Půl milionu fanoušků navíc. Češi v Texasu budou fandit z plných plic

Až půjdete Nerudovou ulicí nahoru k Pražskému hradu, možná narazíte na chlapíka v nažehlené bílé košili a vyleštěných polobotkách, kterak šlape do kopce. Na kole. Jiří Krátký, zvláštní zmocněnec pro krajanské záležitosti ministerstva zahraničních věcí, se ani v tom nepříjemném stoupání nepotí.

„Mám kolo další generace. Takzvaně bionické, které jede jenom na svaly,“ usměje se pod klenutými barokními stropy v Černínském paláci, kde přijímá návštěvy.

Že jich je! A z celého světa. Pravidelně se ozývají lidé, kteří ho potkali na cestách po československých stopách. Od rumunského Banátu přes New York až po Austrálii. A v Texasu, kde žije vůbec největší a více než půlmilionová česká komunita, se za pár dní zabydlí fotbalová reprezentace během mistrovství světa. Z Dallasu vyrazí za třemi zápasy ve skupině. „A snad ještě dál. Pevně věřím, že postoupí do vyřazovací. Hráči se každopádně mohou těšit, že jim všichni Češi budou držet palce a vášnivě je podporovat. I ti, kteří neumějí česky ani slovo, zůstávají hrdí patrioti. Vnímají, odkud přišli jejich předci,“ říká Jiří Krátký, nejen vášnivý cyklista, ale taky bývalý závodní plavec.

Uslyším v Texasu českou hymnu?

Uměl bych si představit, kdyby tam před padesáti šedesáti lety přijel ministr zahraničí, potkal by ještě spoustu Čechoslováků s nosnými kořeny, kteří hymnu hrdě zazpívají. A teď? Tóny hymny v lidech určitě rezonují stále, nicméně nemůžu zaručit, že uslyšíte i její slova. S dovolením odbočím do severní Itálie, do Valle di Ledro, kde máme velice zajímavou směsici přátel České republiky.

Coby vzpomínka na vyhnanství v Čechách a na Moravě během první světové války?

Ano. Kdysi se tam nad jezerem Garda táhla hranice mezi Itálií a Rakouskem-Uherskem. Zrovna to alpské údolí, kudy létaly kule z kanónů, patřilo Rakousku, tudíž se Vídeň rozhodla, že civilní část obyvatelstva přemístí na bezpečná území. Mnoho Italů dostalo půdu a stodoly kolem Příbrami. Přestože se po válce do rozstříleného domova vrátili, zůstalo jim k Čechám silné pouto, které trvá dodnes. V jejich muzeu najdete vánoční formičky, české kroje a když tam paní Dagmar Havlová přijela v roce 2010 pro cenu, kterou dostal prezident Havel, mohla si poslechnout české lidovky. I českou hymnu. V italštině.

Vážně?

Taky mě to překvapilo, a proto nemůžu vyloučit, že ji uslyšíte taky v Texasu, až se budou naši hráči chystat na zápasy. Tradice žije dál.

A čeština? Nevymírá mezi krajany?

V Rumunsku nebo Chorvatsku určitě ne. Tam jsou Češi bráni jako minorita, která má podporu v ústavě. Jsou tam speciální školy, které český jazyk vyučují. Tamní obyvatelé sice zpravidla nemají cit pro i nebo y, ale jinak máte dojem, že mluvíte s Čechy. Jen jim občas uklouzne jiné slovíčko. Amerika je jiná, tam na vás budou krajané s československými kořeny mluvit z 99 procent anglicky. Jen na vás vystřelí slovíčka jako koláčky, folklor, sokol, guláš nebo polka. Od Texasu 21. století těžko můžete očekávat češtinu. Leda texaský dialekt, který je akademicky zdokumentovaný.

Mimochodem, na kole už jste tam jezdil?

Před pár dny v Houstonu na konferenci českých škol a dřív taky v New Yorku.

To musela být džungle.

