V uprchlických táborech se šíří spalničky. Malé děti umírají

Pětiměsíční Nurul Amin byl ještě příliš malý na to, aby spadal do mimořádné očkovací kampaně proti spalničkám. Nemoc se mu však nevyhnula. Z prvních příznaků se rozvinuly následné komplikace, které jeho matku donutily dítě dopravit na oddělení Lékařů bez hranic v rohingském táboře Jamtoli.

Nurul patří k nejzranitelnější skupině současné epidemie - ke kojencům, kteří ještě nedosáhli věku stanoveného pro mimořádné očkování, ale před rychle se šířícím virem je nedokáže ochránit ani prostředí, kde žijí.

Chatrče stlučené z bambusu, plachet a dalších provizorních materiálů stojí tak těsně vedle sebe, že vytvářejí nekonečný labyrint úzkých uliček a příkrých stezek.

V táborovém komplexu v bangladéšském okrese Cox’s Bazar žije přibližně 1,16 milionu rohingských uprchlíků. Oddělit zde nemocné dítě od jeho sourozenců a dalších příbuzných je často prakticky nemožné.

Bangladéš poslední měsíce bojuje s rozsáhlou epidemií spalniček, která se rozšířila do všech 64 okresů země a nevyhnula se ani rohingským táborům v oblastech Ukhiya a Teknaf.

„Životní podmínky jsou velmi těžké. Lidé žijí v extrémně přeplněném prostředí a nemají dostatečný přístup k vodě ani k hygienickému a sanitárnímu zázemí. Dodržování základní hygieny komplikuje také přídělový systém vody a mýdla,“ popsal situaci pro Seznam Zprávy Muhammad Ali, zdravotnický koordinátor projektu Lékařů bez hranic v centru primární zdravotní péče v Jamtoli.

Vysoká hustota obyvatel přitom není jediným problémem. Velkou část rohingské populace tvoří děti mladší pěti let, které jsou vůči infekčním nemocem i jejich komplikacím zvlášť zranitelné.

K rychlému šíření podle Muhammada Aliho přispívají také vysoká porodnost, celkově horší zdravotní stav obyvatel a omezený přístup ke zdravotní péči a základním potřebám.

Podle dat bangladéšského Generálního ředitelství zdravotních služeb (DGHS) citovaných deníkem The Daily Star bylo od 15. března do 7. června zaznamenáno 79 012 podezřelých případů spalniček a 9686 laboratorně potvrzených infekcí. Celkový počet úmrtí spojených se spalničkami nebo příznaky spalniček tak vzrostl na 620, 80 procent tvořily děti mladší pěti let.

Lékaři bez hranic v oblasti Cox’s Bazar ošetřili více než 750 pacientů se spalničkami nebo jejich příznaky.

Mezi nimi byla také matka se čtyřmi dětmi - nejmladší mělo několik dní horečku, kašel a rýmu, odmítalo potravu a jeho zdravotní stav vyžadoval přijetí na specializované spalničkové oddělení. Otec v té době pracoval mimo tábor, a tak péče o nemocné dítě, jeho sourozence i domácnost zůstala pouze na matce.

Při následné návštěvě komunitní pracovníci zjistili, že ani ostatní děti v rodině nejsou očkované. Rodina s vakcínou souhlasila až po dlouhém vysvětlování a rozhovorech.

„Epidemie je pro matky a další pečující osoby velmi stresující. Bojí se o nemocné děti a péče jim zabírá mnoho času. Zároveň se musí starat o domácnost a ostatní děti a docházet do zdravotnických zařízení. Nemoc tak neovlivňuje pouze dítě, ale celou rodinu,“ uvedl pro SZ Muhammad Ali.

V rohingských táborech sice fungují zdravotnická zařízení několika humanitárních organizací a bangladéšských úřadů, cesta k nim však není snadná. Některé rodiny musejí překonat značnou vzdálenost pěšky, často s malým dítětem v náručí. Během monzunových dešťů jsou cesty blátivé, kluzké nebo zaplavené.

Ženy navíc návštěvu zdravotníků musí zvládat dohromady s péčí o další děti a povinnostmi v domácnosti.

Přestože většina rodičů podle MSF vyhledá pomoc včas, některé děti přicházejí až ve chvíli, kdy je nemoc v pokročilém stadiu. Rodiče někdy nejprve zkoušejí místní nebo domácí léčbu, nerozpoznají závažnost příznaků nebo cestu do zdravotnického zařízení odkládají.

Pozdní příchod přitom zvyšuje riziko zápalu plic, dehydratace a dalších komplikací a ztěžuje následnou léčbu. „Těmito komplikacemi trpí značná část dětí se spalničkami. 72 % hospitalizovaných pacientů má komplikace související s dýcháním,“ uvedl Ali.

Samotnou kapitolou je očkování, kterého se některé tamní rodiny stále bojí.

„Od našich pacientů a členů týmu působícího v táborech jsme se dozvěděli, že v minulosti panovalo přesvědčení, že očkování může na kůži zanechat stopu nebo ‚tetování‘, což bylo v rohingské muslimské komunitě vnímáno negativně. Očkování v Myanmaru navíc nedostalo mnoho dětí, takže povědomí o něm bylo velmi nízké,“ uvedl zástupce Lékařů bez hranic s tím, že díky komunitním dobrovolníkům a organizacím se povědomí o očkování v průběhu let zlepšuje.

Někdy však zbytečně pomalu.

„Například během poslední očkovací kampaně proti spalničkám jeden otec odmítl nechat své dítě očkovat, protože věřil, že vakcína může způsobit závažné nebo dokonce smrtelné vedlejší účinky, a to kvůli špatné zkušenosti z minulosti. Ani po poradenství ze strany našich dobrovolníků pro podporu zdraví v komunitě a místních představitelů nesouhlasil a požádal svou manželku, aby dítě očkovat nenechala,“ dodal Ali.

Kvůli narůstajícímu počtu nemocných otevřeli v dubnu Lékaři bez hranic speciální lůžkové oddělení při centru primární péče v Jamtoli. Navzdory zprávám z bangladéšských nemocnic mají týmy Lékařů bez hranic základní léčbu pod kontrolou - dle Aliho je v současnosti dostatek lůžek, kyslíku, léků i vyškoleného personálu.

Možnosti se ale výrazně zužují u nejtěžších případů. Přístup k jednotkám intenzivní péče, mechanické plicní ventilaci a dalším formám vysoce specializované léčby je stále mimořádně omezený.

Problém je však samotná izolace nemocných v táboře - obtížná je i poté, co zdravotníci rodinám vysvětlí, jak se infekce šíří.

„Místní mají ne vždy jasnou představu o tom, jak se šíří infekční nemoci a jak chránit rodinu a sousedy. Zdravotníci proto často čelí výzvám spojeným s přesvědčováním pečovatelů a rodin o důležitosti izolace podezřelých případů. Kvůli stísněným životním podmínkám je dodržování fyzického odstupu v komunitě Rohingů téměř nemožné,“ popsal Muhammad Ali a dodal, že „jakákoli infekční nemoc, která se do rohingských táborů dostane, se může rychle rozšířit a vytvořit obrovský tlak na zdravotnický systém“.

Epidemie spalniček podle něj neukazuje pouze nebezpečnost jednoho viru. Odhaluje širší zranitelnost komunity, která už téměř devět let žije v přelidněném provizoriu bez dostatečných základních služeb a s omezeným přístupem k pokročilé zdravotní péči.