Článek
Když útočníci na Třebíčsku v červenci roku 1951 zavraždili tři komunistické funkcionáře, kněží Jan Bula s Václavem Drbolou už seděli ve vězení. Přesto je StB záhy zahrnula do takzvaného babického případu, který jako součást vykonstruovaného soudního procesu posloužil komunistům v tažení proti církvi a sedlákům. Oba katoličtí faráři skončili na popravišti.
V sobotu se po 75 letech dočkají zadostiučinění. Na brněnském Výstavišti při největší duchovní slavnosti v novodobé historii Česka katolická církev završí jejich blahořečení. „Je to mimořádná událost, která může pomoci k objektivnějšímu pohledu na babickou tragédii,“ říká v rozhovoru pro Seznam Zprávy Jaroslav Šebek z Historického ústavu Akademie věd, který pro potřeby církve sbíral informace ze života obou kněží.
Brněnská diecéze se dočká prvního blahořečení ve své 250leté historii. Proč je příběh dvou farářů tak jedinečný?
Poprvé v českém prostředí se připomínají jako mučedníci a blahořečení oběti komunistického režimu. Je to důležité právě z hlediska toho, když se teď nějakým způsobem rozostřují události po roce 1948 a je dobré znovu si připomenout tyto příběhy, protože to jsou příběhy obrovské komunistické brutality namířené nejen proti církvi, ale například i proti velkým sedlákům a lidem, kteří se snažili komunistické totalitě čelit.
Můžete popsat, jací lidé byli faráři Jan Bula a Václav Drbola?
Byli to velice aktivní kněží, kteří se zapojovali nejen do duchovních záležitostí, ale snažili se působit i na své okolí. Například Václav Drbola byl aktivní v nejrůznějších katolických spolcích. Jan Bula se zase zabýval prací s mládeží, byl aktivní v tomto směru. Takže skutečně poctiví kněží, kteří brali své poslání vážně. A možná i z tohoto důvodu byli pro komunistický režim nepohodlní. Po roce 1948 (komunistický převrat - pozn. red.) byli mnohokrát překládáni mezi farnostmi právě proto, že byli tak aktivní.
„O těch vraždách vůbec nevěděli“
Se Státní bezpečností měli problémy už před osudovým jarem 1951.
Ano, konkrétně Jan Bula byl odsouzen už v roce 1949. Navzdory zákazu státních úřadů četl pastýřský list, ve kterém biskupové protestovali proti zvůli státních úřadů. Byl to ještě takový malý trest. Jen snad měsíc vězení, a navíc dostal amnestii.
Jména obou kněží pak komunisté spojili s takzvanými babickými vraždami. Druhého července roku 1951 skupina lidí v čele s Ladislavem Malým zavraždila v Babicích na Třebíčsku tři komunistické funkcionáře. Kolem osoby Malého přetrvávají bílá místa. Mají badatelé jasno o jeho skutečné motivaci?
Dodnes není úplně jasná. Z nejnovějších výzkumů vyplývá, že to byl alkoholik, psychicky velmi nestabilní, který navíc zpronevěřil peníze americké tajné služby. Často dělal věci na vlastní pěst a měl megalomanské představy plynoucí právě z alkoholismu. Spíše se dá říct, že to byl dobrodruh, který ovšem svými činy vtáhl do dalších problémů mnoho jiných lidí. I těch, kteří o jeho představách nebo činech nic nevěděli.
Malý nějakou dobu ve Vídni pracoval pro americkou tajnou službu, v roce 1951 se tajně vrátil do Československa. Spekulovalo se o tom, zda byl dvojitým agentem. Je vyvráceno, že spolupracoval se Státní bezpečností?
Byl to spíš člověk, kterého bychom současnou terminologií označili jako osamělého střelce. Ale tím, jak se prezentoval jako velký odbojář, který přišel ze Západu, dokázal oslovit spoustu jiných lidí, hlavně mladých, kteří ho aktivně podporovali.
