Světový fotbal nám utíká. Neřešme potřebu týmu, ale hráče, nabádá Pivarník

S Plzní coby trenér okusil Ligu mistrů, jako hráč ji kopal s Rapidem Vídeň. Trenéřina Romana Pivarníka zavála i do Kuvajtu. Před šedesátkou vypráví zapáleně o zkušenostech, jež nasbíral za poslední tři roky v pozici technického ředitele Slovenského fotbalového svazu. Navštívil vyhlášené akademie klubů z Premier League, debatoval s německými či belgickými kolegy o tom, jak nejlépe vychovat hráče. O stejnou pozici se uchází také v Česku, kde se usadil.

„Světový fotbal nám utíká mílovými kroky,“ říká v rozhovoru pro Seznam Zprávy synovec Jána Pivarníka, mistra Evropy z Bělehradu.

Utíká českému i slovenskému fotbalu?

Oběma. Vývoj jde neskutečně dopředu. Mám 58 let, stále se chci vzdělávat, zlepšovat, bez toho to ani nejde. Ty poslední roky mi daly obrovské zkušenosti. Vynikající byla UEFA a FIFA, každý druhý měsíc jsem byl na jejich prezentacích, workshopech. Člověku to otevře oči, kam fotbal směřuje. Jsem zklamaný z toho, že svět nám utíká mílovými kroky. Větší základny velkých asociací jsou obrovská výhoda, ale i malé asociace mohou pracovat efektivně, třeba jako Belgičané. Byl jsem pět dní na jejich svazu a viděl to. Také jsem byl v Severním Irsku, nebo Německu, pak v klubech na Arsenalu, Tottenhamu. Měl jsem otevřené dveře.

Co jste za nimi viděl?

Celou koncepci klubů - jak funguje jejich tréninkový proces. To vám rozšíří obzory. Nejdeme dobrým směrem.

V čem nejvíc?

Chtěl jsem vidět zápasy od patnáctky až po áčko. Byl jsem také na mistrovství světa dvacítek v Argentině. Vidíte africký i jihoamerický fotbal. Byl jsem na šampionátech jednadvacítek, ale také sedmnáctek. Na mezinárodní úrovni vynikne kvalita i rozdíly mezi hráči. V dospělém fotbale je to na konci o výsledcích a musíte se přizpůsobit částečně hráčům, jaké máte. Právě proto musíte v mládeži vychovat co nejvíc komplexního hráče. Viděl jsem stovky zápasů a v dobrých akademiích jdete přehrát soupeře kvalitou. Ne že jdu jen vyčkávat, že soupeř udělá chybu a já ho za to potrestám.

Co jste si při tom uvědomil?

Když jsem se díval na zápasy, zajímalo mě, jací byli rozdíloví hráči. Nemůžu se dívat jen na výsledek, ale musím vědět, jak jsem k němu dospěl. A hlavně se neuspokojit. Mezinárodní úroveň je docela jinde. Mužský fotbal u nás je čistě o týmovém výkonu, ale v mládežnickém rozvíjíte přes týmový fotbal hráče. Funkcionáři tady tlačí na výsledky. Samozřejmě je chceme, nemůžeme vychovávat hráče bez toho, aniž by nechtěli vyhrávat. Patří to k tomu. Ale prvořadé poslání je rozvíjet hráče a do toho módu nedokážeme přepnout. Ať se bavím s kýmkoli, slyším: Výsledek, výsledek, výsledek.

V čem je tedy klíč? Rozvíjet i týmovým tréninkem individuality, anebo se zaměřit více na dovednostní individuální tréninky?

Je to hodně složité. Používám slovo komplexnost. Každá složka je důležitá. V každém evolučním období hráče se rozvíjí něco. Některé akademie už to tak mají nastavené. Fotbal se neustále zrychluje. Hráči musí být rychlostní typy, trenéři je musí v prvním období, tedy v šesti až devíti letech naučit dovednosti, další pak od deseti do patnácti. Talent se rodí, dovednosti se musíte naučit. V akademiích by už měli být jen talentovaní hráči s potenciálem se to naučit.

Do jaké míry jste mohl ovlivnit nastavení koncepce výchovy hráčů na Slovensku?

Snažili jsme se, ale nebylo to jednoduché. Vypracovali jsme principy národních mužstev, aby hrála ve stejném rozestavení, ale třeba i to, zda křídla hrají zeširoka, nebo úzko. Jak chceme zakládat útoky. To se nám podařilo, posouvali jsme se. Dokázali jsme to prezentovat akademiím. Jenže A-týmy hrály 3-5-2 rozestavení a od dorostu do starších žáků začaly některé kluby měnit rozestavení. Když se o tom bavím s Belgičany, nejlepší pro rozvoj je 4-3-3, je tam spolupráce s krajními hráči.