No, překvapivě bez nehod, jen se musíte přestat bát těch obrovských autobusů, které se po Manhattanu valí od severu k jihu a pak zase z jihu na sever. Občas mi problesklo hlavou, že je to trochu o ústa. Kdyby mě ten masivní kus železa nabral, už by mě nikdo neposkládal.

Pardon, že v sobě nezapřu sportovního novináře, ale co vám vlastně bicykl přináší?

Pocit svobody. Nemusím na nic čekat, odbourávám stres, šlapu si podle svého, zácpy mě nezastaví. A když mám zpoždění, prostě zrychlím.

I dneska jste přijel do práce na kole?

Jasně. Střídám trasy. Buď přes Chotkovy sady nebo Nerudovkou nahoru. Tam mi občas turisté zatleskají za snahu, jak to drtím nahoru. Zastavím u Černínského paláce, odložím kolo, obléknu sako a jdu pracovat. Jen jsme tu nedávno měli pod okny propalestinskou demonstraci, tak mi policisté doporučili, abych si kvůli bezpečnosti schoval kolo do dvora.

Tušíte, kolik lidí s československými kořeny žije v Dallasu? Nebo snad v celém Texasu?

Bohužel neexistují oficiální statistiky, protože Česká republika nechtěla po roce 1990 držet zákon, který by připomínal nějakou reminiscenci policejního státu. Proto Češi žijící v zahraničí nemají povinnost se nikde registrovat.

Není to škoda?

Trochu mě to mrzí, protože od Sametu uplynulo už skoro čtyřicet let, takže původní motiv, proč krajany nepočítat, pominul. Každopádně by to stejně bylo zkreslující, protože v Texasu mluvíme o migraci z dob Rakouska-Uherska, čili teď je to zhruba šestá nebo sedmá generace.

Archivy odhalují, že do městečka West kousek od Dallasu přijelo šestnáct rodin z Moravy roku 1851. To byli vlastně první Czexans, neboli čeští Texasané.

Českou krev najdete všude, při posledním sčítání lidu ve Spojených státech se ke kořenům hlásilo 1,3 milionu lidí. Ve skutečnosti odhadujeme, že to bude ještě o půl milionu víc, protože se jedná o dobrovolný údaj. Každopádně Texas vede. Pokud tam budete hledat, narazíte hned na patnáct krajanských spolků, což mě nesmírně těší, protože to zviditelňuje naši republiku. Ostatně ministerstvo zahraničí každoročně finančně podporuje asi 330 spolků a krajanských škol. Zvlášť školy jsou novodobý fenomén.

Až tak?

Vznikl po roce 2000 a impuls vzešel od lidí, ne od státu. Vážně to není tak dávno, kdy byla jediná česká škola v Paříži, dneska je jich 150 po celém světě. Není to uměle vytvořený program, stát jen podporuje aktivitu zespoda. Naopak by to nefungovalo. Školy se starají o výuku češtiny, kterou si chtějí hýčkat, a my jim tam třeba posíláme učitele. Jen se občas stane, že přiletí úsměvné reakce: Ale ten váš učitel nemluví naší češtinou.

V Houstonu nebo v Dallasu nic?

V Houstonu škola zatím není, ale možná vznikne. Hovořili jsme o tom právě o víkendu s vedením Českého muzea v Houstonu (Czech Center Museum Houston), mimochodem krásné a důstojné budovy v téměř dvouapůlmilionové metropoli. V Dallasu česká škola je a hrdě již více než deset let nese jméno Václava Havla. Vede ji Nina Marcussen, úspěšná česká podnikatelka. Kromě výuky češtiny jsou u krajanských dětí i dospělých populární především oslavy českého Mikuláše, Vánoc nebo Velikonoc. Tradice, identita a snad i trochu čeština se nicméně udržují a připomínají ve státech jako Texas, Illinois, Kansas nebo Minnesota především při festivalech nebo folklorních akcích. Na koláčobraní se pečou koláčky, hraje dechovka, volí se miss. Významný v Texasu je český Polka Festival, který v květnu oslavil 60. výročí existence.

