sodu, nebo ji na rozdíl od Turka pochopili. V 90. letech se bez hromadného hajlování - ať už ve vesnické hospodě někde u Plzně nebo v dnes již ukázkově gentrifikovaném pražském Karlíně - neobešel skoro jediný měsíc. A pokud si říkáte, to je přece nesrovnatelné, protože to nebyli ctihodní poslanci zákonodárného sboru, mýlíte se.
Pamětníci třeba určitě nikdy nezapomenou na poslance Františka Kondelíka z Liberálně sociální unie. Atmosféra rozpadu společného státu se Slováky zapůsobila na Kondelíka tak mocně, že se v listopadu 1992 v bufetu Federálního shromáždění opil, začal hajlovat a ještě k tomu ohrožoval okolí kapesním nožíkem, jímž si krájel plátky tlačenky. Dobře, uznávám, Filipa Turka nikdo nikdy neviděl krájet si tlačenku. A Kondelíka už nikdy nikdo nikam nezvolil.
Anebo ti agenti StB ve vládě. Řekněme si otevřeně, že to byl na startu nové demokracie vážně problém. Takový Bedřich Moldan, historicky první český ministr životního prostředí, byl dokonce v lednu 1991 odvolán ze své funkce ve vládě premiéra Petra Pitharta. Lustrační zákon, jak ho známe, sice ještě vůbec neexistoval, ale poslanci České národní rady (dnešní Sněmovny) usoudili, že není únosné, aby ve vládě zasedal člověk, který byl v kontaktu s příslušníky Státní bezpečnosti a několikrát se s nimi dokonce sešel v hospodě. A tak Moldan letěl. O několik měsíců později bylo jeho jméno úplně očištěno - ovšem do vlády se již nikdy nevrátil.
Možná bych vám ale ještě měl prozradit, jak vlastně v delší perspektivě skončilo ono drnovické odpoledne před 30 lety.
Václav Klaus sice nakonec volby vyhrál, jeho vláda ale ztratila většinu ve Sněmovně a o rok a půl později po velkém skandálu s financováním stran padla.
Společnost Chemapol, jeden ze symbolů tehdejšího českého kapitalismu na steroidech polostátních bank, o dva roky později velkolepě zkrachovala.
Slavia v létě 1996 prodala čtyři své nejlepší hráče a na příští titul čekala dalších dvanáct let.
Celou neklidnou dekádu o pár let později zakončila krize v České televizi.
Některé věci opravdu stačí zažít jen jednou.
