Konec světa nikdy nezněl tak krásně. Zhudebnili ho Boards of Canada

Byl to tak zvláštní úkaz, že k němu doktor Jerry Ehman připsal červenou fixou: „Wow!“ Astronom obsluhující rádiovou observatoř přezdívanou Big Ear v americkém Ohiu zachytil v noci 15. srpna 1977 nečekaně silný rádiový signál z vesmíru. Nacházel se na frekvenci 1420 MHz, kde vědci předpokládali, že by mohli zachytit signál případné mimozemské komunikace. Astronomové totiž tvrdí, že takzvaná „hydrogen line“ neboli frekvence „neutrálně nabitého vodíku“ je dost silná, aby s ní šlo překonávat mnoho světelných let. Takzvaný Wow signál se už ale od té doby neopakoval.

I hudba elektronického dua Boards of Canada vyvolává podobné emoce jako náhlá vlna vodíkové frekvence. Už od poloviny devadesátých let tvoří skladby evokující zasuté vzpomínky z dětství, new age mysticismus i apokalyptické představy. To vše s pomocí starých syntezátorů, tajuplných samplů a estetiky připomínající výukové pořady na starých VHS kazetách.

Mysteriózní auru své hudby posilují ve Skotsku narození sourozenci Marcus Eoin a Michael Sandison také vlastní mlčenlivostí. Za svou kariéru nabídli jen hrstku rozhovorů, nikdy nevystupují živě a tvorbě se věnují v odloučení svého nahrávacího studia kdesi na skotském venkově, čímž posilují pocit, že vzniká zcela odříznutá od trendů, mimo čas. Když se pak jednou rozhodnou ohlásit novou desku, upozorní na ni třeba kryptickými zprávami rozházenými po všech koutech světa.

Pár dní staré album Inferno vydali Boards of Canada po 13 letech mlčení. Přišlo tak náhle, jako se na záznamech observatoře objevil Wow signál, a zní úchvatně a hrůzyplně zároveň. Je v něm příslib, že se vysvětlí nejsložitější otázky vesmíru. A také vědomí, že lidstvo pravděpodobně čelí svému konci.

„Jsem Bůh. Ultimátní rezonance,“ deklaruje zlověstný robotický hlas ve skladbě Prophecy At 1420 MHz, která nové album předznamenala jen pár týdnů před vydáním. Nelidsky znějící proroctví, mechanicky vykoktané mezi ostrými údery bicích, trvá přesně 70 sekund – stejně jako 50 let starý mimozemský signál.

Sandison a Eoin svou hudbou odjakživa vyvolávali pocit, že před posluchače staví rovnice, které je třeba vyřešit. Nešlo jen o oddané fanoušky, luštící sebemenší náznak aktivity mimozemského tělesa jménem Boards of Canada. Samotná tvorba sourozenců se řídí pravidlem, které dalo název skladbě z třetího řadového alba Geogaddi: Music Is Math (hudba je matematika).

Kariéru začínali ve zlaté éře ostrovní taneční muziky, které dominovaly žánry jako drum’n’bass nebo trance, jim ale taková hudba přišla na jedno použití. „Pokud na nějakou naši skladbu tančíte, nic proti tomu, ale není to, o co nám jde,“ vysvětloval Michael Sandison hudebnímu publicistovi Simonu Reynoldsovi, když vzpomínal na vznik debutového alba Music Has The Right to Children z roku 1998. To přicházelo na svět daleko od rušných velkoměst v divoké krajině skotských Pentland Hills a při jeho tvorbě sourozenci neposlouchali elektroniku, ale skladby písničkářky Joni Mitchell. Ideální večer podle Sandisona a Eoina prostě nebyl v klubu, ale u táboráku uprostřed kopců.

„Jejich hudba vás bere na místa, která jsou znepokojivě povědomá a zároveň příjemně cizí,“ glosoval před nedávnem americký bloger a podcaster s přezdívkou Sereptie. Simon Reynolds zase v souvislosti s tvorbou Boards of Canada mluvil o paměti.