Když došlo k babickým vraždám, faráři už byli několik měsíců ve vězení. Kvůli čemu?
Například Jan Bula byl zatčen už v dubnu téhož roku. Oni o těch vraždách vůbec nevěděli. Pouze se předtím stýkali s Ladislavem Malým, což jim pak komunistický soud přičetl.
Záminka? Silně protikomunistická Vysočina
Takže Státní bezpečnost se o okruh lidí kolem Malého zajímala už měsíce před vraždami.
Ano, hledala lidi, kteří s ním byli ve spojení. Nebyl jen pozdějším iniciátorem známých vražd, ale i řady dalších útoků proti komunistickým funkcionářům na Vysočině. Lidé z jeho okolí byli postupně zatýkáni a obviněni z toho, že mu poskytovali podporu a úkryt.
Četl jsem, že Malý měl vazby na region, chodil s farářem Bulou do školy.
To byl vlastně první kontakt, který při návratu na Vysočinu navázal, protože nejprve šel právě za svým někdejším spolužákem a prostřednictvím něj se pak dostával k dalším kněžím. Za Bulou přišel s legendou, že pomáhá arcibiskupovi Beranovi v útěku na Západ. Samozřejmě to nebyla pravda, protože arcibiskup byl internován pod dozorem Státní bezpečnosti. V žádném případě tedy nebyl na útěku.
Jak jste řekl, faráři o vražedném plánu neměli tušení. Proč je tedy režim do následného velkého soudního procesu zavlekl?
Tyto kněží komunistická propaganda označovala jako lidi, kteří pomáhali teroristům a Ladislavu Malému. A druhá věc: Vysočina byla velmi silně protikomunistická. Tohle byla záminka, jak nespokojence paralyzovat, jak odpor zmenšit a exemplárně potrestat jak představitele církve, tak představitele zemědělců, kteří se bránili kolektivizaci.
Oba kněží církev považuje za mučedníky. Co zažívali ve vězení?
Například Janu Bulovi při výsleších vyrazili všechny přední zuby a Václava Drbolu mučili tím, že mu strhávali nehty. Bylo to nesmírně kruté. Nedávno jsem viděl fotografie Jana Buly před a po zatčení. Je vidět, jak se mu ta hrůza vepsala do tváře. Člověk, kterému bylo třicet let, vypadal jako šedesátiletý stařec. To byla podle mě strašlivá hrůza, kterou prožívali.
O tom, co chystal Ladislav Malý, nevěděli. Neměli se tedy k čemu přiznat, že by nějak aktivně připravovali vraždu komunistických funkcionářů. Ale režim s tím příběhem pracoval i v době normalizace.
Třeba v seriálových 30 případech majora Zemana.
Ne náhodou se jeden díl věnuje právě babickému případu. Kněz v ději seriálu figuruje ještě v roce 1968. Komunistická propaganda nechtěla přiznat, že ten skutečný představitel byl před lety popraven. Babické vraždy byly velmi dlouho předmětem silné komunistické indoktrinace, a podle mě i proto se dodnes těžko hledá cesta k objektivnímu obrazu celé tragédie.
Historik Jaroslav Šebek.
V případě babických vražd komunistická justice odsoudila 107 lidí, 11 z nich bylo popraveno. Procesů v padesátých letech bylo hodně, jaká byla motivace v tomto případě?
Komunisté zde měli tři mučedníky své ideologie, tedy zavražděné funkcionáře, a proti nim chtěli postavit ty, kteří se na jejich vraždách podíleli. Současně chtěli prezentovat především církev a velké sedláky jako nositele zla, proti kterému musí komunistický režim bojovat. Byla to záležitost propagandistická, ale i zastrašující. Na exemplárním příkladu chtěli ukázat, že se s nepřáteli nebudou mazlit. Rozsah tohoto procesu lze v našich poměrech srovnávat snad jen s procesem s Rudolfem Slánským a dalšími, kde také padlo jedenáct rozsudků smrti.
