Hlavní obsah

„Kůže mi hnila až na kost.“ Nejpronásledovanější lidé světa podstoupí cokoli

Foto: Profimedia.cz

Kvůli dlouhodobému útlaku a násilí v Myanmaru se Rohingové snaží přežít v drsných podmínkách uprchlických táborů.

Reklama

19. 1. 6:40

Snaha utéct ze života v hrozných podmínkách táborů v Bangladéši stojí každoročně život stovky Rohingů. Předtím se však mnohdy musí vzdát dítěte a nechat se obchodníky s lidmi sedřít z kůže. Celý jejich život je past, shodují se.

Článek

Článek si také můžete poslechnout v audioverzi.

V táboře v indonéské provincii Ačeh si k sobě zachmuřená Hatemon Nesa tiskne svou pětiletou dceru Umme Salimu. Obě mají pohublé obličeje, zapadlé prázdné oči vypovídající o všem, za zažily během týdnů na moři bez jídla a vody.

„Kůže mi hnila a byly vidět kosti,“ popisuje Nesa. „Myslela jsem, že na té lodi zemřu.“ Nesa pláče i kvůli své sedmileté dceři Umme Habiba, kterou musela nechat v Bangladéši. Neměla dalších tisíce dolarů navíc, které by mohla zaplatit obchodníkům s lidmi i za přepravu staršího dítěte.

Nesa a Umme Salima patří k asi 200 Rohingům, kteří se na nebezpečnou cestu vydali koncem listopadu z Cox's Bazaru, rozlehlého uprchlického tábora v Bangladéši přeplněného asi milionem lidí prchajících před údajnou genocidou ze strany myanmarské armády.

Rohingové jsou muslimská menšina žijící převážně v Arakanském státě. Často jsou označováni za nejpronásledovanější národ na světě a jsou terčem institucionalizované diskriminace a represí ze strany myanmarské armády ovládané etnickými Bamary.

Nesa nasedla na dřevěnou loď spolu s malou Salimou a trochou rýže. Krátce po vyplutí však motor lodi vypověděl službu. Z původně sedmidenní cesty se tak stalo měsíc trvající utrpení na moři v lodi s otevřenou střechou.

Posádka byla vystavena přírodním živlům, přežívala na dešťové vodě a stravě, která byla původně určená na pár dní. Nesa jen tiše sledovala, jak se hladoví muži vrhají přes palubu v zoufalé snaze najít jídlo, ale nikdy se nevrátili. Slyšela desítky dětí křičet hlady a žízní. Viděla umírat batole krmené slanou vodou z moře.

Nesin bratr Mohammed Rezuwan Khan, který sám žije v Cox's Bazaru, poskytl CNN nahrávku telefonátu, který obdržel od jednoho z uprchlíků na palubě lodi. „Umíráme tady,“ naříkal muž přes satelitní telefon. „Už skoro deset dní jsme nic nejedli. Umíráme hlady.“

Humanitární organizace i rodiny pasažérů se několik týdnů snažily uprosit vlády různých zemí, aby lidem na moři pomohly. Marně. Podle agentury OSN pro uprchlíky (UNHCR) pak 26. prosince loď zachránili indonéští rybáři a místní úřady v Ačehu. Z přibližně 200 lidí, kteří se na loď nalodili, jich přežilo 174. Zbylí buď na lodi zahynuli, nebo se ztratili na moři a jsou tak považováni za mrtvé.

Sedmadvacetiletá Nesa, stejně jako mnoho dalších rohingských uprchlíků, doufala v lepší život v Malajsii. Rohingští uprchlíci se stále častěji vydávají na nebezpečné cesty do jihovýchodní Asie, aby unikli nebezpečí, které život v uprchlických táborech ve východním Bangladéši představuje.

Rohingové v Myanmaru

Vztah Barmánců k Rohingům popsal v rozhovoru pro SZ myanmarský ministr v exilu Aung Myo Min:

„Jsou velice často ovlivnění propagandou proti Rohingům. Někteří jsou přesvědčení o tom, že Rohingové nejsou součástí společnosti. Ale i tady zasáhla jarní revoluce – lidé, kteří nebrali vážně Rohingy předtím, najednou začínají rozumět tomu, jaké to je zažívat brutální zásahy armády, zatýkání, umučení k smrti. Teď jsou toho lidé svědky a dokáží si pomalu uvědomit, čím si Rohingové procházeli. Sympatie a empatie vůči této skupině rostou. Nyní se lidé omlouvají se za to, čím si etnické menšiny musely projít. Není to otázka celé společnosti, ale velké části ano. Utlačování armádou lidi v tomto smyslu spojuje. Začíná éry pochopení toho, co se dělo v minulosti.“

Babar Baloch, mluvčí agentury pro Asii, pro The Guardian uvedl, že po útlumu v době covidu se počty prchajících lidí vrátily na úroveň před pandemií. V loňském roce se na cestu ve člunech vydalo přibližně 2500 osob a až 400 z nich zahynulo, což pro Rohingy dělá z roku 2022 jeden z nejsmrtelnějších roků za posledních deset let. „Jsou to doslova smrtelné pasti. Když se do nich dostanete, nakonec přijdete o život,“ řekl.

I přes neúprosné statistiky se v roce 2023 chystá nastoupit na čluny stále větší počet lidí, zejména žen a dětí.