Křídla jsou v Česku nedostatkové zboží.

Přesně tak. Je to věc driblingu, zakončení, aby byli góloví. Jenže my, Češi ani Slováci, to v mládežnickém fotbale nevyžadujeme. Ať hrají 3-5-2 v dospělém fotbale, ale v mládeži přicházíte o krajního obránce a klasické křídlo, spolupráci mezi nimi, hru jeden na jednoho a finalizaci. Wingbek běhá sto metrů nahoru a dolů. Jak má při té zátěži dát kvalitu do hry jeden proti jednomu?

Jak to ještě řeší v zahraničí?

Mění se nastavení trenérů. Je obrovský problém, že hráči na trénincích málo hrají. Když jsem byl v Arsenalu, až osmdesát procent cvičení mají v hrách. Musíte je ale správně vybrat - jsou poziční, brankové. Každá přinese něco. Potřebujeme velké procento brankových her, protože když budou poziční, útočník nezakončuje. A když hrajeme na dva tři doteky, krajní hráč zase nemůže driblovat. Tyhle věci ale musíme podporovat. Afričané mají zase jiné nedostatky, ovšem díky street fotbalu, nikdo je nebrzdí, dokáží výborně driblovat.

Pouliční fotbal byl dřív i pro české děti běžným, teď na něj prakticky nenarazíte.

Vytváříte si přitom i díky němu dovednosti, kličky. Právě proto, že už pouliční fotbal není, se musíte přizpůsobit. Musíte v mládeži hodně hrát a přes hru hráče rozvíjet.

Když se vrací čeští trenéři ze stáži v západních klubech, často mluví o jiném světě, infrastruktuře. Stále tak zaostáváme?

Co se týče infrastruktury, tak obrovsky. Je to záležitost státu a majitelů klubů. Mě ale nejvíc zajímá to, co jsme schopní ovlivnit hned.

Tréninkový proces.

Ano, můžeme mít horší podmínky, méně hřišť, ale stále je to hlavně o trenérech, kteří vychovávají hráče. Nemělo by to být nastavené tak, že se řeší potřeba týmu, ale potřeba hráče.

Na Slovensku jste v akademiích dělali celoplošné testování hráčů. Co vám ukázalo?

Stále probíhá. Sehnal jsem peníze z FIFA. Chtěl jsem vidět, jak jsou na tom hráči odrazově a rychlostně. Dívali jsme se na startovací rychlost. Zaměřili jsme se i na dysbalanci, ukázalo se, jak jsou hráči zatěžovaní jednosměrně. Pokud máte dysbalanci mezi svaly víc než deset procent, je riziko zranění trojnásobně vyšší než do deseti procent.

Zaostávají kluci kolem patnácti let rychlostně za vrstevníky z Arsenalu třeba?

Jsou tam už rozdíly, ale i naši hráči běhají rychle. Pro nás je důležité, že díky programu, co mají dělat v tréninku při rozcvičení, se během tří let zlepšili. Dokázali skočit na školní stupnici od jedničky do pětky až o dva stupně. Jde o pravidelnost.

Dostal jste od slovenského svazu konkrétní úkol? Například, že chtějí, aby se nové metody projevily do několika let na počtu reprezentantů v top zahraničních ligách?

Nedostal. Nastoupil jsem, bylo na mně, jak to nastavit. Měl jsem volnost, ale musíte mít i podporu. Protože pak narážíte na hodně věcí - musíte to prosadit přes výkonný výbor. Měli jsme období, kdy jsme v top pěti ligách měli deset hráčů. Když to porovnáme s Chorvatskem, trošku menší krajinou, tak ti tam mají 34 hráčů. Pak se ještě můžeme bavit o tom, v jakých klubech hrají. Rakušané mají také přes třicet hráčů v top pěti soutěžích.

I v Česku rezonovalo, když brankář slovenské reprezentace Dominik Greif z Lyonu nedorazil na sraz, protože odmítl tři možné logistické řešení cesty, aby stihl po zápase video mítink s týmem. Jaký na to máte pohled?

Není to nic osobního, ale je to ukázka komunikace, která nefunguje, jak by fungovat měla. To je problém dlouhodobě. A zbytečně. Jako trenér si můžete video posunout o hodinu později, hráči měli zápas. Neměli byste je tahat po utkání na sraz, aby celou noc nespali. Jsou věci, co mají zůstat uvnitř.

Také jste několikrát ve fotbale narazil kvůli vaší přímé povaze.

