Článek
Když papež Lev XIV. vystoupal k oltáři barcelonského chrámu Sagrada Família, aby vysvětil její poslední věž, stál tam jako jedenáctý papež od chvíle, kdy se na stavbě položil základní kámen. Bazilika roste od roku 1882 a teprve teď, ke 100. výročí úmrtí svého architekta Antoniho Gaudího, dostala poslední a nejvyšší věž.
Věž Ježíše Krista měří 172,5 metru a dělá ze Sagrady Famílie nejvyšší kostel světa, vyšší než dóm v Ulmu (který není pro církev katedrálou, protože nikdy nebyl sídlem biskupa - což Sagrada Família také ne).
Gaudího srazila v roce 1926 na barcelonské třídě Gran Via tramvaj, a tak svou nejosobnější práci nechal nedokončenou. Slavnostní vysvěcení věže tak spojilo dvě věci – dokončení Gaudího vize a připomínku jeho smrti, což řada pozorovatelů popsala jako triumfální završení dlouhého stavebního procesu.
Ve skutečnosti přitom kostel stále není dokončený; dostavba interiéru a takzvané fasády Slávy potrvá podle odhadů ještě zhruba deset let do roku 2034 až 2036. Celkově by tedy stavba od položení základního kamene mohla trvat více než 150 let.
Stavět velký chrám celé generace ovšem nebylo v minulosti nic mimořádného. Barcelonský chrám je v tomto ohledu připomenutím naší historie – v dobrém i zlém. Díla, která dnes vnímáme jako vyjádření společného odhodlání a vůle zanechat po sobě něco, co nás přesahuje, provázely vždy spory a kontroverze. V Barceloně to není jinak, byť dnešní boje o chrám probíhají odlišně než v minulosti.
Mimo jiné i proto, že se zatím obešly bez krveprolití.
Češi stavěli 585 let
Velké středověké chrámy vznikaly metodou, kterou by dnešní projektový manažer neunesl: platilo se z toho, co právě přiteklo – z darů, desátků a poutních příjmů, a když peníze, válka, požár nebo nezájem panovníka práci zastavily, huť prostě čekala. Žádný pevný rozpočet, žádný termín dokončení, na který by někdo tlačil. Stavba postupovala tak rychle, jak rychle přitékaly prostředky, a to znamenalo s přestávkami, které mohly trvat i desítky let.
Stálá kamenická huť přitom fungovala jako svébytná instituce, která stavbu držela pohromadě napříč generacemi. Znalosti se v ní předávaly z mistra na učedníka po desetiletí, takže ten, kdo kladl poslední kámen, sdílel řemeslo i světonázor s tím, kdo kladl první. Stavba nebyla jednorázový projekt s počátkem a koncem, ale spíš kulisa, do které se člověk narodil a v níž zemřel, aniž by stavbu někdy uviděl hotovou.
Nejlepší český příklad je katedrála svatého Víta na Pražském hradě. Ta se nakonec stavěla 585 let, od položení základního kamene v roce 1344 do vysvěcení v roce 1929. Petr Parléř, který chrámu vtiskl podobu přední evropské gotické stavby, zemřel roku 1399; jeho huť pak krátce vedli synové, stavba stagnovala a definitivně ji zastavily husitské války v roce 1419. Kameníci se rozešli po Evropě a chór zůstal na staletí uzavřený provizorní stěnou.
V dalších staletích přišel požár, dělostřelba i barokní pokusy o dostavbu, ale skutečný konec byl pořád v nedohlednu. Důvody zdržení se opakují až šablonovitě: chybějící peníze, války a panovníci, kteří měli jiné priority.
Svatý Vít byl dostavěn v 19. století v období národního obrození, kdy vznikla Jednota pro dostavění chrámu a architekt Josef Mocker navázal na gotické plány s moderními doplňky. A v té chvíli už chrám neznamenal totéž, co ve 14. století.
Působil jako završení české národní emancipace a jeho otevření v roce 1929 se přímo svázalo s československou státností; vysvěcení se navíc načasovalo k tisíciletému výročí smrti svatého Václava a slavnosti se účastnil prezident Masaryk. Katedrálu zasvěcenou Bohu otevírala světská hlava státu jako symbol národa. Kostel nebyl už tolik výrazem víry v Boha, jako v mladý stát.
Mýtus o společném díle
Pražská katedrála měla být vyjádřením společné vůle – v tomto případě národa – ale v praxi to bylo pochopitelně složitější. Dnes si představujeme katedrály jako „společné dílo“ celého města či kraje. Tato idea se z velké části zformovala v 19. století, kdy romantická a novogotická vlna, z níž vzešel i Gaudí, ve středověku hledala kořeny národní velikosti. Ovšem realita bývala pestřejší – a někdy i krvavější. Měšťané chrám neplatili dobrovolně a leckde se proti jeho ceně tvrdě bránili.
Jak velké to představovalo břemeno, ukazuje příběh katedrály v Remeši. Historička umění Barbara Abou-El-Haj doložila, že stavba v prvních dekádách 13. století vysála z města tolik prostředků, že brzdila jeho hospodářský růst hluboko do raného novověku. V roce 1233 nespokojenost přerostla v nepokoje, které skončily násilnými střety s arcibiskupskou posádkou a útěkem všech církevních hodnostářů z města (a následným uvalením zákazu bohoslužeb a dalších svátostí ve městě).
