„Nic lepšího nezažiju.“ Messi v Americe vzbudil větší mánii než Beatles

/Od zvláštního zpravodaje v USA/

Bývá první. Všude první. Vezme lesklou kalabasu, což je pohárek, ze kterého kovovým brčkem usrkává maté, a vypluje z autobusu. Nazuje kopačky, prohrábne vlasy a první vyjde ze šatny. Jakmile zavelí, všichni se přizpůsobí. Za ním kráčí celá Argentina, kterou před čtyřmi lety přivedl na fotbalový trůn.

Letos klidně může dokázat totéž. Jenže Lionel Messi tentokrát chyběl, když jeho reprezentace vyběhla do boje. V kruhu při hymnách stál jako úplně poslední.

Vědělo se předem, že proti Jordánsku na mistrovství světa nebude hrát od začátku, přesto ho bylo všude plno. Než jste dorazili ke kovbojskému stadionu do Dallasu, ani náhodou byste nedokázali spočítat, kolik modrobílých dresů s černou desítkou na zádech jste zahlédli. Pět tisíc? Spíš desetkrát tolik! Měly je na sobě babičky i mrňousové, kteří se přidržovali kočárků, aby neupadli. Oblékli si je Korejci, Američané, Ekvádorci, Švýcaři, Bangladéšané, všichni. I černý bulteriér, který s páníčkem vyrazil na procházku.

Paraguajský důchodce Ryland Duarte, který si u jezírka před mohutným stadionem oplachoval tvář, se zajíkal dojetím: „Vím, že lepší chvíli nikdy neprožiju.“

„Méééééssi. Méééééssi,“ zpíval nábožně. Slunce pálilo, pětatřicet stupňů ve stínu, přesto už tři hodiny před výkopem stály nekonečné fronty u vstupů do arény. A Messi všude, kam jste se podívali.

Fenomén. Nedá se to přesně určit, protože fotbal nepatří mezi exaktní vědy, ale jestli není on nejlepší všech, tak kdo?

Snad král Pelé, třikrát zlatý s Brazílií. Snad argentinský ďábel Diego Maradona.

Možná blonďatý šíp Alfredo Di Stéfano, maďarský bombarďák Ferenc Puskás, německý císař Franz Beckenbauer, brazilská křivonožka Garrincha, nizozemský generál Johan Cruyff, francouzský mušketýr Michel Platini, český gólostroj Pepi Bican. Existuje milion argumentů, když srovnáváte legendy. Současnou generaci fanoušků však nepřestává fascinovat souboj Messiho s portugalským supermanem Cristianem Ronaldem. Oba mají právo nosit zkratku GOAT, čili Greatest Of All Time, nejlepší v dějinách. Ale dresů se jmenovkou Messi je prostě na mistrovství světa daleko víc.

To on je kapitánem úřadujících šampionů.

To on do utkání s Jordánskem hrál na šampionátu 27krát, což je rekord.

To on minule proti Rakousku vstřelil sedmnáctý a osmnáctý gól, čímž na druhé místo tabulek sesunul Miroslava Kloseho.

To jemu zpívala před pár dny celá Argentina: Feliz cumpleaños.

Šťastné narozeniny, Leo! Bylo mu devětatřicet. V Kansas City, kde mají Argentinci základnu, ještě spal, když se mu parťáci vkradli na pokoj. Přinesli papírové tašky s dárky a na snídani všichni napochodovali v bílém tričku se speciálním potiskem. Každý s jiným. Každý s vlastní fotkou, jak na hřišti slaví s Messim. Na zádech stál vzkaz: „Pro muže, který změnil naše životy. Který nám daroval nezapomenutelné chvíle a přiměl nás věřit, že sny se můžou splnit. A nejlepší na všem je, že jsme to mohli prožít s tebou. Všechno nejlepší, kapitáne! Milujeme tě.“

Messi zpravidla skrývá emoce, na hřišti se chová jako koncentrovaný stroj na góly, ale tentokrát byl dojatý. Zvlášť když dostal makronkový dort, který mu přivezl místní pekař.