„Zdá se, že mnoho z nich jsou manželky a děti mužů, kteří dorazili do Malajsie mnohem dříve,“ řekl pro The Guardian Chris Lewa, ředitel Arakan Project. Dle skupiny, která lodě s uprchlíky sleduje, jsou v současné době na moři zhruba tři, včetně jedné, která zřejmě minulý víkend vyplula z Bangladéše a je na ní 130 až 150 lidí.

„Je to jako hodit si mincí,“ říká o takových cestách rohingský aktivista Aung Kyaw Moe. „Vsadíte svůj život, a když se vám zadaří, přežijete.“

Dodal, že k riskování života vede zoufalství způsobené neutěšenými podmínkami v Bangladéši a Myanmaru. V Myanmaru téměř před dvěma lety nastal brutální vojenský puč a moci se chopila armáda. Rohingové, kteří stále v zemi žijí, tak uvázli uprostřed bojů mezi juntou a konkurenční skupinou Arakanská armáda. Tyto boje znamenají omezení humanitární pomoci, na kterou se pronásledovaní Rohingové spoléhají.

Odchod z uprchlického tábora vidí jako jediné řešení i osmnáctiletý Noor Kamal. Na loď chce nastoupit co nejdřív, aby mohl finančně podporovat své čtyři mladší sestry a rodiče. „Je mi už 18 let. To je čas, kdy bych měl začít vydělávat pro svou rodinu,“ řekl Kamal. „Ale podle pravidel v táboře nemohu jít ven, abych vydělal na živobytí pro svou rodinu. To je frustrující.“

Uprchlíci v Bangladéši oficiálně nesmějí pracovat a čelí různým omezením pohybu. Pro Kamala je úspěšná cesta do Malajsie hotový „jackpot“. „Jsem ochoten kvůli tomu podstoupit jakékoli riziko.“ Dodal, že jeho přátelé, kterým se to podařilo, si dobře vydělávají.

Cena za život

Právní experti však upozorňují, že přežít cestu mnohdy znamená jen skončit ve vězeních v zemích, jako je Thajsko nebo Malajsie. Anebo se nechat vykořisťovat překupníky.

Cesty organizuje síť zprostředkovatelů, kteří působí ve většině z 34 uprchlických táborů v Cox's Bazaru a v rohingské oblasti v Arakanském státě. Naději na odjezd do jihovýchodní Asie však mají pouze rodiny, které jsou schopny zaplatit přemrštěné částky.

Foto: Profimedia.cz

Podle UNHCR žije v Bangladéši a v oblasti Cox's Bazar téměř 925 000 rohingských uprchlíků, kteří uprchli z Myanmaru zejména od začátku vojenských represí v roce 2017, které OSN označila za etnické čistky a možnou genocidu. Pokusy o repatriaci uprchlíků z Bangladéše do Myanmaru selhaly, protože se Rohingové odmítli vrátit domů bez záruky občanství a bezpečnosti.

Podle uprchlíků se současná cena, kterou si zprostředkovatelé účtují, pohybuje kolem 4800–5800 dolarů za osobu. V mnoha případech kvůli tomu rodiny prodávají veškerý svůj majetek. Vysokou částku mohou překupníkům dávat i ve splátkách.

Tím však příběh nekončí. Někdy zprostředkovatelé používají celou řadu taktik, jak z rodin před odjezdem vytáhnout další peníze.

Jeden z uprchlíků pro The Diplomat popsal situaci, kdy obchodníci s lidmi násilím oddělili dítě od rodičů a několik dní ho drželi poblíž Sittwe, hlavního města Rakhinského státu, dokud nedostali více peněz. Rodina mohla pokračovat v cestě až poté, co mu zaplatila a dítě získala zpět.

Zprostředkovatelé uprchlíky přepravují na dvou trasách. Pozemní trasa začíná v Teknafu a vede přes Maungdaw a Sittwe v Rakhinském státě a dále do Thajska přes oblast Iravádí.

Uprchlíci bývají nahnáni pod zboží v nákladních autech, která jezdí na trase mezi Rangúnem a oblastí Iravádí.

Ani po zaplacení vysoké částky a naložení na kamion nemají jistotu, že se do cíle dostanou. Na konci listopadu kamion převážející pytle se zázvory sjel ze silnice poblíž Rangúnu. O několik dní později byla nalezena těla 13 mužů, většinou mladistvých, pohozená poblíž místní vesnice.

Druhá cesta ven vede po moři na vratkých člunech do různých zemí jihovýchodní Asie. Většina uprchlíků dává přednost Malajsii před jinými zeměmi kvůli dřívější shovívavosti její vlády vůči Rohingům.

Otřesné příběhy popisují ti, kteří se dostali do Thajska, kde skončili ve vězení nebo v otroctví.

Aung Kyaw Moe uvedl, že pro ty, kteří žijí jako uprchlíci v Bangladéši, je vyhlídka na spravedlnost za násilí páchané myanmarskou armádou, nebo na návrat domů velmi vzdálená.

„Tábor v Bangladéši je přeplněný a nehygienický, a roste v něm počet trestných činů,“ dodal aktivista, který je zároveň poradcem ministerstva pro lidská práva myanmarské vlády národní jednoty.

Nesa se svou dcerou mají být přemístěny do zařízení podobného táboru v Bangladéši. Doufá, že se jí podaří dostat do Malajsie a že se k ní bude moci připojit i její nejstarší dcera a jednou se jí dostane řádného vzdělání. Dodala, že cesta do Malajsie byla bolestivá a spojená s vážnými riziky. „Přesto se budu modlit k Alláhovi. Poté, co jsem přežila tuto těžkou zkoušku, je moje víra ještě silnější.“

Sdílejte článek

Reklama

Doporučované