„Už se neučíme fotbal na ulici.“ Vzorem pro Česko má být Anglie

V roli technického ředitele Slovenského fotbalového svazu si Roman Pivarník tři roky vyměňoval cenné zkušenosti s kolegy ze všech koutů světa. Na stážích ve vyhlášených klubech Premier League i na přednáškách UEFA zachycoval inspiraci, poznatky, trendy. V Bruggách ho nadchlo, jak si dokážou vychovat hráče na nejvyšší úroveň.

„V tomto ročníku Ligy mistrů nastoupilo za Bruggy 11 odchovanců z akademie,“ vypálí bývalý trenér Plzně či Olomouce. „Ještě nadšenější jsem z anglických mládežnických výběrů.“

Synovec Jána Pivarníka, mistra Evropy z Bělehradu, dlouhodobě poukazuje na systémové problémy tuzemského fotbalu. Nechtěl zůstat jen u slov, a tak se po konci na Slovensku přihlásil do výběrového řízení na stejnou pozici také v Česku, kde se usadil na Svatém Kopečku u Olomouce.

Třebaže to nevyšlo, českému týmu držel pěsti na světovém šampionátu. Doufal, že po vydřeném postupu z baráže se bude chtít ukázat v lepším světle. Kurážně. Z bídného projevu národního výběru, který uhrál jediný bod, byl zklamaný. Nikoliv překvapený.

Nezaskočilo ho ani rozhodnutí hvězdného útočníka Patrika Schicka, jemuž dal šanci naskočit do ligy v Bohemians, ukončit reprezentační kariéru. „Jsme v kontaktu. Bohužel byl odříznutý, nevyužitý. Vlastně jsem ho i chápal, ačkoli ještě dalších šest let mohl pokračovat,“ lituje.

Před necelým rokem jste v rozhovoru pro Seznam Zprávy varoval, že světový fotbal nám utíká mílovými kroky. Šampionát to potvrdil bez obalu?

Vlak už nám dávno ujel. Když začneme v mládeži teď, tak se mu stejně nemůžeme přiblížit, protože i svět bude tvrdě pracovat dál. Potřebujeme se do mládeže vrátit.

Kde začít?

Každý myslí na kategorie U15 až U19, ale jde už o přípravky, přes mladší a starší žáky. Potřebují se vyhrát a mít dobrou techniku, aby si uměli poradit se situacemi jeden proti jednomu. Stále říkáme, že nejlepší trenéři musí jít do mládeže, ale jsou to jen fráze. Od čtrnáctky dolů to dělají pomalu jen dobrovolníci, rodiče za pár korun. Jsou to trenéři s nejnižšími licencemi. I mezi nimi se najdou dobří trenéři…

… ale to procento není velké.

Přesně tak, mluvíme o systému. O myšlení, jak se fotbal hraje. Soupeře máme porazit fotbalově. Chceme komplexní hráče, ale ne komplexně průměrné hráče. To znamená, aby měli všechno a některé prvky ještě výjimečné. Aby byl fotbalista rychlý i technický. Ne aby byl technický, ale zase nebyl soubojový.

Slýchávám názory, že je nejvyšší čas předat nastavení systému výchovy fotbalistů expertům ze zahraničí a hlavně jim do toho pár let nemluvit. Bylo by to řešení? Nejsou v Česku kvalitní lidé?

Kvalitní lidé tady jsou. Spíš je problém v tom, jak tady hodně trenérů a funkcionářů fotbal vnímá. Už v mládeži chtějí výsledek na úkor toho, co potřebujeme. Dospělý fotbal je o výsledcích, zvolíte si ale cestu, jak k nim chcete dojít. Mládežnický fotbal není o týmovém výkonu, ale individuálním. To stále mnozí nejsou schopni pochopit.

Utápíme talenty taktickými úkoly?

Je nutné rozvíjet hráče přes týmový výkon. Potřebujeme se hráčům věnovat individuálně, protože do áčka nejde tým, do áčka jde hráč. Co mám z toho, když vyhraju dorosteneckou soutěž, kde mají někteří už hráče posunuté, jiní hrají zase s mladšími a není to objektivní, když nedostanu hráče schopné hrát pak ligu za muže?

Natož do Ligy mistrů, jako to umí v Bruggách.

Jde o to, nastavit metodiku a neskutečně ji dodržovat. Abyste trenéry dole dovzdělávali, ale ne jen tak, že UEFA udělá všeobecnou licenci. Ale aby si určili: Toto jsou naše principy FAČR, takhle to bude. Pokud to tak nebude a chcete si to dělat po svém, pak od nás nedostanete peníze. Bez kontroly nic nefunguje.

