Bez šňůr a beden. David Byrne odehrál jeden z nejoriginálnějších koncertů

V prosinci 1968 posádka letu Apollo 8 vyfotila, jak nad měsíčním horizontem vychází Země. Pohled na křehkou modrou planetu obklopenou nehostinným vesmírem, lemovanou mrtvolnými šedými krátery, pomohl nastartovat environmentální hnutí a přinesl změnu perspektivy. Podobnou, o jakou teď se svou koncertní show usiluje hudebník David Byrne.

Před jeho středečním vystoupením v zaplněném pražském O2 universu se z reproduktorů ozývá ptačí zpěv. Pódium je zcela prázdné, až na trojici velkoplošných obrazovek ukazujících povrch Měsíce. Když se setmí, přichází čtveřice muzikantů v oranžových kombinézách i botách.

Houslista, hráčka na elektrické violoncello, pianista s klávesami zavěšenými na krku a David Byrne uvádějí křehkou, akustickou verzi písně Heaven. Zatímco zpívají, na obřím plátně za nimi vychází modrá Země coby parafráze slavné fotografie. „Podívejte se na ni, ona je naše nebe. Je jediná, kterou máme,“ říká na konci zpěvák.

Čtyřiasedmdesátiletý skotsko-americký držitel Grammy a osobnost takzvané nové vlny David Byrne zůstává v širším povědomí především jako bývalý frontman kapely Talking Heads, jež v 70. a 80. letech minulého století originálně mísila pop, funk, art rock či world music. Už před téměř čtyřmi desítkami let ale Byrne zahájil sólovou dráhu. Současné turné, na němž propaguje loňské album Who Is the Sky?, potvrzuje jeho výjimečný talent. Aktuální napůl koncert a napůl divadlo je jednou z nejoriginálnějších show, jaké lze momentálně kdekoliv vidět.

Po úvodní skladbě na scénu dorazí zbytek dvanáctičlenného ansámblu hudebníků a tanečníků, s nimiž Byrne následující téměř dvě hodiny synchronizovaně zpívá, hraje i tančí.

Pódium je zbavené všeho, co zná člověk z běžných koncertů: Nejsou tu žádné šňůry, aparatura, stojany na mikrofon či kytary, klavírní stoličky. Žádné bicí, klávesy či světla. Všichni muzikanti jsou vybaveni náhlavními mikrofony a nástroje drží v rukou nebo je mají pověšené kolem krku, aby se s nimi mohli nepřetržitě hýbat.

Každá skladba má do detailu vymyšlený scénář od britského choreografa Stevena Hoggetta. Muzikanti zpívají, tančí, dělají úkroky do stran, chodí do kruhu, dávají si ruce v bok. Různě se proplétají, vzdalují a zase přibližují, chytají za ruce nebo si na chvilku dají hlavy na ramena. V průběhu večera utvářejí dvojice, trojice, živé obrazy i scénky, kdy třeba jako by se za Byrnem plížili, aby ho později zvedli nad hlavy.

Co do práce se zvukem, technologiemi a pojetím prostoru je to vizionářské do takové míry, že člověk ani po hodině a půl nepřestává žasnout. Z hemžení ve vzdušném, divadelně čistém prostoru cítí lehkost, až povznesenost, s jakou se hudebníci odpoutaní od všech fyzických omezení a zátěže projevují. Některá jejich gesta vyzařují až dětskou naivitu, jiná záměrnou ironii. Převažuje ale radost.

Základy toho tkví v avantgardní scéně newyorského Manhattanu, kde se v 70. letech na chvíli přiblížily světy hudby a tance. Už v dobách Talking Heads si David Byrne uvědomil, jakou sílu má spojení muziky s obrazem a pohybem. Základ středeční show lze najít v koncertním filmu Stop Making Sense z roku 1984, s nímž ostatně pražský koncert sdílí sedm skladeb.

Nakolik Byrnovy experimenty pokročily, mohli Pražané vidět roku 2018, kdy na festival Metronome přivezl turné American Utopia, jež později pokračovalo na Broadway a nakonec se dočkalo filmové verze od oscarového režiséra Spikea Leeho. Při tehdejší návštěvě Česka zpěvák mimo jiné vyzdvihl scénografa Josefa Svobodu, jehož tvorbu v dětství viděl na světové výstavě Expo 1967 v kanadském Montrealu a později ho inspirovala při vymýšlení pódiových experimentů.

Tuto středu už Byrne znovu Svobodu nezmiňuje. Zato hned zkraje večera na velkoplošných obrazovkách ukazuje divákům své fotografie z návštěvy Národního muzea v Praze – koláž zahrnuje vše od neandertálců po portrét komunistického prezidenta Antonína Zápotockého.

