Článek
Na Ukrajině pracuje Klára Tihláriková pro italskou humanitární organizaci, která pomáhá lidem v zónách u frontové linie a v místech osvobozených od ruské okupace. Podporuje také lidi, kteří museli kvůli válce odejít ze svých domovů.
Zároveň je jejím životním partnerem Ukrajinec, který trénuje jednotky speciálního určení a zažil jako voják už válku na Donbase v roce 2014.
„Ta neustálá obava se také stala součástí každého dne. Například když se někdy máme tendenci pohádat, tak přítel říká: ‚Nehádejme se, protože každý náš rozhovor může být poslední‘,“ říká Tihláriková v rozhovoru pro Seznam Zprávy.
Podle ní je nyní mezi Ukrajinci cítit optimismus, protože jejich armáda dokáže zasáhnout Rusko a působit jeho armádě i vládě problémy.
Na sociálních sítích se někdy zamýšlíte nad tím, jak se Ukrajinci souběžně s válkou a ostřelováním snaží v rámci možností žít takzvaně normální život. Chodí do kaváren, na koncerty a tak dále. Je to také určitá obrana?
Často s nimi o tom mluvím a ptám se jich na to, ale vlastně nemám jednoznačnou odpověď a nevím, zda ji někdo má. Nevím, zda to nazvat obranou, nebo spíš nějakou přirozenou reakcí na fakt, že válka trvá už pátým rokem.
Není úplně možné se každý den schovávat před drony a raketami, ale někdy to samozřejmě vede k tragédiím. Hodně se o tom diskutuje po událostech v Oděse, kde ruský dron zabil přímo na pláži Černého moře šestadvacetiletou ženu. Ignorovala přílet dronu a část z něj ji zasáhla.
Ale jak říkám, prostě nemůžete pět let jen sedět a schovávat se. Nedávno jsem s přítelem byla v Pavlohradu v Dněpropetrovské oblasti. Leží zhruba třicet kilometrů od současné frontové linie a je to vlastně poslední velké město v této oblasti před pozicemi Rusů. Pořád tam promítá kino, je otevřená gruzínská restaurace.
V Charkově pořád funguje opera a s těmi lidmi se dobře znám, protože na začátku války jsme mnoho členů souboru ubytovali na Slovensku. Někteří se vrátili domů a hrají tam v podzemí.
Jakože hrají a zpívají ve sklepě té budovy?
Ano. Je to vlastně smutný pohled. Nejsou úplně kompletní, někteří zůstali v zahraničí.
Trvale na Ukrajině žijete dva roky. Kdy to pro vás bylo nejtěžší?
Pro mě byl nejtěžším dnem 2. listopad 2024, když mi přítel oznámil, že vstupuje do jiné armádní brigády a odchází na frontu. Od té doby se domů vrátil během volna jen třikrát.
Nebyla jsem na to připravená, protože byl v armádě už od první války v roce 2014 a prodělal zranění, která ho pro boj fyzicky limitovala. Neměl tedy povinnost jít na frontu, ale rozhodl se pro to.
Musí být velmi stresující, když víte, že váš nejbližší je neustále v nebezpečí…
Pohybuje se na frontové linii, ale hlavně jako instruktor. Učí a připravuje skupiny, které jsou určené k plnění speciálních úkolů, takže mám asi o něco menší stres než manželky nebo partnerky těch, kteří přímo bojují na linii.
Ta neustálá obava se také stala součástí každého dne. Například když se někdy máme tendenci pohádat, tak přítel říká: „Nehádejme se, protože každý náš rozhovor může být poslední. Může se stát, že se pohádáme a nestihneme se udobřit.“ Vždy, když má přítel přístup k internetu, dává o sobě pravidelně vědět, ale ne vždy to jde. Často pobývá v zóně, kde přístup není.
V posledních týdnech se objevují zprávy, že ukrajinská armáda drony zasahuje ruské cíle v týlu. Že problémy má Moskva i Krym, že je v Rusku nedostatek pohonných hmot a vůbec že to vypadá na ukrajinské úspěchy. Můžete potvrdit, že je nyní na Ukrajině v tomto ohledu nějaký optimismus? Cítí to tak Ukrajinci?
Jednoznačně ano. A lidé mají radost, když vidí, jak hoří Moskva. Zní to strašně, ale víme, že hoří rafinerie a cíle, které pomáhají ruské armádě. Když se stal ten velký útok na Moskvu, zrovna jsem cestovala vlakem z Charkova do Kyjeva. Všichni lidé ve vagonu se dívali v mobilech na fotky a videa a měli skvělou náladu. I na ulicích Kyjeva jsem viděla mnoho lidí, kteří ta videa sledovali.
Optimismus je v tuto chvíli hlavně v tom, že Ukrajinci věří, že mohou Rusko citelně zasáhnout a způsobit mu škody. Nechci mluvit za všechny Ukrajince, ale cítím tento optimismus.
Jak přijímá váš život na Ukrajině rodina doma na Slovensku?
Z táty se téměř stal vojenský a bezpečnostní analytik. Pořád sleduje všechny útoky - kam co poletí a jaká raketa nebo dron má jaký dolet. Mají o mě strach, jasně. Mám ale štěstí, že rodina mému rozhodnutí rozumí a také podporuje Ukrajinu.
Jaké máte zážitky z přechodů slovensko-ukrajinských hranic?
Tam se pořád něco děje, nikdy jsem se tam nenudila. Na Ukrajinu jsem jezdila už od roku 2022 a znám mnoho lidí na obou stranách, na obou hraničních přechodech.
Letos se ale situace zhoršila. V dubnu se odehrál incident, že Slováci pustili na Ukrajinu auto a ukrajinská kontrola v něm našla kilogram drog, což vyvolalo napětí a ukrajinskou kritiku slovenské strany.
Výsledkem je, že slovenští celníci začali provádět detailní kontroly. Prohlížejí i oblečení, všechno skenují. Trvá to hodiny.