Na americkém šampionátu znovu dokazuje, že je vyvolený. Přitom nebylo jisté, v jaké bude formě, protože v květnu ho trápila svalová únava. Při premiéře proti Alžírsku, kdy mu rozhodčí odpustil červenou kartu za tvrdé šlápnutí na Mandího lýtko, nasbíral hattrick. Pochopitelně jako nejstarší hráč v dějinách. Při dvoustém startu za reprezentaci. Rakousko sestřelil dvakrát. Pět gólů po sobě zvládl před pár lety v přáteláku proti Estonsku, ale tohle je mundial!

Když přiletěl na další zápas do Dallasu, znovu dostal v místních novinách přednost ve všem. Pamětníci srovnávají, že ani Beatles ve čtyřiašedesátém nevzrušili horký Texas jako on. Tehdy bylo krátce po atentátu na prezidenta J. F. Kennedyho, ze kterého se Dallas vzpamatovával. Než hvězdy z Liverpoolu za pištění davů opustily hotel Cabana Motor a na pódiu spustily Well, shake it up, baby, now (shake it up baby), musel se koncert posunout o půl hodiny kvůli anonymní bombové hrozbě.

Tehdy přišlo do Dallas Memorial Auditorium deset tisíc lidí, na Messiho přesně sedmkrát tolik.

Jenže on zůstal mezi náhradníky. „Do hry přijde později,“ oznámil dva dny předem trenér Lionel Scaloni.

Kdyby se na tiskové konferenci nezeptal krajan Enrique Macaya Márquez, nejspíš by si Scaloni plány nechal pro sebe. Jenže Márquez je novinářská ikona, je mu 91 let a zprávy ze světových šampionátů píše poosmnácté, od Švédska 1958.

„K vám musím být upřímný,“ prohlásil kouč - a milionům lidí po celé planetě tím zkazil náladu. Když chcete vidět Argentinu, tak s Messim.

Jakmile vkročil před rozcvičením na trávník, klimatizované koloseum pod střechou mocně zahučelo. Diváci na tribunách, které se zbarvily do modro-bíla, povstali. Klasicky po argentinsku třepali rukama nad hlavou a povykovali: „Méééééssi.“

Lehce zarostlý bůh v kopačkách se jim uklonil, z růžové žvýkačky udělal bublinu a pootočil si snubní prstýnek, který si sundal až před zápasem.

Argentincům jistě nevadilo, že góly proti Jordánsku střílejí jiní, ale nezávislému pozorovateli přišlo líto, že u toho nevidí Messiho. Vždyť to byly přesně pozice, ve kterých si libuje. Přímý kop z dvaceti metrů, ideálně pro leváka, zakroutil do růžku Giovani Lo Celso. Penaltu pak proměnil Lautaro Martinez. Být na hřišti Messi, mohl být už na sedmi gólech.

Jakmile začal druhý poločas, celá aréna znovu spustila: „Mééééssi. Mééééssi.“ Jasný signál pro trenéra, aby se střídáním neotálel. Došlo k tomu v 60. minutě a měli jste slyšet ten randál. Nejdřív Jordánci senzačně snížili a pak už šla na plac argentinská desítka.

Hned si vzal na ruku kapitánskou pásku a přicupital do středu hřiště. Ano, přicupital, protože on krokem šetří. Chodí, loudá se, ukazuje rukama ostatním, co mají dělat, a čeká na okamžik, aby akceleroval. Při první střele ještě poslal míč nad břevno, při druhé to bouchlo. V 80. minutě se postavil k přímému kopu, který sám vybojoval, podrbal se za uchem a pohladil míč kouzelnou levačkou. Jordánský brankář nešikovně ukročil za zeď a pak se mohl jen dívat, jak balon kousek od něj zaplul do sítě.

Gól číslo 19! Znovu o jeden dílek posunutý světový rekord.

Messi se pokřižoval, rukama poslal vzkaz do nebe a zamával manželce Antonele do čestné lóže. I kdybyste byli náruživí obdivovatelé Cristiana Ronalda, musíte uznat, že tenhle malý chlap je prostě neuvěřitelný. Začínal na mistrovství světa 2006 v Německu. Jako osmnáctiletý. Jako náhradník. Ve tváři ještě kluk. Měl delší tmavé vlasy, na dresu devatenáctku, na těle žádné tetování. První gól vstřelil proti Srbsku a Černé Hoře, to ještě obě balkánské země náležely pod jednu vlajku.