Co jste si řekl po hodnocení generálního manažera reprezentace Pavla Nedvěda, že trenér Miroslav Koubek vlastně šampionát zvládl? A následně sám odstoupil…

Stál za panem Koubkem. Je to hodně zkušený trenér, byl tam hodně krátkou dobu. Je rozdíl, jestli trénujete Evropskou ligu, nebo hrajete s národním týmem kvalifikaci, ale pokud dojdete na svět či na Evropu, tam vás rozpitvají neskutečně.

Nebyl to hezký pohled.

Celý svět se na to dívá, jsou tam analytici, mužstva se rozebírají po každé stránce. Reporty všechny mám, vidím, jak UEFA analyzuje každý jeden zápas a porovnávají se navzájem prvky všech týmů. V čem dominují. A pokud propadáte ve všech metrikách, tak je to problém.

Češi měli podle dat Opty ve skupině devátý nejnižší počet driblingů na zápas, osmý nejnižší počet metrů s míčem k brance soupeře na zápas, čtvrtou nejnižší přesnost přihrávek na soupeřově třetině, jedenáctý nejvyšší poměr ztrát k dotekům nebo třetí nejnižší počet sprintů na zápas. Celý turnaj byl pro český fotbal mizernou reklamou.

Můžeme se o něčem bavit, ale pak jsou velmi důležitá analytická čísla. Je potřeba si to analyzovat každý půlrok, jakým jdeme směrem, zda zakládáme útoky tak, abychom přešli na půlku soupeře kombinačně. Přihrajeme si jednou a hrajeme dlouhý balon? Nejde jen o systém, ale principy hry. Je to dlouhodobý problém i v mládeži. S českými nároďáky jsme se potkávali pravidelně, takže máme o nich přehled.

Co jste vypozoroval?

Byl jsem se naposledy podívat i na devatenáctce v Prostějově. Snaha tam je, zajímaví hráči také, ale když to porovnáte s Belgičany, Dány, tak i když je zaskočíme presinkem, oni si jeli pořád to svoje. I pod obrovským tlakem se snaží rozehrávat, nezmění to. Za 15 minut náš presink upadl a potom už ovládli hru.

Výmluvná byla i baráž na MS a to, jakým způsobem se v ní český tým prezentoval proti Irsku i Dánsku, jak soupeři kontrolovali míč. Postup po penaltách to zakryl, ale místy byl rozdíl až zdrcující. Člověk by si řekl, že na světovém šampionátu, největší fotbalové slavnosti, to pojme Česko jinak.

To mě mrzí. Neznám myšlenkové pochody trenéra. V baráži se vsadilo na to, že je to play off. Jako trenér si řeknete: OK, výsledek je prvořadý, všechno podřídíme tomu, abychom to zvládli – a je jedno, jakým způsobem. Ale pak má přijít to B. Ukázat se na mistrovství světa. Přijít s něčím, čím se chceme prezentovat. A ne to znovu jen ukopat, abych se dostal ze skupiny. Je to škoda. A teď přijde zase vyjádření vedení, že se musí všechno měnit. To se mělo měnit už předtím.

Se vším respektem k soupeřům, Jižní Korea, JAR, ale vlastně ani domácí Mexiko nejsou giganti, proti kterým by si Česko nemělo věřit a zalézt do bloku. Zůstal potenciál týmu nevyužit?

Ukázalo se, že naše skupina byla o hodně lehčí, postupovaly jen dva týmy, ne tři. Skupina byla hratelná.

Jaký typ hráčů chybí českému týmu nejvíc?

Nejvíce nám chybí fotbalisté, kteří umí hrát fotbal pod tlakem. Kteří se dokážou správným prvním dotekem, orientací těla, vedením míče nebo přihrávkou dostat z náročných situací. Hráči, kteří nejen technicky zvládnou míč, ale mají i herní inteligenci – správně čtou situace a dělají správná rozhodnutí ve vysoké intenzitě.

Ostrá křídla, kreativní záložníci…

Na krajních pozicích nám chybí rozdíloví hráči. Fotbalisté, kteří jsou silní v situacích jeden proti jednomu, dokážou pravidelně eliminovat soupeře driblingem, vytvářet početnou výhodu a následně mají kvalitu ve finální fázi – přesný centr, finální přihrávku nebo kvalitní zakončení. Nestačí být rychlý. Rozhodující je schopnost vyřešit situaci efektivně. Chybí nám hráči, kteří jsou odvážní, kreativní a technicky vyspělí.