Myslím, že se slovenským svazem jsem vycházel dobře, ale mrzelo mě, že věci trvají. Zavedli jsme například béčka. Byla potřeba reorganizace soutěží. Trvalo to dva a půl roku a nakonec vzniklo ke dvěma B-týmům dalších sedm. V lize je dvanáct klubů, máme devět béček.

Proč jste skončil v pozici technického ředitele Slovenského fotbalového svazu (SFZ)?

Měl jsem určitou představu, kam postupnými kroky v daném časovém horizontu následovat. Při problémech, které jsou na SFZ, to nebylo možné. Nebyli jsme schopní se dál rozvíjet.

Slovenský fotbal není v dobré ekonomické kondici?

Slovensko je o polovinu menší než Česko, ale dostává pětkrát méně peněz do sportu než Česko, a to si Česko stěžuje, že dostává málo. Víc mi nepřísluší to komentovat.

Systém státní podpory není na Slovensku nastavený správně?

To není určitě, peněz je tam málo. Fotbal dostává 27 milionů eur ročně, to je hodně špatné.

Jaký je primární problém slovenského fotbalu kromě financí?

U nejen slovenského, ale i českého fotbalu je hlavní problém v nastavení přesné filozofie, co a jak chceme dosáhnout. A pak edukace trenérů v rámci klubu. Zlepšovat je. Bavil jsem se o tom s německým fotbalovým svazem. Na tréninku mají malé děti hrát dva na dva, tři na tři. Čím méně hráčů, tím více doteků, zakončení, driblingů. Ve věku od šesti do devíti by neměl být velký rozdíl v tom, jestli je hráč v Sigmě, nebo v Nových Sadech. I tam by měli být trenéři kvalitní, protože na konci si Sigma jejich talenty stejně vezme, ale potřebují mít základy.

Ve slovenské lize dostávají mladí hráči dost prostoru? V Maďarsku jsou k tomu kluby motivování velkými finančními odměnami, ale ukazuje se to spíš jako kontraproduktivní.

Celkově to na Slovensku funguje. Žilina je ukázková.

Ta na tom postavila byznys plán.

V Evropě ale naráží, není schopná postoupit přes první předkolo. Ovšem dává obrovský prostor mladým, ve druhé lize má béčko. Ti hráči hrají, proces mají nastavený na rozvoj, jak by měl být. Ale to je jedna z výjimek. Doufám, že se to s béčky zlepší.

Slovensko je stále zajímavější trh pro české kluby, které zkupují miliardáři a mezi sebou si už tolik hráče prodávat nebudou.

Určitě je slovenský trh cesta. Pohybuje se tam hodně skautů z Česka. Nejen Žilina, ale také Trnava, nebo Trenčín dělají mládež kvalitně. Objevují se další kluby, co dokáží hráče vychovat. Jsou lépe vybavení technicky. Při přechodu do Česka ale mají problémy.

S atletickým způsobem hry, se souboji.

Přesně tak. Je to tady hodně fyzický fotbal, je to velmi o přepínání, ztrátách míčů. Musíte se adaptovat, s tím by měli problémy i španělští hráči. Když ostatní ztrácí míče a vy pak musíte běhat bez balonu, je to problém.

Česká liga se za poslední dva roky hodně chválí, jak šla nahoru, ale v této sezoně jsem viděl dost průměrných, nebo podprůměrných zápasů. Návštěvnost zlepšují, či spíše zkreslují čtyři kluby. Jaký je váš pohled?

Souhlasím s tím. Co se týče ratingu, dostala se česká liga do první desítky, což je super. Je fantastické, že až čtyři mužstva hrají v pohárech skupinovou fázi. Ale druhá věc je obrovský problém v mládeži. Roky jsem poslouchal, že je to o presingu, o přepínání. To jsou také principy, které do fotbalu patří, ale v první řadě potřebujeme hrát fotbal. Kde je více času rozvíjet hráče?

V mládežnických kategoriích.

Také u mužů samozřejmě pokračujeme v rozvoji, ale hlavně toho musíme maximálně využít v dorosteneckém věku. Mít individuální plán pro každého talentovaného hráče zvlášť. A každý den na tom pracovat. V dorostu by neměl existovat předzápasový a pozápasový trénink. Musíte rozvíjet hráč skrz týmový výkon, neztrácet čas na kvalitní trénink. Vznikly skupinové tréninky na posty hráčů, ale potřebujeme také individuální rozvoj hráče, každý je jiný, každý útočník potřebuje něco jiného včetně mentálního tréninku.

Tohle chcete všechno zvládnout v rámci jednotného systému, anebo by si fotbalisté podobně jako hokejisté měli najímat ještě dovednostní kouče po týmovém tréninku?

