Recenze: Na zamilovanou holku vypadá Olivia Rodrigo dost smutně

„Poznala jsem ho na párty, myslím, že byl sjetej,“ zpívá Olivia Rodrigo ve skladbě Expectations. „Nebyl ani hezkej, ani vtipnej, ale nějak jsem se zvládla přesvědčit, že je.“ Právě ironickým humorem, upřímnými a zcela konkrétními texty si dnes třiadvacetiletá Američanka, která získala tři ceny Grammy a jejíž skladby mají na streamovacích službách stovky milionů přehrání, získala široké publikum.

Když v roce 2021 debutovala singlem Drivers License, bylo jí teprve sedmnáct. Na prvním albu Sour rozebírala typické teenagerské zážitky: Čerstvý řidičský průkaz, zlomené srdce i fakt, že vyrůstat ve světě, který vás neustále hodnotí, je zkrátka brutální, jak konstatovala ve stejnojmenném singlu.

Schopnost plynule přecházet mezi ironickým nadhledem a hluboce prožitou emocí si uchovala na následné desce Guts, čerpající z punku nebo žánru grunge. Tvrdších hudebních vlivů se drží i třetí, čerstvě vydaná nahrávka You Seem Pretty Sad for a Girl So in Love, kde se k rocku 90. let minulého století místy přidávají i „osmdesátky“.

Na novince Olivia Rodrigo opět spolupracovala s dvorním producentem Danielem Nigrem. Kromě nich se na hudbě a textech podíleli už jen tři lidé, Amy Allen, Steph Jones a Sasha Alex Sloan, což je na poměry velké popové desky opravdu minimalistický seznam. Jako obvykle zpěvačka také zde stojí za drtivou většinou hudby i textů.

Desku tematicky rozdělila na dvě části: Prvních sedm skladeb představuje portrét skoro šílené zamilovanosti. „Nikdo ještě nikdy nechtěl nikoho víc,“ zpívá Rodrigo vší silou ve Stupid Songu. Když ale její touha v polovině alba dojde naplnění, místo šťastného konce přichází hluboká melancholie. „Myslela jsem, že tentokrát jsem ten lék našla,“ říká zklamaně ve skladbě The Cure. Zjišťuje, že ani láska nemá moc vyřešit všechny problémy a zahojit veškeré rány.

Ani první polovina alba však nepřináší žádnou romantickou procházku rozkvetlým sadem při západu slunce. Olivia Rodrigo je příliš dobrá textařka na to, aby zamilovanost popsala jednoznačně a ochudila ji o stín trápení, který v sobě ještě nenaplněná touha nese.

V úvodním Drop Dead dramaticky varuje svůj protějšek, že možná všechnu tu záplavu citu neunese a prostě zemře. Píseň Maggots for Brains zase na pozadí chytlavé melodie vykresluje úzkost a stesk. „Šla jsem na večírek, ale spíš tak z principu,“ přiznává hudebnice a vzápětí se přirovnává k zombie, které její romantická obsese stravuje mozek, jako by to byli červi.

Zatímco na předchozím albu Olivia Rodrigo zpívala o tom, jak je být zamilovaný ponižující pocit, tady se naplno ztrapňuje. Divoké, energické pobláznění představuje jediná skladba nazvaná U + Me = <3. „Vím, že se lidé mění, ale doufám, že my dva zůstaneme stejní,“ přeje si autorka naivně v refrénu. Samozřejmě se jí to nevyplní: Už skladba Purple, kde konečně dosahuje svého, v sobě nese příchuť smutku a ta s každou další písní jenom sílí.

Na albu není pozoruhodný jen koncept nebo texty, ale také hudba, například způsob práce s dynamikou. V baladě Honeybee narůstající síla orchestru i sbor pomáhají vyjádřit pocity, které se slovy „těžko popisují tak, aby to znělo upřímně“. Dramatická gradace i instrumentace zároveň připomíná, že Olivia Rodrigo se sice inspiruje rockem, začínala ale v televizních muzikálech. Honeybee by nicméně klidně mohla znít v kulisách jeviště na Broadwayi.

Ani s refrény nepracuje Olivia Rodrigo tak, jak jsme v popu zvyklí. Jestliže klasický recept velí zopakovat co nejčastěji název skladby, umělkyně ve skladbě Drop Dead místo toho zrychluje a graduje napětí až do klíčové fráze. Refrén představuje klimax, ale spíš jako úlevu od tenze než energický vrchol skladby, se kterým se dá snadno zpívat. Podobný princip se na desce objevuje víckrát: Narůstající intenzita refrénu Stupid Songu kopíruje zoufalou, patetickou touhu.

Drop Dead zároveň hned zkraje jmenuje důležitý hudební vliv desky: anglickou kapelu The Cure. Její sedmašedesátiletý frontman Robert Smith na albu dokonce přímo účinkuje v duetu What’s Wrong With Me. Zpěvačku už také několikrát doprovodil naživo, například loni na britském festivalu Glastonbury.

Spojení napříč dvěma generacemi je možná na první pohled nečekané, fanoušci už si ale zvykli, že Olivia Rodrigo častěji odkazuje k osobnostem z Rokenrolové síně slávy než TikToku. Robert Smith část mužů jedné generace inspiroval, aby se přestali česat, a kromě toho svým neobyčejným hlasem vyzpíval nejrůznější odstíny úzkosti či melancholie. I tak přímočaře pozitivní hit jako Friday I’m in Love, se kterým The Cure bodovali v 90. letech, zní v jeho podání vlastně trochu teskně. Na desku plnou „smutných zamilovaných písní“, jak své album popisuje autorka, se tak Smith jako host perfektně hodí.

Z konceptu alba vystupuje skladba My Way, pop-punková výhrůžka dívce, která vypravěčce zkřížila cestu. Olivia Rodrigo se už dříve ve své hudbě věnovala vztahům mezi ženami, jež nejsou vždy ideální. Třeba ve starším tracku Jealousy, Jealousy se vyznala ze závisti, kterou v ní probouzejí příspěvky na sociálních sítích.

Na novince se k pocitům vrací skladbou nazvanou The Cure: „Všechny ty krásné holky v popředí mé mysli / Myslela jsem, že už jsem udělala dost, ale ony pořád posouvají laťku.“

V My Way na sebe bere personu tvrďačky, kterou není radno provokovat, přesto lze v její žárlivosti úplně stejně cítit palčivou nejistotu.

Dospívat před zraky světového publika není jednoduchý úkol. „Kdy už přestanu být dobrá jen na svůj věk a začnu být fakt dobrá?“ ptala se Olivia Rodrigo na předchozí desce. You Seem Pretty Sad for a Girl So in Love se dá považovat přesně za tenhle moment.