Při druhém císařském řezu sterilizace. Když stát rozhodoval, kdo smí rodit

Další velký film se vyrovnává s jednou z temných kapitol tuzemské minulosti – byť až překvapivě nedávné. Snímek Pramen dotýkající se nucených sterilizací romských žen už zhlédli diváci karlovarského filmového festivalu, v polovině července vstoupí také do běžných kin. Téma, které zachycuje, je stejně tak tíživé jako málo zmapované.

Je to jeden z nejočekávanějších filmů letošního karlovarského filmového festivalu. A také připomínka bolestné kapitoly české a slovenské minulosti. Snímek Pramen režiséra Ivana Ostrochovského s Annou Geislerovou v hlavní roli totiž zpracovává téma nucených sterilizací romských žen, které začaly v komunistickém Československu pravděpodobně už v 60. letech minulého století. Docházelo k nim ale i v samostatném Česku, dokonce i po nástupu nového tisíciletí.

Filmové drama, které jeho tvůrci v Karlových Varech představili v hlavní festivalové soutěži, uvedou česká kina 16. července. Bezprecedentní nasvícení tématu tak přichází zhruba půl roku předtím, než na začátku ledna uplyne lhůta, v níž mohou žádat o odškodnění ženy protiprávně sterilizované v letech 1966 až 2012. Do letošního května se jich přihlásilo zhruba 2700, přičemž přes 1200 z nich odškodnění ve výši 300 tisíc korun dostalo. Vyplývá to z čísel ministerstva zdravotnictví, která získala reportérka serveru Voxpot Anna Košlerová.

„Je ale potřeba říct, že my nevíme přesný rozsah toho problému, protože nikdo nikdy nespočítal, kolika žen se to týkalo,“ upozorňuje novinářka, která se problematice nedobrovolných sterilizací dlouhodobě věnuje, mimo jiné ve své chystané knize. V rozhovoru pro podcast 5:59 podotýká, že jelikož není jasný počet obětí, není samozřejmě jasné ani to, jak velká část z nich získá odškodnění. Mnohé dotčené ženy se o možnosti požadovat finanční satisfakci ani nemusely dozvědět. A jiné se ji třeba rozhodly nevyužít, aby pro sebe neotevíraly stará traumata.

V neposlední řadě část obětí již zemřela. Možnosti dočkat se odškodnění přitom může stát v cestě i zdlouhavý úřední proces. Zákon sice dává ministerstvu na vyřízení žádosti 60 dní, jenže Košlerová vzpomíná na rozhovory se ženami, které čekaly i déle než dva roky. A informace má také o žadatelce, která se odškodnění nedožila. Kromě byrokratické težkopádnosti pak další část kritiky míří například na fakt, že žádosti musí být často doloženy lékařskou dokumentací – což je u případů starých i desítky let někdy až nesplnitelný požadavek.

V dosavadním mapování problému i snah o satisfakci zkrátka zůstává řada slepých míst. „Bude skutečně těžké vyhodnotit, jestli celý ten odškodňovací proces splnil to, co měl – tedy odškodnit oběti nedobrovolných sterilizací v Česku a na území bývalého Československa,“ říká reportérka.

Složité a mnohdy těžkopádné vyrovnávání se s minulostí jen podtrhává otázku, jak k desítky let trvající praxi nucených sterilizací vůbec mohlo dojít. Anna Košlerová v této souvislosti poukazuje na zákon o péči o zdraví lidu z roku 1966, který jí teoreticky otevřel dveře. V pozdějších letech pak následovaly další zákony a vyhlášky, jako třeba směrnice z počátku 70. let, která zaváděla systematické sterilizace žen, nejčastěji během porodu císařským řezem.

Žádná legislativa přitom nikdy výslovně neuváděla, že sterilizace cílí na romské ženy. Reportérka Voxpotu nicméně podotýká, že se postupně tvořila „celá sada politik, která to umožňovala, až podporovala“. Ostatně zmíněná vyhláška podle ní v podstatě vybízela k systematické sterilizaci lidí ze znevýhodněných podmínek nebo třeba se zdravotním postižením.

V roce 1979 pak stát zavedl program finančních pobídek, kdy po souhlasu se sterilizací žena obdržela určitou sumu peněz. Výše této „odměny“ následně až do začátku 90. let postupně rostla a v roce 1988 přibyla i další možnost – jednorázové sociální dávky nebo třeba kupony na domácí spotřebiče. Jiným typem pobídky pak podle Košlerové byl i nátlak ze strany sociálních pracovníků, kteří ženám a rodinám v případě nepodstoupení sterilizace hrozili odebráním jejich již narozených dětí.

„Zkrátka se tady tvořila taková kultura – podhoubí nějaké praxe –, která se čím dál tím více normalizovala,“ popisuje novinářka s tím, že v důsledku se i mezi lékaři začal ujímat princip, že když přijde romská žena a jde na druhý císařský řez, provede se jí sterilizace. „Bylo to něco, co si doktoři tak jako předávali mezi sebou: ‚Je to prostě něco, co se těm Romkám dělá.“

Příslušná žena pak byla podle Anny Košlerové mnohdy vystavena nátlaku v nejrůznější podobě, včetně třeba sdělení od lékaře, že pokud sterilizaci nepodstoupí, může u příštího porodu být ohrožen život její nebo jejího dítěte. Častým případem ale byl také podpis souhlasu se sterilizací ve chvíli, kdy byla pacientka pod účinky léků či anestezie. Nebo také situace, kdy úřednický jazyk formuláře ztěžoval plné porozumění tomu, s čím člověk vlastně vyjadřuje souhlas.

A právě v těchto aspektech spočívala nezákonnost těchto sterilizací. „Ten ‚informovaný souhlas‘ nebyl opravdovým souhlasem se zákrokem. Nebyl to dobrovolný souhlas, ale něco, co ty ženy podepisovaly, když zkrátka nebyly úplně při sobě nebo měly pocit, že podepisují něco jiného než to, co reálně podepisovaly,“ uvádí reportérka Voxpotu Anna Košlerová a dodává, že tato zažitá lékařská praxe neskončila se změnou režimu v roce 1989, ale v omezenější míře se táhla dokonce i do nového tisíciletí.

V podcastu 5:59 uslyšíte i o příběhu sterilizované ženy, která se postavila do čela boje za odškodnění pro oběti ze strany státu, nebo také jaké náhodné setkání utvrdilo v reportérce Košlerové dojem, že případů nucených sterilizací může být skutečně velké množství. Poslechněte si v přehrávači v úvodu článku.