V rámci systému. Hráči nám v něm vyrůstají, ale zlepšují se tím, že si najímají další kouče. Tohle by mělo být v klubu, kde má být pod kontrolou a tam se zlepšovat. I mentálně. Sportovní psychologové by měli být součástí klubů. Někde to už je, posouvá se to. Naplňuje mě vidět, když hráči dělají pokroky.

Proto se ucházíte o pozici technického ředitele také v Česku?

Oslovili mě. Mluvil jsem s nimi, zatím je ticho.

Už dlouho, ne?

Dlouho, před měsícem a půl mě oslovili. Je to zajímavá a neskutečně potřebná práce.

Vašim nejznámějším svěřencem je útočník Patrik Schick, jehož jste vedl v Bohemians. Také jste narážel na jeho limity v presinku, když jste i z něj chtěl mít komplexního hráče?

Naučil se to a plnil to neuvěřitelně. V úvodu s tím měl problém, ale pak nebyl žádný. Hlavně jsme se snažili využívat jeho silné stránky a zároveň pracovat na slabších.

Patří k nejlepším útočníkům v Evropě, co se týče efektivity v pokutovém území. Dají se však jeho přednosti využít v české reprezentaci podobně jako v Leverkusenu, kde má lepší servis?

Je to složité. Je to kvalitní útočník z kvalitní soutěže, takové hráče nemáme. Je to o tom, aby servis měl. Mužstvo musíte postavit podle toho, jaké máte hráče. Pasovat na ně systém.

Vaši někdejší svěřenci začínají trénovat - Tomáš Janotka, Marek Bakoš. Sledujete je?

Ano. Také Marek může být kvalitní trenér, už jako hráč o fotbale přemýšlel. Je to ale také o štěstí.

Čí práci byste z české ligy vypíchl?

Luboše Kozla. Chce hrát kombinační fotbal.

Stále více se rozebírají ve fotbale kondiční a herní data. Nemohou čísla zkreslovat?

Na Slovensku jsem založil analytické oddělení. Potřebujete ale také programátory, co vyvinou konkrétní programy. Chceme sbírat data, ale neumíme s nimi pracovat. Šéf IT mě pochválil, že jsem byl první člověk, který tam přišel a zadal přesné filtry, co a jak chce sledovat. Také z katapultů (vesty s čipy). Je tam hodně údajů, ale my sledujeme jen osm. Musíte mít nastavené hodnoty podle postů a věkových kategorií. Problém je, že už máte pět střídání, takže žádný ofenzivní hráč vám nemusí dohrát 90 minut. První a druhý poločas je v naběhaných datech rozdílný. Je to věda.

A baví vás věda? Nedělají se z fotbalistů roboty, co musí splnit sprinty, někdy i bez účelně, aby byli pak lépe hodnocení?

Data by hráče neměla svazovat, ale sbíráme je pro to, abychom věděli, jak s nimi pracovat. Někdy hrajete zápas do plných, v bloku, intenzita i sprinty se mění. Největší rozdíl oproti fotbalu venku je, že maximální rychlost hráče je jinde. Na to narážíme v mezinárodních zápasech, kdy jsou soupeři výbušnější, jsou dřív u míče.

Data pomáhají trenérům také hlídat přístup hráčů v tréninků, že?

Rozhodně. Je to zpětná vazba. Vidíte, jak hráči vypadají. Poznáte z toho, když něco odfláknou. Akademie musely na celý týden nahodit do společného systému tréninkový proces, ukazuje vám to grafy s jednotlivými objemy. Trenéři se pak na to podívají a vidí, jestli udělali chybu a nešli správným směrem. Vypracovali jsme kartu hráče, každý je hodnocený trenérem.

Byl jste v komunikaci také s hlavním trenérem slovenské reprezentace Calzonou?

Velmi málo. Realizák je obrovský, áčko funguje zvlášť.

Posouvá italský trenér slovenský fotbal, respektive doporučil byste zahraniční cestu i české asociaci?

Musíte se trefit. Calzonu doporučil manažer a asistent trenéra Marek Hamšík. Udělá mu celý servis okolo týmu, neskutečně podrží mančaft pohromadě. Český a slovenský fotbal nikdy nebyl takový, že chce hrát odvážně, dominovat na míči, hrát vysoko. Calzona na to má hráče jako Lobotku a další. Zavedl založení útoků, nebojí se rozehrát, má přesné principy.

Drží si šablonu?

Ano, ale tím, že si ji drží, se hráči zlepšují. Hraje se s velkým rizikem dost vysoko, jeden na jednoho. Hodně věcí vychytal Dúbravka. Soupeři mají vyložené šance, ale tím, jak hrají slovenští hráči odvážně, dávají góly. A pak se dá porazit i Německo.