O chvíli později si při skladbě T-Shirt frontman vyslouží potlesk, když na obrazovku promítne nápis se srdíčkem I Love Prague. Tady ale Byrne vtipkuje na účet publika: Píseň je satirická a vyjadřuje absurditu z toho, když spolu lidé komunikují prostřednictvím hesel, od triček po slogany na sítích.

Právě velkoplošné obrazovky představují největší posun oproti minulé show. Fór je v tom, že na rozdíl od všech popových hvězd Byrne na plátno nikdy nepromítá záběry muzikantů. Kamera ani jednou nezabere jeho obličej. Videa pouze dokreslují náladu či podtrhují pointu písní.

Ve skladbě Everybody Laughs o všem, co lidi spojuje, sledujeme záběry excentrického chování Newyorčanů od populárního dokumentaristy Johna Wilsona. Ve funky songu Slippery People jako by kapela hrála uprostřed neklidného oceánu, zatímco hit This Must Be the Place (Naive Melody) z repertoáru Talking Heads dokresluje momentka z lesa zahaleného mlhou.

Při What Is the Reason for It? plátno vyplní černobílá animace s legračně chlupatými postavičkami, jež skáčou s padákem nebo se houpají na lanech. Jednou obrazovky zblízka ukazují ústa všech muzikantů, podruhé se promění v GPS lokátor mapující přesnou pozici umělců na scéně.

Silný vizuální dojem celou dobu podtrhuje kontrast obrazů na plátně s oranžovými obleky interpretů. Ve zvlášť efektní okamžik se zapne i čtvrtá obrazovka, která pod jejich nohama vytvoří iluzi trávníku.

Píseň Like Humans Do doprovází předtočený záběr, jak muzikanti provádějí tutéž choreografii, avšak se zvířecími maskami na hlavách. „Mají zvířata city, když víme, že spolu flirtují, že se páří, že truchlí nad svými partnery, že umírají, mají děti a zjevně je milují tak, jako milujeme své děti my?“ uvažuje nahlas Byrne, jenž koncert prokládá krátkými monology.

V jednom mluví o pestrosti a předsudcích na základě vzhledu. Při té příležitosti prozrazuje, že perkusistka Yuri Yamashita vystudovala astrofyziku.

Z interpretů na scéně utkví Ray Suen s houslemi a elektrickou kytarou nebo Daniel Mintseris, jenž na klávesy zavěšené na krku napodobuje barvy více nástrojů včetně akordeonu. Výrazná je brazilská hudebnice Kely Pinheiro střídající elektrické violoncello a baskytaru, na niž skvěle hraje i funky groovy své předchůdkyně Tiny Weymouth z Talking Heads. Z tanečníků zaujme Newyorčanka Tendayi Kuumba, která spolupracovala s Lenkou Dusilovou.

Hudebně je večer pestrý, písně z Byrnovy sólové kariéry prokládají klasiky od Talking Heads s prvky nové vlny, rocku, R&B, polyrytmy z africké i latinskoamerické hudby až třeba po náznak country v písni Independence Day. Největší ohlas mají nepřekvapivě hity v čele s Psycho Killerem, kterého Byrne skoro dvě desítky let naživo neuváděl, a závěrečným Burning Down the House.

V jediném politickém okamžiku při písni Life During Wartime se na obrazovce objeví záběry ze zásahu amerických imigračních agentů ICE. Překvapivě nejvíc se ale Byrne vrací k pandemii koronaviru. Vypráví a ukazuje, jak za covidu Italové zpívali lidem z oken. V písni My Apartment Is My Friend pouští záběry ze svého newyorského bytu, kde období zákazů přečkal.

Ke konci koncertu popisuje, kterak na sklonku pandemie začaly v New Yorku pozvolna otevírat restaurace. „Vzpomínám si, jak jsem jel na kole po stále prázdné ulici a najednou slyším povědomý zvuk. Nedokázal jsem ho hned zařadit, musel jsem se zastavit. Víte, co to bylo? To byli lidi, jak si povídají,“ vypráví David Byrne. „Navzdory všemu, co nás odlišuje, navzdory všemu šílenství lidé pořád chtějí být spolu,“ konstatuje.

To je zřejmě hlavní téma show: Na temnotu, do které se svět po pandemii ponořil, odpovědět co největší radostí, optimismem, pozitivní vzpruhou. Euforický koncert působí jako oslava pohybu, zpěvu, radosti z hudby a její schopnosti povznášet, úžasu z přírody a vůbec života. V jednu chvíli Byrne návodně cituje z rozhovoru s režisérem Johnem Cameronem Mitchellem, podle nějž „ten největší punk jsou dneska láska a vlídnost“.

Byť se čtyřiasedmdesátiletý David Byrne celé dvě hodiny nezastaví a neprojeví ani náznak únavy, možná přece jenom ve vyšším věku, po pandemii a v době několika válek o to silněji vnímá, nakolik je to všechno křehké. Jako ti astronauti, když pozorovali východ Země.