Vedro bohužel není Macinkův poslední špatný vtip

Země, která jako první na světě svěří své životní prostředí straně Motoristé sobě, se dobrovolně zesměšňuje. Je to vlastně fór - za normálních okolností. Jako by šašek u královského dvora na chvíli vládl a ostatní se bavili.

A pak jednoho dne legrace končí. Například když nastane přírodní pohroma. Anebo jsou krutá vedra, za kterých rekordy ve stupních Celsia překonávají vládní stropy cen pohonných hmot v korunách, už běžná? Jistěže ne. Ani není potřeba dokazovat to vážnými statistikami meteorologů a ještě vážnějšími záchranných služeb. Viditelně strádáme všichni a někteří, třeba v panelákovém bytě s okny na jih, ještě víc. Své zažívá i infrastruktura, hospodářství a další.

Aby bylo jasné, že tady není nic k smíchu, stačí vidět psy, jak je od žhavých ulic pálí tlapky.

Poslankyně Pirátů/Zelených v pátek žádaly, aby o vedrech a reakci vlády jednala Sněmovna. Vzduch by se tím neochladil ani na vteřinu. Ale bylo to k smíchu?

Předseda Motoristů Petr Macinka podle šaškovského reflexu reagoval: „… stručná zpráva k průběhu klimatické krize v České republice. Takže, vyznačuje se tím, že v létě je horko, v zimě je zima, v noci je tma.“ „Samozřejmě chápu, že v létě je horko, tak někteří lidé jsou přehřátí, ale vidím, že Strana zelených je teda přehřátá značně. Naštěstí tedy paní poslankyně má klimatizaci, tak snad to bude brzy dobré,“ řekl podle stenografického záznamu.

Jestli má vicepremiér české vlády náladu pokoušet se veřejně o humor v čase přírodní pohromy, znamená to nejen míjení s realitou, ale také vážný nedostatek empatie. Mimochodem, Macinka tak navazuje na vtipkování Miloše Zemana na tiskové konferenci po povodních v roce 2013.

Vlna veder znázorňuje klimatickou změnu. Zlehčování a podceňování obojího je nebezpečné. V podání vlivného člena vlády rozhodně. Země hoří, Macinka má náladu na bonmoty. Zodpovědný premiér Andrej Babiš dělá, jako by se ho přinejmenším to druhé netýkalo.

Rolí vlády není ad hoc zachraňovat situaci na konci června 2026. Vedro nejde zastropovat, zrušit ani zakázat. Pochopitelně, vláda se má snažit - tak jak si dala do programu - „zajistit spravedlivé, bezpečné a prosperující prostředí pro všechny“. A má lidem dávat najevo, že „spolu to zvládneme“, jako nápisem na Kramářově vile za první vlny covidu. Kvalitní komunikace, která přinese podstatná fakta a dá najevo empatii, je v náročných dnech samozřejmostí.

Vláda naopak nemá - a naštěstí ji to nenapadlo, ani minulý týden o vedru nejednala - rozjíždět mikromanagement. Babiš ani žádný jiný člen žádné vlády nemá objednávat kropicí vozy a rozvážet balenou vodu po domovech seniorů. Od toho jsou tu jiní a stát je má co nejlépe podpořit.

Nejzákladnější podporou, ze které se odvíjí to ostatní, je velké uznání problému. Z něj by mělo vyplývat povýšení životního prostředí v nejširším smyslu toho slova mezi vládní priority. Kam patří, a kde chybí.

Babišova a jakákoli příští vláda by se měla rozloučit s nesmyslným étosem „boje proti zelenému šílenství“. A podívat se pravdě do očí nebo alespoň z okna.

Když to neudělá, stane se jedním z nejvyhledávanějších míst pro letní pobyt nastartovaný klimatizovaný automobil. Lidem to nejde vyčítat ani v nejmenším - vedru čelí každý sám svou osobní strategií. A když stát situaci „nechá na lidech“, je volbou „přežít, jak se dá“, a ne „zodpovědným chováním přispět k záchraně planety“.

Zakořeněný despekt k zelené politice, ke kterému patří i despekt k zeleným neziskovkám, není vynálezem Motoristů a Babišovy vlády. Významně k němu přispěli také prezidenti Václav Klaus a Miloš Zeman. Před volbami 2025 už dominoval příběh „zdravého rozumu“ jako údajného protikladu zeleného aktivismu, potažmo bruselské ideologie. Podobným jazykem nemluvily jen dnešní vládní strany, ale i Spolu, respektive ODS.

Přenastavit státní politiku tak, aby dala životnímu prostředí patřičné místo, není jen utopická výzva pro vládu ANO, SPD a hlavně Motoristů sobě. Je to hromadný běh na dlouhou trať uvnitř tepelného souostroví. Nejsme jediní. I v zemích s vnímavějším přístupem politiků k přírodě, jako je Německo, se za veder řeší, že vláda nemá plán a jen přihlíží.

Hodnotová politika teď upadá do nemilosti z jiných důvodů, takže to ani nevypadá, že by pro českou vládu měl být hodnotou také respekt k životnímu prostředí. Přitom je to hodnota číslo 1. Když se ze čtyřicítek stane nový normál, začnou jiné hodnoty tát. Hodnoty včetně prosperity.

Vládě, která tolik mluví o vlastenectví, by se mimo to dalo napovědět, že životní prostředí je součástí vlastenectví. A že národní hrdost souvisí i s tím, jak vypadá krajina a kolik asfaltu a betonu vstřebá. A jestli bude oplývat strdím, nebo polopouští. Dobrý vlastenec si přece dělá starost o „zemi českou, domov jeho“, takže o to, v jakém stavu ji zdědí jeho vnuci a vnučky.

Z toho všeho vyplývají tisíce jednotlivostí, ve kterých se dá přednost té, nebo oné cestě. Jeden příklad: Hospodářský výbor probíral stavební zákon a postavil se za návrh, aby zákaz stavět logistické haly na té nejkvalitnější půdě neplatil pro území do jednoho kilometru od dálnic a silnic I. třídy.

Má to své relevantní důvody. Které ale nejsou relevantnější než hodnota číslo 1.