Článek
Mezi základní požadavky úspěšné politické kariéry patří schopnost věrohodně předstírat, že ze všech sil prosazujete nějaký politický cíl - a přitom zařídit, aby tahle věc nikdy, opakuji, nikdy nespatřila světlo světa.
Šťastné slovo
Pravidelná sobotní glosa Jindřicha Šídla o věcech, které hýbou politikou a společností a kterých jste si třeba nevšimli, nebo nechtěli všimnout. Nové Šťastné slovo můžete už v pátek dostat přímo do své e-mailové schránky v rámci newsletteru Šťastný oběžník, kde také najdete další zajímavé čtení a novinky od týmu Šťastného pondělí. Přihlaste se k odběru!
Dlouho se takhle místní politické elitě dařilo blokovat všemi slibovanou přímou volbu prezidenta, až se to už nakonec nedalo ustát. (A nechme na jindy, jestli to bylo moudré rozhodnutí, či ne.)
A podobnou srdceryvnou komedii teď sledujeme v dalším nekonečném příběhu s titulem „referendum, jaké svět neviděl“.
Málokdo se pro splnění tohoto úkolu hodí tak dobře jako aktuální ministr spravedlnosti Jeroným Tejc, muž s tím nejupřímnějším pohledem, kterého schopnost předstírat cokoliv, především pak loajalitu, přivedla k úspěchu už v druhé politické straně.
„Prosadíme zákon o obecném referendu,“ slíbil Tejc s pohledem upřeným do kamery na síti X a k tomu přidal takovou tu povinnou omáčku politického bullshitu, že by místo lidí neměli „rozhodovat politici v parlamentu“. Dodejme politici, které si tam lidi právě proto sami zvolili.
Mohli bychom to celé zkrátit a tady to zapíchnout. Nic neprosadíte, protože nemáte ústavní většinu, která je pro takový zákon potřeba. Ani ve sněmovně, ale hlavně pak v Senátu, který by musel také souhlasit. Konec hlášení.
Tohle Tejc samozřejmě taky ví - a proto může klidně slibovat, aby pak na konci pohoršeně potřásl hlavou a smutně oznámil, že si opozice nepřeje, „aby lidé sami rozhodovali“.
Ministr Tejc si ale jistě ze své bohaté politické praxe pamatuje, kterak o obecné referendum před deseti lety „usilovala“ jeho někdejší strana ČSSD, v té době nejsilnější formace ve vládě Bohuslava Sobotky. Ministr pro legislativu Jiří Dienstbier sice návrh sepsal, ovšem zároveň s ním dorazil do sněmovny, kde seděl i Jeroným Tejc, také vzkaz pro poslanecký klub: Vykopejte v podlaze díru, ten návrh tam schovejte, postavte na něj židli, sedněte si na ni a nikdy nedopusťte, aby to prošlo.
Což se také stalo - o dva roky později, po dalších volbách, kdy mělo referendum vzhledem k poměrům ve sněmovně i Senátu relativně nejvyšší šanci na přijetí v historii, pak přišli sociální demokraté s dalším konstruktivně nesmyslným návrhem, aby mohlo být všelidové hlasování vyhlášeno na základě petice s 850 tisíci podpisy. První menšinová vláda Andreje Babiše tohle lejstro se souhlasným stanoviskem poslala do sněmovny a neuvěříte, co se stalo. Nic. Stejně jako se všemi ostatními nápady.
Jeroným Tejc ale tuhle hru musí dotáhnout, takže samozřejmě připomíná, že s všelidovým hlasováním počítá už víc než 33 let naše krásná ústava. Ano, je to pravda, v podstatě. V článku 2 se dočteme: „Ústavní zákon může stanovit, kdy lid vykonává státní moc přímo.“
„Může“. A jak upozorňují někteří ústavní právníci, důležité je sloveso „může“, které jaksi implikuje, že je to něco navíc, bez čeho se ale nakonec můžeme obejít, aniž by země upadla do tyranie.
Detaily Tejcova posledního návrhu jsou zdánlivě vstřícnější než někdejší nápady jeho původní strany. 300 tisíc podpisů je jistě mnohem méně než 850 tisíc, ale pořád je to šestkrát víc, než musí sehnat potenciální kandidát při volbě prezidenta.
