Článek
Obvodní soud pro Prahu 1 uznal hnutí SPD vinným z podněcování k nenávisti. Šlo o dva nechvalně známé předvolební plakáty z roku 2024, za které soudkyně udělila třímilionovou pokutu. Kvůli stejné věci byl obžalován i Tomio Okamura, ale Sněmovna potvrdila jeho poslaneckou imunitu a stíhání je přerušeno.
V případě SPD jde o verdikt, jaký zatím nemá obdoby. Přímou trestní odpovědnost právnických osob zavedl zákon až v roce 2012. A od té doby se ještě nestalo, aby byla odsouzena politická strana za součást obsahu a způsobu vedení volební kampaně. Natož strana, která je ve vládě a řídí ji – a těmi plakáty šermuje – třetí nejvyšší ústavní činitel v zemi.
Když Okamurův předchůdce Miroslav Sládek prohlásil, že „Němce je potřeba podrobit převýchově“ a „mrtvých Němců bylo ve válce málo“, mohl být za podněcování k nenávisti stíhán jen on osobně, ne jeho republikánská strana. Soud v roce 1998 Sládka osvobodil. To ale ještě neznamená, že stejně musí dopadnout také SPD nebo časem Tomio Okamura.
Zatím nevíme.
Středeční rozsudek nad SPD není pravomocný, advokát se odvolá. Okamura řekl, že je připraven jít až k Ústavnímu soudu. Vlastně jsou to dobré zprávy. Protože když bude kauzu justice zodpovědně probírat dál, stoupají vyhlídky, že se o hranicích svobody slova znovu dozvíme něco podstatného. Případ s potenciálem precedentu stojí za to, aby byl posouzen co nejdůkladněji. Klidně i různými soudci a z různorodých perspektiv.
Média z odůvodnění soudkyně Ivany Tiché citovala: „Problémem volební kampaně obžalované (SPD) je to, že stavěla ty skupiny vůči zbytku obyvatelstva České republiky do pozice ‚oni a my‘. Tato polarizace může vést – a podle mého názoru vede – k tomu, že v lidech vzroste strach, případně závist, a to vede následně k nenávisti vůči skupinám osob.“ To zní trochu povrchně vzhledem k tomu, o jak zásadní otázky tu běží. Vždyť stavět proti sobě různé skupiny lidí – strašit jedny druhými, dejme tomu „parazity z neziskovek“ – se bohužel stalo součástí politického slovníku. Vždycky půjde o míru.
Co ještě spadá pod ústavní ochranu svobody politického projevu? A co se už má potírat a trestat, a to i v případě, kdy tím parlamentní strana mobilizuje své voliče? Pravomocná a zevrubná odpověď na důležité otázky stojí za trpělivost.
Samozřejmě, daní za trpělivost jsou politické body, které SPD ze záležitosti těží. Hnusné spojení „chirurgové z dovozu“ a ještě nechutnější vizuál se nepropadly do zapomnění, zůstávají ve veřejné paměti. Okamura v roce 2024 „promluvil ke svým voličům“ asi nejhlasitěji. Slyšíme to dodnes všichni. Zacpat si uši a podobnou obscénní xenofobii jednou provždy zakázat? Takové jednoduché řešení není hodné sebevědomého demokratického státu. Ostatně, plakáty nezarazily ani soudy, které se kampaní zabývaly ještě v době, kdy běžela.
Žádný rozsudek nezabrání tomu, aby SPD povzbuzovala zášť zas a znova. Aby se dál tvářila jako strana mučedníků svobody slova, jako první obhájce všech údajně umlčovaných. Takže není kam spěchat. Význam definitivního rozsudku nebude jen v potrestání nebo osvobození Okamurovy strany. Měl by také vyztužit společenskou normu ve věcech svobody a politické kultury.
Můžeme za svobodu platit i tolerancí k hrubým politickým postojům, které jsou – tím spíš ve veřejné prezentaci na Václavském náměstí – pro mnoho lidí odpudivé? A když takové postoje hlásají vlivní politici, může se práh tolerance zvýšit, protože reprezentují několik set tisíc lidí, kteří jim svobodně dali své hlasy? Nebo snížit, protože takové postoje jsou pro společnost potenciálně nebezpečnější, než když je šíří uživatel sítě XY? Samé otázky.
Možné indicie k odpovědím? Například:
Ústavní soud loni připomněl, že „pod ochranou Listiny základních práv a svobod jsou nejen projevy, které jsou přijímány příznivě či jsou považovány za neškodné či bezvýznamné, ale i ty, které zraňují, šokují nebo znepokojují. K omezení tzv. politických projevů je nutné přistupovat obzvlášť obezřetně.“ To šlo o případ dezinformátora, influencera a příležitostného politika Ladislava Vrabela, odsouzeného za šíření poplašné zprávy. Soud jeho stížnosti vyhověl a rozsudek zrušil.
A v roce 2022 Ústavní soud vypíchl, že „nenávistné projevy nespadají pod ústavněprávní ochranu a je třeba je v demokratické společnosti potírat, a to v závažných případech i prostřednictvím norem trestního práva“. To šlo o případ muže odsouzeného za tvrdý internetový hate speech pod školní fotografií převážně romských dětí. Soud jeho stížnosti nevyhověl a rozsudek potvrdil.
Co se dozvíme tentokrát?