„Je to největší událost v mé kariéře,“ děkoval tehdy Messi. Ani to nebyl moc pěkný gól, po přihrávce Carlose Téveze prostě slabší pravačkou propálil brankáře Jevriće.

No a vidíte. Dvacet let poté střílí pořád.

Změnil se. Vizáží, potetovaným tělem, stylem hry. Oženil se, má tři syny. I Argentinu už dávno přesvědčil, že není žádnou pofiderní hvězdou, která si nadpozemské výkony schovává jen pro Barcelonu. Právě tam jako jedenáctiletý chlapec odešel, protože mu v klubu zaplatili nákladnou hormonální léčbu. Měsíčně to stálo 1500 dolarů. Tři roky si musel píchat injekce do nohou, aby povyrostl. K čemu to bylo dobré, spatříte při každém jeho doteku s míčem.

Je geniální. A nenadře se. Až vám přijde, že se fláká. Jen čeká, neplýtvá sílami na bránění. Kouzelně to ve své knize popsal bývalý plzeňský kapitán Pavel Horváth, který proti Messimu dvakrát nastoupil v Lize mistrů. Bylo to dávno předtím, než se sám zařadil mezi glosátory Českého rozhlasu a než Messi přestoupil do Paříže a později do Miami.

„Když Barcelona útočí, on je všude – a pak brzda. Zatímco všichni jdou zpátky, Messi se ušklíbne, stáhne si rukávy a chytne je v dlaních, takže mu úplně zmizí prsty. Vysmrká se, třikrát odplivne a znuděně pochoduje světem. Najednou v dálce zahlédne balon a už je zase na špičkách. Neběhá, protože nemusí. Představuju si statistiky z Nou Campu, ve kterých by mě srovnávali s Messim. Důchodce Horváth: sto kilo, dvaašedesát let, přes jedenáct naběhaných kilometrů, s míčem čtyřikrát za zápas. Pan Messi: dvě tyče, jedno břevno, osm houslí, padesát ukličkovaných frajerů a sedm nachozených kilometrů. Vždyť ten prcek udělal skoro o polovinu míň práce než já. A zatímco já byl po zápase zralý na infuze, on si zvesela pískal za volantem.“

Pořád je to stejné. Zatímco u zbytku světa vypadá fotbal jako upocená námaha, Messiho cupitání je magické. Na mistrovství světa hraje rekordně pošesté, stejně jako Cristiano Ronaldo a mexický brankář Guillermo Ochoa. Data se u nich shodují: 2006, 2010, 2014, 2018, 2022, 2026.

Jasně, Messi býval výbušnější. S nízkým těžištěm od pravé lajny kličkoval do středu hřiště, odkud jedovatě zakončoval. V tom býval nenapodobitelný. Vyžíval se v soubojích jeden na jednoho, protože ho bavilo, jakou má převahu v technice a akceleraci. Postupně trochu měnil svůj styl. Z křídla se posunul na hrot, ze kterého si sbíhal pro míče. Díky úžasné intuici a skvělým kombinacím se pak dostával k zakončení. Třeba za kalendářní rok 2012 nastřílel 91 soutěžních gólů. Chápete to?

Dnešní Messi diriguje, mění tempo hry a fyzicky náročnější úkoly nechává na mladších. Nikdy se moc nepřetrhnul, ale teď vyloženě sází jen na bezchybnou techniku, vrozený šestý smysl a klinicky přesné zakončení. Byť penalty mu pořád moc nejdou.

Je úsporný, s průměrnou rychlostí na úrovni brankářů. Na tvrdou práci má ostatní, on v chůzi čte prostor. A když ho přečte, každý soupeř má malér. Příště to ve vyřazovací fázi budou prťavé Kapverdské ostrovy, což je zatím senzace šampionátu. Můžete si být jistí, že Messi bude za týden v Miami v základní sestavě. Připravený posouvat svůj vlastní rekord. Můžeme si jen tipovat, o kolik gólů se ještě zlepší.

Francouz Just Fontaine jich dal 13 na mistrovství světa 1958. Ani tahle meta pro Messiho nemusí být nepřekonatelná. Ačkoli tvrdí, že ho rekordy nijak zvlášť nerajcují, jde jim pořád naproti.