Článek
Středeční odpoledne, 7. listopadu 1962. Staroměstské náměstí v Praze je zaplněno davy lidí, kteří se tísní jeden na druhém. Komunisté pořádají slavnostní shromáždění k 45. výročí bolševické revoluce v Rusku. Formálně jde o dobrovolnou akci, fakticky je však povinná. Podniky, školy, spolky i masové organizace své lidi zkrátka musely poslat.
Na tribuně hovoří předseda vlády Viliam Široký - aparátčík se základním vzděláním, lidsky nicotný, ale politicky nebezpečný. Někdejší železničář, který se podílel na přípravě vykonstruovaných soudních procesů na Slovensku.
Dav tlumeně ševelí. Hlídky Sboru národní bezpečnosti střeží plochu. V 16:35 zazní poblíž robustního Husova pomníku tiché cvaknutí. Zaznamenají ho jen lidé v bezprostřední blízkosti. Následuje dunivá detonace. U zábradlí oddělujícího dlažbu od travnaté plochy pomníku vyšlehnou k obloze ohnivé jazyky, kolem srší jiskry, vše pohltí dým. Náměstím se rozlehne nářek. Vyděšení lidé utíkají na všechny strany.
Archiv bezpečnostních složek uchoval desítky svědectví. V roce 2025 je publikoval portál Aktuálně.cz v knize Podivné zločiny. Penzionovaný řidič ministerstva obchodu například vypověděl: „Uslyšel jsem dunivou ránu a viděl oblak červeného kouře. Pootočil jsem se směrem k výbuchu, který byl za mými zády, a vzápětí jsem pocítil v týlu teplo. Plameny dle mého odhadu vyšlehly do výše asi pěti metrů. Na místě výbuchu došlo k panice, lidé se rozestoupili, přičemž jsem na zemi zahlédl ležet muže, na kterém hořel plášť a který volal o pomoc.“
„Na konci hlavního projevu jsem náhle uslyšel dutý výbuch a zahlédl jasný zášleh plamene, jako když hoří magnesium. Spatřil jsem ležící postavu muže, který si držel pokroucenou ruku a naříkal. Zjistil jsem, že má popáleniny třetího stupně na levé ruce a částečně též ve vlasech,“ doplnil jedenadvacetiletý medik, který zraněným přispěchal na pomoc.
Vedoucí učňovského střediska, která na akci dorazila i se svými svěřenkyněmi, popsala: „Zavřela jsem oči, neboť na mne dopadaly nějaké jiskry a bílá hmota a začalo mi to hořet ve vlasech a na šatech. I ostatní děvčata, která stála vedle mne, jsou také popálená. Na zemi ležel muž, na kterém všechno hořelo.“
„Na místě výbuchu se zprvu udělal malý ohníček s dýmem a v několika okamžicích nastala detonace a tím se oheň rozlétl do šířky. Vtom nastala panika a já zahlédl, jak jedné ženě před námi začaly hořet vlasy a dalšímu přítomnému muži začal hořet plášť. Slyšel jsem křičet nějakého muže, že nevidí,“ zachytil poslední okamžiky před výbuchem starší úředník.
Bezmála třicet lidí toho dne vyhledalo ošetření - v nemocnicích nebo na improvizované ošetřovně u Týnského chrámu. Nikdo na následky zranění přímo nezemřel. Vyšetřovatelé sice evidovali úmrtí čtyřiapadesátileté účetní z Prahy, která zemřela čtvrt roku po incidentu na rakovinu, zda ji však urychlil poúrazový šok, zůstalo sporné - jeden posudek spojitost připustil, ostatní ji odmítly.
Výbušné zařízení bylo ukryto v odrbaném modrém sportovním pytli. Další bomba se nacházela v hnědé aktovce opřené u paty pomníku, ta však naštěstí nevybuchla, neboť směs navlhla. Pyrotechnici zjistili, že v obou zařízeních sloužil jako spouštěč levný plastový budík. Zápalný drát rozžhavily dvě ploché baterie 4,5 V.
„Jedná se o amatérsky zhotovenou výbušnou složi na bázi černého prachu, u kterého bylo jako okysličovadlo použito dusičnanu sodného a draselného a jako hořlaviny dřevěného uhlí a síry. Pachatel pravděpodobně neměl podrobnějších znalostí z oboru výbušnin, ale podle kvality sestrojení roznětu je třeba předpokládat jeho zručnost a určité elektrotechnické znalosti,“ konstatoval posudek.
Nevybuchlá výbušnina byla ukryta v plechovce od motorového oleje, ta, která explodovala, pak v krabičce od loveckého prachu. Tyto stopy spustily rozsáhlé pátrání. Veřejná bezpečnost prověřila téměř tisíc myslivců a přes devět stovek lidí, kteří mohli mít spojitost s auty či motory. Další stovky osob byly prověřeny v souvislosti se sportovním vakem a aktovkou.
Sledována byla popáleninová oddělení, ambulance, psychiatrická zařízení i protialkoholní léčebny. Marně.
Pátrání se zejména z ideologických důvodů orientovala i na skupiny, které v očích režimu patřily k takzvané „závadové mládeži“. Zájem vyšetřovatelů se soustředil také na studenty, které komunisté v témže roce vyhodili ze škol za účast na protirežimní demonstraci.
Pražská správa Veřejné bezpečnosti v prosinci 1962 shrnula: „Provádí se prověrka všech podchycených part chuligánů, trampů, evidovaných výtržníků i jednotlivců, kteří se v minulosti zabývali výbušninami. Dále bylo vytipováno a prověřeno 454 osob, které se dřívěji výbušninami zabývaly nebo vlastnily podobný sportovní pytel, aktovku, budíky a podobně.“
Ani přes stovky výpovědí nebyl pachatel nikdy dopaden.