Kteří se nebojí kazit…

… hráči, kteří si pod tlakem žádají míč, nezbavují se ho první bezpečnou přihrávkou, ale dokážou vytvořit výhodu pro mužstvo. Moderní fotbal rozhodují fotbalisté, kteří dělají rozdíl v malém prostoru a ve vysoké rychlosti myšlení, kteří se umí fotbalově dostat z obtížných situací. Hráči s kvalitní finální fází – kvalitní finální přihrávka, centr a zakončení.

Jak je vychovat?

Do 15 let se nemá apelovat na posty, hráči mohou rotovat, aby se učili obcházet jeden na jednoho. Chci, aby hráči driblovali, ne aby hráli na dva doteky, protože pak se driblovat nikdy nenaučí. Na to je čas potom. My dribling od křídel nevyžadujeme, protože ho ani nechceme. Nevyžadujeme ani hru jeden proti jednomu, takže takové hráče nemáme. Hodně hrajeme rozestavení 3-5-2, to znamená, že krajní hráče využíváme spíš jako obránce, halvbeky.

Hlavně aby vám soupeř nezaběhl, ne vy jemu…

Ale i kdyby byli halvbeci ofenzivní, tak když se budou muset vracet do pětky vzadu a pak zase sprintovat 80 metrů a ještě vpředu obehrát oddechnutého obránce, tak to neudělají. V trojce nemáte tandemy, zabíhání zpoza zad. Všichni, kdo hrají ve čtyřkách, to využívají. Španělé přes levého beka. A pak útočníka kvalit Patrika Schicka vlastně ani nevyužíváme. Přitom dalšího takového nemáme.

A když už se najde i dravé křídlo jako Adam Karabec nebo Václav Černý, tak je trenéři neumí využít. Podobně jako Schicka.

Ano, přesně. Protože my to tak nechceme hrát. A hlavně: Když hrajeme ve trojici, tak to s nimi ani hrát nemůžeme.

Takže se jim ještě vyčítá, že vlastně moc nebrání.

Když dojdete na vysokou úroveň, hrají proti vám týmy ve čtveřici. Mají křídla silná jeden na jednoho a ještě za sebou mají beky. Vy jste tam sám a musíte se jako křídlo zasouvat. Vy bráníte, ne stoper. Stačí se podívat na vrcholné akce. Na mistrovství Evropy, mistrovství světa či v Lize mistrů jsou to právě krajní ofenzivní hráči, kteří nejvíce poutají pozornost.

Na přímočaré hráče s kvalitním driblingem se chodí.

Fanoušci se těší na jejich souboje jeden proti jednomu, jejich zrychlení, driblingy a schopnost rozhodnout zápas individuální kvalitou. Dnes mezi největší fotbalové hvězdy patří hráči jako Ousmane Dembélé, Lamine Yamal nebo Kylian Mbappé. Každý z nich je výjimečný právě tím, že dokáže v situaci jeden proti jednomu udělat rozdíl, přejít přes soupeře, vytvořit šanci nebo vstřelit branku. Takové hráče potřebuje každý špičkový tým a právě takové hráče bychom měli systematicky vychovávat i my.

I proto trojice v obraně už není v kurzu?

Pamatuji si, když mistrovství světa v devadesátém roce vyhráli Němci, tak přešli do trojky. Začal trénovat Ivo Viktor, přišel a pověděl: Bude se hrát trojka. Neznali jsme ji, ale vzal si něco, co hráli nejlepší na světě. Potom zase Karel Brückner v Olomouci začal říkat, že budoucnost je čtyřka v lajně. To jsme na něj koukali, co to jako je? Samozřejmě se to mění. Před dvěma lety na Evropě postoupilo z týmů, co hrají trojku vzadu, jen Švýcarsko a Rakousko. Celkově tak hrálo asi sedm týmů, Češi byli zase mezi nimi. To samé na jednadvacítkách. Až na jednoho postoupili všichni ve čtveřici vzadu.

Tento trend potvrzuje i světový šampionát?

Hrají tak Argentina, Portugalsko, Španělsko, Francie… To se není o čem bavit. A když se podíváme na Ligu mistrů, tak kromě Interu Milán zase všichni nejlepší – PSG, Manchester City, Bayern, Real Madrid, Barcelona. A my? Bereme si příklad z nejlepších, anebo z neúspěšných? Odpovídají mi: No, ale my nemáme jiné hráče. Samozřejmě že máme hráče na trojku, když si je na to vychováváme. Nechceme mít krajní hráče nahoře, nechceme, aby driblovali. Zase jsme u rozdílových principů hry. Říká se, že rozestavení není důležité, ale mám na to svůj názor. Analýza vám to poví.