„Pohled na babickou tragédii bude objektivnější“
Osudy těchto kněží se zabýváte dlouhodobě. Co vás při bádání zaujalo?
Je stále možné zkoumat některé detaily. Někteří badatelé se například věnují rekonstrukci přestřelky v poli u Bolíkovic, kde byl zastřelen také Ladislav Malý. Jde skoro o archeologickou rekonstrukci událostí.
Pro mě osobně je ještě zajímavější církevní hledisko. Brněnský biskup Skoupý, který byl tehdy v internaci, suspendoval všechny tři kněze, protože neměl dostatek informací a domníval se, že byli do vraždy zapleteni. K jejich církevní rehabilitaci došlo až v roce 1999, nikoli hned po roce 1989, kdy už bylo možné o celé věci svobodně hovořit. Podle mě je na tom vidět, že čtyřicetiletý tlak komunistické propagandy, která babickou tragédii líčila jako spiknutí proti komunistickým funkcionářům, fungoval velmi účinně.
Dokonce i po revoluci.
Nějakou dobu trvalo, než se tento pohled změnil. Je to obtížné i pro samotnou obec Babice. S důsledky celé události se vyrovnávají ještě mladší generace, které ji samy nezažily, ale znají ji jako součást rodinné a historické paměti. Proces blahořečení i sobotní završení mohou přispět k tomu, že pohled na babickou tragédii bude objektivnější.
Proces beatifikace započal už před dvaceti lety. Předpokládám, že je za ním obrovské úsilí, shromažďování informací a podobně.
Je to hlavně role brněnských kolegů, například Jana Růžičky (měl na starosti historickou část beatifikačního procesu Jana Buly a Václava Drboly - pozn. red.), ale i církevních právníků. Setkal jsem se s tím, že mnozí vatikánští úředníci nemají úplnou představu o tom, jak fungoval komunistický režim. Bylo tedy zásadní vysvětlit okolnosti, které se mohou jevit problematicky. Zároveň jde o velmi detailní práci nejen s prameny, ale i s pamětníky. Bylo nutné zachytit jejich svědectví dřív, než odejdou, což byl velmi náročný úkol.
Jak velká událost je sobotní blahořečení pro katolickou církev v Česku a brněnskou diecézi?
Pro každou diecézi je blahořečení mimořádnou událostí, protože blahořečení jsou chápáni jako vzory. Zároveň se k nim lidé mohou modlit jako k nebeským ochráncům. Slavnost také pomáhá rozšířit tento příběh i mimo církevní prostředí.
Hodně známý je také osud dalšího faráře z Vysočiny, Josefa Toufara. Dočká se církev v Česku dalších blahořečených?
Jsme poměrně blízko, i když ne v případě Josefa Toufara. Hodně se ale udělalo na případu Adolfa Kajpra. Jezuity, který zemřel ve vězení v Leopoldově. Tam je naděje, že by proces mohl být v brzké době uzavřen.
O faráři Toufarovi se v této souvislosti hovoří přes deset let. Brzdí jej něco?
Proces blahořečení má z vatikánského hlediska svá pravidla, která mohou postup zpomalit nebo zkomplikovat. Je to záležitost úředníků vatikánského dikasteria pro svatořečení, kde je nutné jasně prokázat, že motivace činů byla výhradně duchovní. To je jeden z hlavních předpokladů. V případě mučedníků, kteří prolili krev za víru, se navíc nemusí čekat na zázrak, protože mučednictví je samo o sobě klíčovým důkazem.
Doufám, že sobotní blahořečení znovu vrhne světlo na tyto události, které se postupně rozostřují a pro některé se stávají vzdálenými nebo relativizovanými. Je důležité uchovávat historickou paměť na tyto události a vyvarovat se toho, abychom sklouzli zpět k podobným autoritativním tendencím.