Eoin a Sandison své skladby balí do analogového hávu, ve kterém se postupem času zvuk opotřebovával podobně, jako se ničí nahrávky na magnetofonových páskách, videa pouštěná z VHS kazet nebo fotografie na polaroidech. Daří se jim tak evokovat podivně vybledlé bezčasí, zasuté vzpomínky našeho dětství. Vzpomínky, o kterých jsme už nevěděli, že je máme.

Někdy to vyvolá příjemný pocit. Třeba v téměř 30 let staré skladbě Roygbiv, v níž nad hravou melodií syntezátorů vyplouvají samply dětského smíchu a robota zvolávajícího: „Orange!“ Zní to jako něco z televizního vysílání pro děti. Hudba Boards of Canada ale umí evokovat i mnohem tíživější věci. Ostatně proto je slyšet v aktuálním hororovém filmu Backrooms, v němž hlavní hrdina bloudí opuštěným labyrintem chodeb, jako by se navždy ztratil ve svém vlastním nevědomí.

„Existuje magická operace nejvyšší důležitosti: Zahájení nového Aeonu… Tato krvavá oběť je kritickým bodem Světového obřadu…“ šeptá hlas úryvek textu britského okultisty Aleistera Crowleyho v písni All Reason Departs z aktuálního alba Inferno. Boards of Canada odjakživa zajímalo nadpřirozeno a zejména to, jak mu ve snaze mít svět více pod kontrolou propadáme. Nové album naznačuje, že je nakonec celkem jedno, zda svůj osud svěříme do rukou vědců, mesiášů, vůdců sekt nebo okultistů. Jedinou jistotou je nevyhnutelný konec.

Význam nejtajemnější a nejtemnější desky Boards of Canada však pořád zůstává v hudbě samotné. Pozvolné tempo hodinu a osm minut dlouhého alba vsakuje posluchače hluboko do snu, kde ho pak o jistotu okrádají nečekané modální změny v harmonii, tepající basové synkopy, které se nikdy neobjeví na stejném místě taktu, ale i samotná textura zvuku.

Hejno much, které zlověstně prolétává ve skladbě Memory Death. Pípnutí, signalizující slábnoucí srdeční pulz. Modulovaný, na kousky rozsekaný hlas, který v písni Father and Son říká: „Miluji tě, ale Boha miluji víc než jakoukoli fyzickou bytost.“ Zní to jako z tísnivého údolí – jak se říká efektu, kdy nelidské chce vypadat lidsky a v nás to vyvolává strach. Ve skutečnosti jde o sample z dokumentu BBC z roku 1971, v němž se konsternovaný otec snaží svého syna přesvědčit, aby opustil náboženskou sektu.

O předchozí desce Tomorrow’s Harvest Sandison a Eoin říkali, že nemá postapokalyptický tón. „Spíš zní jako nevyhnutelné stadium, které máme před sebou,“ tvrdili deníku Guardian v ojedinělém rozhovoru z roku 2013 o albu, jež končilo v naprosté beznaději. Inferno, přímý záznam z kolapsu, ve svém závěru naopak nabízí cosi konejšivého. Píseň You Retreat in Time And Space svými vzdušnými syntezátory připomíná chorál, jehož tóny se vznáší někde nad krajinou Pentland Hills. Když se pak připojí rytmika a kytary, všechno se znovu probouzí k životu a my jsme zpět v dobách alba Music Has The Right to Children.

Inferno je přesto strašidelný zážitek. Poslouchat ho je jako ocitnout se v transu uprostřed posledního náboženského rituálu sekty, nebo radostně očekávat setkání s mimozemskou entitou, která se nás chystá zničit. To opravdu děsivé na nové hudbě Boards of Canada? Že konec světa nikdy nezněl tak krásně.

V plném vydání newsletteru Chlebíček toho najdete ještě mnohem víc, včetně zajímavých kulturních tipů od našich redaktorů i čtenářů. Přihlaste se k odběru a budete ho dostávat každý čtvrtek přímo do své e-mailové schránky.