Stejně jako každá jiná velká investice, i stavba chrámů pochopitelně fungovala zároveň jako ekonomický stimul. Spor o to, zda a do jaké míry katedrály ekonomiku spíš vysávaly, nebo naopak roztáčely, vedou historikové od 70. let a výsledky se liší podle toho, o jakém místě a době se mluví.
Že šlo o obrovský přesun zdrojů, ovšem nikdo nezpochybňuje. V tehdejší agrární společnosti s velmi nízkými výnosy (často se z pole sklidila jen dvě až čtyři zrna na jedno zaseté) bylo vygenerování potřebného přebytku logisticky i ekonomicky náročné. Historikové odhadují, že k uživení jednoho stavebního dělníka na plný úvazek byl potřeba neustálý přebytek z práce čtyř až pěti rolníků.
Objem těchto prací byl na poměry tehdejší doby gigantický. Historička Anne McCantsová z MIT spočítala, že jen v Pařížské pánvi v letech 1120 až 1270 odpovídal rozsah církevní výstavby situaci, jako by v každém tamním městě vyrostly tři budovy o objemu opery v Sydney (dokument v PDF). Chrámy pohltily zdroje, proč něž si určitě řada obyvatel dokázala najít jiné využití (podobně jako ve 20. století v případě cest na Měsíc).
Boj o schody a lidi
V Barceloně můžeme podobné napětí sledovat i v roce 2026. Poslední nedostavěnou částí je monumentální schodiště před fasádou Slávy, hlavním vstupem do chrámu. Gaudí ho navrhl jako most přes ulici, který by se na druhé straně rozléval do širokého schodiště a esplanády široké kolem 60 metrů.
Jenže přes ulici dnes stojí obytné domy. Aby schodiště mohlo vzniknout, musela by se část z nich zbořit. Kolik lidí by se muselo vystěhovat, se v odhadech různí: nadace, která chrám staví (v jejím čele je místní arcibiskup), mluví zhruba o 3000, starší zprávy uváděly kolem tisíce rodin a podniků, podle odhadu španělské veřejnoprávní televize RTVE by zásah mohl dopadnout až na 10 tisíc lidí a 50 provozoven.
Mnozí obyvatelé se údajně až v roce 1992, když Barcelona před olympiádou revidovala územní plán z roku 1976, dozvěděli, že jejich legálně koupené byty jsou v plánech určené k demolici. Z té chvíle se zrodilo organizované sdružení a začal dlouhý soudní spor. Obyvatelé navíc namítají, že schodiště v dochované Gaudího dokumentaci ani nebylo, protože jeho původní plány shořely za občanské války, a podoba vstupu se rekonstruuje z fotek a svědectví spolupracovníků.
Je to remešský konflikt v moderním hávu: elity přesouvají prostředky na prestižní cíl. Zda jde o investici do „společenské soudržnosti“ (skrze náboženství nebo víru ve stát jako v Praze), nebo o vysávání zdrojů na účet ostatních, to záleží na úhlu pohledu. Pro nás to při ohlédnutí do 13. století je jednoduché; pro současníky stavby je otázka mnohem složitější.
Cizinci to platí
V případě Sagrada Família to platí o to víc, že objekt není rozhodně jen chrám, ale také výdělečná turistická destinace. V roce 2025 jí prošlo téměř 4,9 milionu lidí (zhruba trojnásobek počtu obyvatel celé Barcelony), většinou cizinců, a právě jejich vstupné stavbu platí.
Že je bazilika i nadále plně fungujícím kostelem, je jen jedna z řady jeho dalších „funkcí“. Chrám se v jistém smyslu dostavuje sám, a to nejen kvůli víře, ale také kvůli turismu, značce města, statusu světového dědictví a kultu svého tvůrce.
Barcelona rok 2026 vyhlásila „rokem Gaudího“. Oslava architekta ovšem dospěla ještě o stupeň výš, než kam sahá turistický ruch nebo městský marketing. Vatikán v roce 2003 zahájil proces blahořečení a v dubnu 2025 ho papež František prohlásil za ctihodného, tedy o krok blíž svatosti; ke svatořečení teď Gaudímu chybějí dva uznané zázraky. Je to rarita, žádný architekt v moderním slova smyslu dosud svatým nebyl.
Je velmi dobře možné, že Gaudí by se sám ohradil. I když soudit cizí motivace je vždy ošidné, katalánský architekt byl podle všeho hluboce věřící, který chrám chápal spíše jako způsob, jak odčinit hříchy moderního světa než vysloveně svůj pomník.
V tom má ovšem Gaudí smůlu. Petr Parléř si také rozhodně nepředstavoval, že dokončení jeho katedrály bude spjaté s oslavou Československé republiky. Gaudí prý na výtky, že stavba postupuje pomalu, odpovídal, že jeho zákazník nespěchá. Myslel tím Boha, ale stejně tak je architektovým klientem budoucnost – a ta si Gaudího dílo bude vykládat po svém.