Nerad vám skáču do řeči.

Česká tradice v Texasu je dodnes tak silná, že na menu v restauraci v Houstonu můžete vedle tradičního hovězího (brisket) nebo vepřového žebírka (pork ribs) najít i pořádnou českou klobásu (czech sausage). Nezapomeňme, že v Texasu panovaly dlouho doby, kdy čeština byla druhým nejčastěji používaným jazykem státu. Dnes je to přirozeně španělština.

Do česko-americké poroty při miss už vás někdy pozvali?

Zatím ne, ale zážitky z jiných akcí mám. Nebývá to klasická soutěž miss, spíš děvčata ukazují krásu moravských krojů, tančí, zpívají, mluví o svých snech a všichni kolem se baví. V tom tkví udržování tradic a krajanství. Populární akce navíc přilákají pozornost nejen Čechů, ale i domácí veřejnosti, včetně místní politické reprezentace. A to vše přispívá ke zviditelnění České republiky i v těch státech USA, kam by oficiální zastoupení našich čtyř úřadů v USA tak účinně nedosáhlo. I proto se krajanskou linii snažíme podporovat. O tom by ale více mohli hovořit naši velvyslanci ve Washingtonu a generální konzulové v Chicagu, New Yorku a Los Angeles.

Počítám, že to nelze srovnávat s porevoluční migrací.

A po vstupu do Evropské unie už vůbec ne. Mladší generace už své odcházení nebere jako forever, napořád. Nevládne komunismus, nejsou zavřené hranice, odchází se zpravidla s vidinou pracovního kontraktu, profesního povýšení, za studiem nebo za zkušeností. Také často odcházejí páry a o tom, jestli zůstanou v zahraničí, pak nezřídka rozhodují jejich děti. Cesta zpět je vždycky otevřená, dřív možnost návratu neexistovala. Čechoslováci utíkali do světa splynout, nepřekážet, nevyčnívat, přizpůsobit se. Z nostalgie a stesku po domově nicméně měli potřebu se sdružovat.

Rozumím, že tahle pohnutka po revoluci odpadla.

Nostalgie z nemožnosti návratu ano, ale chuť sdružovat se nikoliv. Jen je tato chuť nová, motivována jinak a jinými podněty. Každopádně podle statistik dojdete k závěru, že každý pátý až šestý občan naší země má něco společného se zahraničím. Vzpomínám si na pražský projev bývalého amerického prezidenta Baracka Obamy, který zdůraznil, že po svém přestěhování do Chicaga v roce 1985 stačil poznat spoustu Čechů.

Vždyť Chicago bývalo kdysi po Praze druhé největší české město. I českého starostu Čermáka ve 30. letech minulého století mělo.

Obecně lze říct, že za našimi hranicemi je kus národa, který Česku dělá obrovské jméno a propagaci, kterou stát nikdy nemůže dosáhnout diplomatickými ani finančními prostředky. My rozhodně nejsme tak velká země, abychom se mohli zříct tak velké části českého lidského kapitálu, který ve světě máme.

I proto se tolik zasazujete o krajanské záležitosti? O spolky, o školy?

Řeknu vám jeden příběh z covidové doby, kdy se všechno včetně škol dělalo na dálku, online. Když covid ustoupil, školy řešily, jestli neponechat distanční výuku. Rodiče většinově řekli ne, přitom třeba v Německu znám případy, kdy rodina jezdí ráno 300 kilometrů, jen aby se děti mohly učit společně s ostatními. Ta přitažlivost osobního kontaktu a osobního sdílení češství je evidentní.

Ať končíme fotbalovým šampionátem, jak velkou podporu očekáváte v Dallasu?

Věřím, že krajané, byť třeba vůbec neumějí česky, budou fandit z plných plic a budou hrdí na českou vlajku.