Článek
Pod názvem Šuplík vychází od roku 2023 jazyková a kulturní hlídka, kterou na Seznam Zprávách připravuje Jan Lipold. Protože slova jsou jen kapky deště.
Někteří čtenáři si stýskají, že je málo dobrých zpráv. Všude prý samé neštěstí, korupce, chmury. Vedro, Macinka. Kdo to má pořád číst?
V tom případě nechápeme, proč tak malou pozornost tisku vzbudilo rozhodnutí pražského zastupitelstva, aby se na Malostranské náměstí vrátil pomník maršála Radeckého. Pojďme si o tom něco povědět. Dobrých zpráv není nikdy dost!
Aby bylo jasno. Pro redakci Šuplíku to skvělá zpráva je. Přesto, anebo právě proto, musíme upozornit, že pro ty, kdo se tak obořili na sudetoněmecké dny v Brně (vzpomínáte si?), to skvělá zpráva být nemusí.
Existuje totiž i určitý typ vlastenců, kteří své vlastenectví odvozují od toho, že určitý typ minulosti nepřijímají, respektive nemohou vystát. A jestli jim vadí připomínání odsunu Němců v roce 1945, není vyloučené, že socha vynikajícího vojevůdce ve službách Habsburků je rozpálí doběla. Protože tady se do historie sahá ještě mnohem hlouběji. Před očima se nám dějiny rázem scuknou ode dneška až k Bílé hoře 1620 - a jakoby sumou všech těch časů je impozantní Radeckého pomník!
Hned pár dní po vyhlášení Československa přes něj naši předkové hodili plachtu, protože pohoršoval jejich pohledy jako symbol padnuvší monarchie. A pak z náměstí zmizel úplně. Ale protože jsme kulturní národ, bylo dílo odborně rozebráno a uloženo v lapidáriu Národního muzea. Kde je ho škoda. Dodnes.
Maršál Josef Václav Radecký z Radče, detail portrétu od Josefa Kriehubera z roku 1849.
Kdo ještě lpí na výkladu historie, podle kterého jsme „tři sta let trpěli“ v „žaláři národů“ (1620-1918) a odsun Němců (1945) měl „odčinit Bílou horu“, nebude z maršálovy sochy dvakrát nadšený. Lehce si ji přeloží tak, že propůjčuje velikost poraženým, což je neslušné, protože slavit se mají vítězové, totiž zakladatelé a budovatelé republiky.
Pravda, Radeckého pomník by se asi nestal perfektním místem pro oslavy 28. října. Což ale neznamená, že v Praze nemají mít sochy národní buditelé, Masaryk i Josef Václav Antonín František Karel hrabě Radecký z Radče. Všechno je to naše jedna a ta samá minulost, která stála za to. Pocit, že hold Radeckému tak nějak „popírá“ slávu Československa a Česka, není vyloučený, ale v 21. století by byl absurdní.
Příznačné na druhou stranu je, že maršál Radecký (1776-1858) se ani náhodou neprobojoval mezi prvních 100 v televizní anketě Největší Čech. Daleko před ním skončili nejen Václav Klaus starší, ale i Milan Baroš, Helena Růžičková a kníže Sámo. To je takový ten svéráz povědomí o rejstříku národních velikánů.
A nyní už následuje jen výčet nezpochybnitelných důvodů pro Radeckého comeback. Částečně je vybíráme z důvodové zprávy k usnesení, které schválili pražští zastupitelé:
I ty nejzdravější vlastenecké síly by mohlo upokojit, že vznik pomníku před půldruhým stoletím podpořila Společnost vlasteneckých přátel umění prostřednictvím Krasoumné jednoty.
Protože maršál v habsburském dresu válčil také s Italy usilujícími o sjednocení jejich země, bylo citlivé přeptat se na názor nedalekého italského velvyslanectví v Praze. To vzkázalo, že nehodlá restaurování sochy „aktivně podporovat“, ale „nebude se proti němu ani bránit“. Rozumíme a děkujeme!
Radecký byl osobností, která dosáhla mimořádného evropského významu, a byl také oslavován dobovou literaturou a hudbou. Radeckého pochody! Existuje jich totiž víc, nejen ten nejslavnější, co má potenciál státní hymny. Bohužel ho Johann Strauss otec složil právě na oslavu vítězství v Itálii, z čehož by i po těch letech mohlo být mrzení, například před výkopem mezinárodních fotbalových zápasů. Takže nic.
„Maršál Radecký byl za života to, čemu se shovívavě říkalo bohém v uniformě a ctitel života,“ přibližuje osobnost celebrity mimořádného významu z jiného úhlu Encyklopedie pro milovníky Švejka od Milana Hodíka.
Mezi zásluhami Radeckého některé zdroje uvádějí také vynález vídeňského řízku.
Mezi zásluhy o český jazyk patří rčení „plést si to s Radeckým“, které ve významu „být vedle“ ještě mohou znát starší generace. Proč se ausgerechnet Radecký stal takovým ztělesněním něčího omylu, se redakci Šuplíku nepodařilo spolehlivě ověřit.
Heslo „Radecký“ ve sbírce lidových rčení od Jaroslava Zaorálka.
Československo po roce 1918 už žádného maršála nemělo. Ani jednoho. Važme si jich!
Radeckého monument, a to bez podstavce, je přes šest metrů vysoký a váží deset tun bronzu. Je to kus sochy. A je hezčí než ten ve Vídni. Vztyčme originál, žádnou kopii!
„Obnova pomníku není vedena snahou o nekritickou glorifikaci minulosti ani o vytváření konkurence mezi různými historickými tradicemi,“ ujišťuje důvodová zpráva. „Jejím cílem je navrácení mimořádně hodnotného uměleckého díla do prostředí, pro které bylo vytvořeno, a připomenutí významné osobnosti českých dějin v celé složitosti její historické doby.“ Stručněji, paměť.
Pomník, jestli se ho jednou dočkáme, bude stát o kus dál než tehdy, protože v těch místech jezdí tramvaje. Ale pořád to bude pod okny té samé kavárny: nejdřív Caffé Radetzky, potom Malostranské, a dneska před Starbucks. Radetzky-Marsch do Starbucksu-Starbucks. Paměť místa pokračuje a nakonec i turisté budou rádi.
