Svůj hlas využívá jako převleky. Přijíždí nevyzpytatelná Aldous Harding

Přípravek na léčbu ADHD ritalin, jezení kamenů a rostlin, setkání s Johnem Calem, modlitba za incely. Zní to jako náhodná směs motivů a možná to tak skutečně je. Zároveň se jedná pouze o zlomek témat, která na právě vydané desce Train on the Island otevírá novozélandská hudebnice Aldous Harding.

„Chci, aby se každý cítil jako filozof. Těch 40 minut, kdy si pustíte nahrávku, patří jenom vám,“ vysvětlila před časem pro server Pitchfork hudebnice, k jejímž písním neexistují správné výklady. Každý si v nich má najít své. České publikum tu možnost dostane 22. června, kdy Aldous Harding vystoupí v pražském klubu Roxy.

Její surrealistické texty nesourodostí a rozmanitostí vybízejí k pátrání po významu a vymýšlení spletitých teorií. Hudebnice je ale dlouhodobě odmítá vysvětlovat. Neznamená to, že by její dílo bylo ploché, bezobsažné nebo že by skladby k ničemu neodkazovaly. Autorka jen odmítá existenci jediného správného pohledu.

Asociace, které do textů a melodií sama vkládá, nenadřazuje těm, jež v nich nachází posluchačstvo. „Očekává se od nás, že dokážeme sami sebe vysvětlit, využít prostor a mít nějaké poslání – jako bychom ho měli uložené v taštičce, kterou s sebou všude nosíme. Ale já to takhle nutně nemám,“ konstatovala v americkém rozhlasu NPR. A v jejím tónu nebylo ani stopy po arogantním odstupu nebo snaze působit tajemně. Naopak šlo o neobvykle upřímné tvrzení kohosi, kdo nevidí smysl ve světě definovaném neustálou sebeprezentací.

Hudba bude samozřejmě vždy nějak odrážet osobnost autora, stejně jako v životě se ale také v hudbě dá o prostor rozdělit s ostatními, nebazírovat na svém. Právě tato strategie je jedním z klíčových prvků, díky nimž osobnost i dílo Aldous Harding působí tak specificky.

Pro tvorbu hudebnice, jež od roku 2014 vydala pět desek, je charakteristická práce s vokálem i fonetikou. Ráda využívá různé přízvuky a barvy hlasu jako masky, převleky. Tracky často působí, jako by je vyprávělo několik různých postav. „Svůj hlas používám coby hudební nástroj a stejně jako u jazyků nebo oblečení nemám pocit, že bych nemohla využívat jeho různé podoby,“ přemýšlí umělkyně.

Se zkoumáním podob a možností vlastního těla pracuje i vizuálně – naživo střídá kostýmy a grimasy, experimentuje s klaunskou stylizací. Právě pro svou nápaditost a propracovanost sklidily pozitivní ohlasy její videoklipy například ke skladbám The Barrel a Horizon, které jako by byly samostatnými audiovizuálními kusy.

Aldous Harding, vlastním jménem Hannah Sian Topp, vyrostla na farmě poblíž novozélandského města Geraldine a venkovské prostředí ji do velké míry formovalo. Rodiče byli muzikanti, a tak byla hudbou obklopena od útlého věku. V sedmi letech dostala od matky, folkové písničkářky, první kytaru a ve třinácti účinkovala na několika matčiných nahrávkách.

Vyrůstání v uměleckém prostředí ji nepopiratelně ovlivnilo – otčím, jehož jméno později přejala pro svůj umělecký pseudonym, vlastnil obchod s hudebninami. Přesto se ani Aldous Harding nevyhnula obvyklá tendence se proti rodinnému pojetí hudby vymezit.

Své první roky dospělosti popisuje jako období mlhy, strachu, úzkosti a hledání vlastní identity. Právě ty později označila za hlavní prvky promítající se na debutovém albu, které roku 2014 vydala na malé novozélandské značce Lyttelton Records. Nahrávku vytvořenou s producentem Marlonem Williamsem později převzal významný tamní label Flying Nun, což bylo vzhledem k jeho vazbám na světovou alternativní scénu pro dosud neznámou tvůrkyni zlomové.

Její první album bývá označováno za nejtemnější a zároveň nejintimnější. Hudebně vychází z tradičního britského folku, textově zase odkazuje k novozélandským lidovým a pastorálním motivům. I přes minimalistické pojetí – převládá jednohlasý zpěv a akustická kytara – lze na desce najít náznaky budoucího směřování: divadelnost, střídání hlasových poloh a perspektiv, fascinace maskami a proměnami identity. Na rozdíl od pozdějších alb má ale gotický nádech a ve vší zranitelnosti odhaluje to, co v dalších letech částečně zakryjí grotesknost, humor a experimenty.

Po zveřejnění debutu začalo o Aldous Harding postupně projevovat zájem širší publikum. Pohybovala se v komunitě kolem novozélandského města Lytteltonu, z níž vzešli umělci a umělkyně jako Nadia Reid, Marlon Williams či Tiny Ruins.