Jednodušší cesta se jeví skrze shodu obou komor parlamentu - sám ministr ovšem ví, že nic takového nelze připustit, takže bychom se ani nedivili, kdyby nakonec na téhle podmínce netrval.
Nicméně další vcelku solidní zárukou neproveditelnosti je i požadovaný výsledek: Aby bylo referendum platné, muselo by pro vítěznou variantu odpovědi hlasovat nejméně 2,89 milionu lidí, tedy 35 procent všech oprávněných voličů. A samozřejmě, lidé by nesměli rozhodovat o členství v země v EU, NATO, změnách ústavy či o daních. Takže skoro o ničem podstatném.
Jak známo, Česko zatím zažilo během své samostatné existence jediný plebiscit. Ten v roce 2003 o našem vstupu do EU. Češi rozhodli moudře, 3 446 758 z nich, tedy 77 procent zúčastněných, hlasovalo pro. Nebylo to v té době jediné takové hlasování, rozhodovalo se také v Maďarsku, Polsku a na Slovensku. Všechna dopadla podobně, jasně pro vstup. Ovšem na Slovensku to nebylo první ani poslední referendum v jeho historii. Celkem jich tam zažili už devět, byť zákon pro jeho vyhlášení žádá - v zemi se zhruba poloviční populací - petici nejméně s 350 tisíci podpisy. Ty se sesbírat podařilo. Ovšem kromě hlasování o vstupu do Unie už žádné další referendum nebylo platné, protože je třeba minimálně padesátiprocentní účast.
Problémem referend ale není jen obava z obtížně předvídatelného výsledku - s tím se nakonec demokrat smíří. Solidní paseku - a vsadil bych si, že to je přesně záměr mnoha nadšených podporovatelů plebiscitu, zejména z SPD - dokáže nadělat už jen případná kampaň. Zanedlouho uběhne deset let od referenda o brexitu, v němž překvapivě zvítězili příznivci britského odchodu z EU. Nechme teď na samotných Britech, jak se jim tohle zcela jistě úplně demokratické rozhodnutí vyplatilo. Dostatečně odstrašující zkušeností by pro nás mohla být už jen kampaň před hlasováním.
Jejím symbolem se stal autobus s nápisem „Každý týden posíláme 350 milionů liber EU, dejme je radši do zdravotnictví“, což - jak uznali i některé autoři vítězné kampaně Leave - byla z prstu vycucaná nesmyslná cifra. Ale znělo to dobře: Britové sice na svůj zdravotnický systém celkem permanentně nadávají, ale taky si ho nenechají vzít. A teď už skoro deset let čekají, kdy se v něm projeví ony ušetřené peníze, které teď konečně nemusejí „posílat Bruselu“.
Byla to tehdy mimořádně vypjatá kampaň, v níž byly všechny nesmírně složité otázky shrnuty do stručného kódu IN/OUT. Lidé o něm rozhodovali v atmosféře rostoucí společenské nenávisti, která vyvrcholila vraždou labouristické poslankyně Jo Cox přímo během kampaně.
I celoživotní příznivci zastupitelské demokracie - jako třeba já - ale uznávají, že existují chvíle a témata, kdy je správné, aby se vyjádřil všechen lid. A referendum o našem vstupu do EU k nim patřilo. Možná se ale trochu pozapomnělo, jak se to vlastně stalo, že se Česko v roce 1999 připojilo k NATO. Svůj souhlas se vstupem dlouho referendem podmiňovala sociální demokracie v čele s Milošem Zemanem. Ten ale nakonec - i pod tlakem vnitrostranické opozice v čele se Stanislavem Grossem a Petrou Buzkovou - od tohohle celkem riskantního požadavku couvnul. O vstupu pak rozhodly obě parlamentní komory. Bylo to moudré a státnické gesto.
A tady někde zřejmě tehdy mladý nadějný politik Jeroným Tejc začal nabírat své první politické zkušenosti. A jedna z těch nejcennějších zní: Lidé mají právo rozhodovat o svých věcech přímo - ale zase se to nemusí tak úplně přehánět. Nikdo si pak nemůže být jist, co udělají.
