Článek
Šťastné slovo
Pravidelná sobotní glosa Jindřicha Šídla o věcech, které hýbou politikou a společností a kterých jste si třeba nevšimli, nebo nechtěli všimnout. Nové Šťastné slovo můžete už v pátek dostat přímo do své e-mailové schránky v rámci newsletteru Šťastný oběžník, kde také najdete další zajímavé čtení a novinky od týmu Šťastného pondělí. Přihlaste se k odběru!
Příběh ministryně pro místní rozvoj Zuzany Mrázové se nám každý den a po každém jejím dalším plačtivém vysvětlení, na co všechno už zapomněla, dostal do fáze, z níž už není úniku.
Nejsem necitlivý a dokážu se vcítit do těžkých osobních a rodinných situací. I já jsem vyrůstal v rodině samoživitelky - a radši rovnou přiznávám, že v sociálních bytech s regulovaným nájemným. Pravda, ten první neměl sto třicet metrů čtverečních, ale deset (to není chyba) a našli jste ho nikoliv na hlavním náměstí, ale za železniční dráhou uprostřed doslova ničeho na kraji Horních Počernic.
Ten druhý - ve Vršovicích - nabízel metrů už celých 36, takže člověk najednou získal pocit, že se prochází po Versailles.
Nestěžuji si, i díky tomu dokážu přát každému jen to dobré a chápu, že se to snaží dopřát i svým dětem.
Také jsme nejezdili na drahé zahraniční dovolené, počkejte, radši si zkusím ještě jednou vzpomenout - ne, nejezdili. Dobře, našli byste tam v létě 1985 jedno Bulharsko, letecky (!) se zájezdem ROH. To by snad mohlo projít.
Určitě byste ale nenašli jedinou fotku z té doby na mých sociálních sítích. Především proto, že tehdy ještě žádné neexistovaly a fotilo se na černobílý kinofilm. Ale kdybych je tam měl a chtěl se stát kupříkladu ministrem, asi bych chvíli přemýšlel, jestli jsem třeba někde netvrdil, že jsem moře poprvé viděl ve 30 letech.
Tohle mi vlastně na celém tom uplakaném příběhu ministryně Mrázové přijde nejpozoruhodnější. Všichni víme, že když se člověk jednou zaplete do alternativní reality (někdo by to mohl nazvat i lží), je těžké dostat se z ní zase zpátky. Některým věcem se ale jaksi dá předcházet, zvlášť když si vzpomenete na své předchůdce. Nebo aspoň na Filipa Turka, když jsme u těch sociálních sítí.
Když Andrej Babiš skládal v létě 2018 svou druhou vládu, neměl úplně šťastnou ruku. Na ministryni spravedlnosti Taťánu Malou během pár dní praskla její legendární - a opsaná - diplomová práce na téma „Mikroklimatické podmínky v chovu králíků“, takže si nestačila v ministerské pracovně ani pořádně vybalit piliny a krmení.
Dnešní předsedkyně klubu ANO a zmocněnkyně vlády pro lidská práva nebyla zdaleka jediná. Ve stejné Babišově vládě jen o pár týdnů déle než Malá strávil na jaře 2021 také jeden z ministrů zdravotnictví Petr Arenberger, který tak trochu zapomněl do svého majetkového přiznání uvést desítky nemovitostí a příjmy z vedlejšího podnikání.
Už mnoho politiků poznalo staré politické pravidlo: Nakonec všechno praskne. A čím déle to nepraskne, tím větší je pravděpodobnost, že se tak stane zítra. I proto podstupují kandidáti na vysoké vládní funkce všude po světě předběžnou prověrku své minulosti, anglicky zvanou „vetting“, jejímž smyslem je zabránit jistým nepříjemným překvapením poté, co do své funkce nastoupí.
Andrej Babiš se celkem ani netají, že mu jsou jeho lidé schopni připravit „na ty zm**y“ (míněni političtí spojenci i odpůrci) informačně vyčerpávající složky. Že by si je nenechal zpracovat i na své ministry? To je zvláštní, ne? Premiér sice úplně netrpí empatií, nicméně ministryně žijící v sociálním bytě s veřejnými fotkami z dovolené na Srí Lance a v Japonsku by mohla zaujmout i jeho.
Což se možná opravdu stalo. A možná Andreji Babišovi přišly kvality paní Mrázové tak mimořádné, že se rozhodl to risknout a případný průšvih odrážet tradičním argumentem, že za to může Stanjura, Novinky a Seznam Zprávy.
Anebo je tu ještě jedna možnost. Že to všechno Babiš samozřejmě dobře věděl a počítal s tím, že se to jednoho krásného dne může hodit. A že odchod jedné ministryně zpátky do Bíliny prodá jako důkaz, že ve své vládě nestrpí nikoho, na němž by mohlo ulpět nějaké nepěkné podezření. V tomhle kabinetu je místo pouze pro lidi zcela neposkvrněné a čestné, jako je on sám.
Kde jsou Lidové noviny, když je zrovna potřebujeme, aby se v nich Zuzana Mrázová mohla dočíst, že už to dál nechce dělat?