Když začala připravovat své druhé album Party z roku 2017, naskytla se jí příležitost spolupracovat s producentem Johnem Parishem, významnou personou scény, proslulou například produkováním nahrávek PJ Harvey nebo skupin Sparklehorse a Eels. Prvním výsledkem jejich společné činnosti byl singl Horizon a několik měsíců před vydáním desky ohlásil Aldous Harding jakožto novou posilu svých řad britský label 4AD.

Aldous Harding vysvětluje, že spolupráci s prestižní značkou nevyhledávala cíleně, stala se spíše důsledkem její soustavné snahy dělat lepší hudbu. Povahou své tvorby do této „stáje“ nicméně přirozeně zapadla, typologie umělců, které 4AD podporuje, je spojena právě s experimentálním pojetím tradičních žánrů, nezařaditelností a výraznou zvukovou identitou.

Spolupráce s Parishem u Aldous Harding ani tolik nezasáhla do stylové podoby, jako spíš do produkce – což jen potvrzuje, že skutečně dobrý producent svěřence nemění podle svého obrazu, ale dokáže pojmenovat jejich silné stránky a těm dát vyniknout. U Aldous Harding byly těmito silnými stránkami vokál, ochota experimentovat s formou i instrumentací a sympatická inklinace k divadelnosti či surrealismu.

To všechno jsou nosné pilíře nahrávky Party. Nese už svébytný rukopis na pomezí klaunství, zvukového obrazu a pomyslného deníku, z nějž ale jako by člověk četl pouze každou pátou větu. Při poslechu se nelze ubránit roztříštěnému pocitu z čehosi důvěrného, ale zároveň distancovaného. „Když je někde party / Počkáš na mě?“ ptá se Aldous Harding upřímně v titulní skladbě. Do tracku Imagining My Man zase zařadila zranitelné vyznání: „Celý život / Bojuju s tím, abych zůstala / Měl jsi pravdu / Láska potřebuje čas.“

O dva roky později nahrála opět s Johnem Parishem ve waleských Rockfield Studios album Designer. Touto dobou už se díky neúnavnému koncertování stala mezinárodně známou umělkyní a postavou fascinující hudební tisk. Kvůli její nečitelnosti se novináři předháněli, kdo tajemné hudebnici přijde na kloub.

Server Pitchfork v recenzi desky Designer poznamenal, že „u Aldous Harding nejsou žádné snadné odpovědi“, a nemýlil se. Pokračovala zde v naznačené trajektorii, dál ale rozšířila kompoziční a nástrojový rejstřík. Posílila zejména roli perkusí, které navíc využívala v nápaditějších rytmech, přidala saxofon a další vrstvy hlasu, který tím v některých pasážích nabyl sborového nádechu.

Za vrchol alba lze považovat track The Barrel o strachu z uvěznění v životních rolích, jako jsou partnerství a rodičovství. Stal se její nejposlouchanější písní, jen na platformě Spotify má přes 60 milionů přehrání. Dokonale ilustruje autorčin cit pro komično – skladba i přes nepříliš optimistický obsah nezní ponuře ani depresivně, drží se tanečního rytmu a hravé saxofonové linky v pozadí.

Následující desku Warm Chris z roku 2022 mnozí považují za její nejabstraktnější a nejméně přístupnou – jako by se poté, co na Designeru popustila uzdu humoru a radosti, posunula ještě dál a nechala věci prostě plynout. Sama říká, že se jí tento projekt tvořil nejjednodušeji. Jednoznačné písňové formy se začaly rozpadat do volnějších celků, aranžmá se vracela k minimalismu, logické struktury přestávaly dávat smysl.

Posluchače hudebnice nechává, aby si k písním našli cestu sami. A ještě intenzivněji střídá hlasové polohy – Aldous Harding tu klouže mezi dětskou fistulí, hlubokým altem a podivně afektovaným přednesem, což britský deník The Guardian v recenzi trefně shrnul poznámkou, že „se svým hlasem nakládá jako s břichomluveckou loutkou“.

Letos na jaře vydala Aldous Harding zatím poslední desku Train On The Island. Opět ve spolupráci s Johnem Parishem, opět natočenou v Rockfield Studios. Celek, který v tracku I Ate The Most jako příjemný detail otevírá pravidelná perkusivní linka připomínající míjení pražců na vlakových kolejích, propojuje její dosavadní tvůrčí polohy.

Kdybychom se drželi jejích metafor a brali hudbu jako kusy oblečení, dalo by se říci, že si oblékla všechny svršky najednou. Oproti Warm Chris tu lze pozorovat větší emoční přímočarost a zúžení aranžmá, skladby jsou tvořeny jednoduchými beaty a basovou linkou doplněnou klavírem, kytarou a zpěvem. Přesto celek působí nezpochybnitelně propracovaně.

Jednotlivé kompozice přepínají mezi různými identitami i emočními stavy, některé motivy se napříč deskou vracejí jako pomyslný refrén. Snad tohle v pozadí nahrávky udržuje příjemně podmanivý podtón neurčitého napětí a právě díky tomu kritika i fanoušci označují Train on the Island za její dosud nejlepší počin.

Dávat na cizí dojmy by nicméně bylo proti ústřední myšlence celé tvorby Aldous Harding. Nezbývá, než se jít osobně přesvědčit do Roxy.