Takže je pořád důležité?

V seniorském fotbale plně respektuji, že trenér si zvolí rozestavení podle kvality hráčů, soupeře a své herní filozofie. Rozestavení nebo herní systém lze změnit během několika tréninků či týdnů. Hráči se mu dokážou přizpůsobit. V mládežnickém fotbale je však prioritou něco jiného – vychovat kvalitní fotbalisty. Profil hráče se nevytvoří za týden ani za měsíc. Buduje se dlouhá léta. Proto bychom neměli vychovávat hráče pro konkrétní rozestavení, ale pro požadavky moderního fotbalu. Rozdílové fotbalisty však vychováváme deset až 15 let. Proto musí být v mládeži na prvním místě rozvoj hráče, nikoli rozvoj systému.

A to se dlouhodobě nedaří. Když se vrátíme na minulé Euro, tak Česko pod trenérem Haškem zase hrálo jeden z nejnudnějších fotbalů ze všech účastníků. Nikam se to neposunulo. A pořád se mluví o mládeži. Děje se vůbec něco, aby bylo lépe?

Nemůžu říct, že by se v Česku nic nedělalo. Žiju tady, hodně to sleduju. Byl jsem na všech mládežnických turnajích jako technický ředitel slovenského svazu. Od dvanáctky mám zmapované i regionální výběry. Jsou regionální akademie, čtrnáctka, patnáctka. Nějak fungují. Můžeme polemizovat, zda dobře, nebo ne.

A jak tedy?

Nerušil bych je, přidal bych další dva ročníky, abych to ještě zkvalitnil. V klubech se to trošku zlepšilo, ale to je dlouhá cesta. Zlepšila se Slavia, Sparta. Plzeň od léta nastupuje tuto cestu. Chce to víc! Dělá se slušně, ale musíte pracovat hodně, hodně, protože celý svět pracuje špičkově. Před 30 lety hráči vyrůstali na ulici a hrál se fotbal. Citát Cruijffa: Hrál jsem fotbal čtyři hodiny týdně v klubu a čtyři hodiny denně na ulici. Kde jsem se ho naučil?

Na ulici.

Tak. V evropských podmínkách pouliční fotbal odpadl, funguje v Africe a Jižní Americe. V Evropě se stalo to, že jsme hráče začali vychovávat v klubech, tady vznikl problém. Dostávají domácí úkoly, ale většinou se zlepšují hráči, kterým otec zaplatí ještě individuálního trenéra. Mají možnost dělat mimo klub. Potřebujete najít mix, nevyrůstat jen v klubu. Trenér vás nenaučí všechno.

Na ulici vás seřval maximálně kamarád, když jste chrtili a ztratili balon v kličkách. Od trenéra je „céres“ horší.

Ano, tam si kluci dovolovali, zkoušeli. V Česku je největší problém, že jako bychom odešli od fotbalu. Všichni šli za fotbalem – Chorvatsko, Španělsko a další. Ale to už nejsou jen jižanské země. Byl jsem se podívat, jak se dělá fotbal v Lucembursku, na Maltě, ve Skandinávii. Norsko hraje famózně. Za příklad ale chci dát Angličany.

Povídejte.

Odjakživa fotbal nehráli, tam vládla dlouhá přihrávka a souboj. Všechno se to překopalo. Angličané vyhráli dvakrát za sebou jednadvacítku. Áčko sice nevyhrálo nikdy nikde, ale stále je ve špičce. Jejich jednadvacítku můžete presovat jak chcete, ale z každé situace vyjedou do postupného útoku. Byl jsem před dvěma lety v Rumunsku na mistrovství Evropy U21, kde Angličané vyhráli nad Španěly. Samozřejmě jsem byl i teď na Slovensku, kde jsme analyzovali každé mužstvo. V Anglii je strašně moc cizinců, je těžké se tam jako domácí hráč prosadit, to už musíte mít sakramentskou kvalitu. Když se na ně podíváte, je to fantastický fotbal.

Inspirace.

Je třeba vést i kartu hráče s jeho schopnostmi a každý rok hodnotit, zda se zlepšuje – a pokud ne, tak proč. Dostat report z mistrovství světa je pěkné, ale nepoví vám nic o tom, kde jsme byli před dvěma, třemi, pěti lety. A kde budeme dál. Tohle potřebujete zanalyzovat. Jak tým, tak hráče.