Článek
Británii čeká jeden z nejsledovanějších a nejpikantnějších volebních soubojů novodobé politické historie.
V obvodu Clacton na východním pobřeží země se o křeslo v dolní sněmovně utkají žhavý favorit na post příštího premiéra, lídr strany Reform Nigel Farage - a proti němu jistý Count Binface (Hrabě Odpadkáč), což je zjednodušeně řečeno taková místní Jana Bobošíková.
Tedy tradičně obskurní kandidát, který se do volebního klání proti co nejsilnějšímu soupeři kdykoliv ochotně zapojí, pokud tím na sebe dokáže strhnout pozornost, i když všichni vědí, že nemá nejmenší šanci vyhrát.
Tentokrát ale bude „Binfacovi“, jehož pseudonym vychází z nasazeného odpadkového koše na jeho hlavě a jehož lidským alter egem je scenárista Jonathan David Harvey, fandit půlka Británie. A nejen z recese. V tomhle příběhu jde opravdu o hodně. Vznešeně řečeno, o Británii.
Protože pokud jsme Binface připodobnili k Janě Bobošíkové, Farage a jeho taktika nám musí nutně v něčem připomenout Andreje Babiše. (A třeba také Donalda Trumpa, s nímž se Farage osobně přátelí.) Muž, který patří třicet let k britskému společenskému a politickému establishmentu, se úspěšně stylizuje do role bojovníka s celým systémem, který se jej snaží zničit. Což je také důvod, proč lidé v Clactonu půjdou po pouhých dvou letech od minulých parlamentních voleb znovu k urnám.
Šťastné slovo
Pravidelná sobotní glosa Jindřicha Šídla o věcech, které hýbou politikou a společností a kterých jste si třeba nevšimli, nebo nechtěli všimnout. Nové Šťastné slovo můžete už v pátek dostat přímo do své e-mailové schránky v rámci newsletteru Šťastný oběžník, kde také najdete další zajímavé čtení a novinky od týmu Šťastného pondělí. Přihlaste se k odběru!
Jejich dosavadní poslanec se jmenuje… Nigel Farage. Tohle úterý ovšem rezignoval, čímž v britském většinovém jednookrskovém systému automaticky vyvolal doplňovací volby, v nichž ovšem bude znovu kandidovat. Pokud znovu zvítězí, což se přece jen asi stane, bude to podle Farageových slov znamenat, že jej voliči očistili ze všech skandálů, které se na něj teď valí.
Tím nejaktuálnějším je pětimilionový dar, zdaleka největší v britské politické historii, který dostal před minulými volbami od jistého Christopha Harborna, v Hongkongu sídlícího miliardáře podnikajícího v kryptoměnách. Farage tuhle pozornost zapomněl uvést do svého parlamentního přiznání - v Česku známe jako „účetní to tam omylem nedala“, zdravíme Ondřeje Prokopa - a je kvůli tomu teď v parlamentu vyšetřován. „Pokud vyhraji já, vyhrajete i vy,“ burcuje své voliče v Clactonu, který mu byl ovšem poslední dva roky úplně ukradený. „Pokud ale prohraji, zvítězí establishment.“
Více k tématu si přečtete zde:
Ano, je to babišovsky přímočará demagogie ve stylu „proč by mě měl soudit soud, když to lidem nevadí a já si myslím, že jsem nic neprovedl“, na rozdíl od českého premiéra ovšem Farage nemůže spoléhat na imunitu.
Jeho protivníci celkem rozumně usoudili, že v tomhle tyjátru nebudou Farageovi pomáhat - svého kandidáta nepostavili vládnoucí labouristé, opoziční konzervativci, liberální demokraté, stoupající Zelení ani strana Restore, což je takové Reform na steroidech. Farage by ale pravděpodobně zvítězil i v plné konkurenci, v minulých volbách před dvěma lety získal v Clactonu a okolí 46,2 procenta hlasů.
Jak se ale vlastně stalo, že Británie – i my tady – řeší problémy jednoho zjevného hochštaplera, který se dostal do britské Dolní sněmovny až v šedesáti letech a na osmý pokus a jehož strana má momentálně ve Westminsteru sedm poslanců z 650?
Protože to je příznak hluboké krize celé britské politiky, kterou jsme přitom léta považovali za ukázku stabilně fungujícího systému.
Poslechněte si i podcast Dobrovský & Šídlo:
Jen pro představu: V Británii i v Česku proběhly volby v květnu 2010. Od té doby zažila Británie čtvery další volby, z toho dvoje předčasné, a vystřídala šest premiérek a premiérů - ten sedmý, labourista Andy Burnham převezme klíče od Downing Street 10 od stranického kolegy a rekordně nepopulárního Keira Starmera v nejbližších dnech. A to přesto, že labouristé po roce 2024 vládnou s obrovskou většinou 172 křesel.
I Češi šli od roku 2010 k volbám čtyřikrát, jednou předčasně, a v čele vlády se vystřídalo pět mužů.
Pryč je doba, kdy Margaret Thatcherová vládla jedenáct (1979-1990) a Tony Blair deset let (1997-2007). Důvodů chronické a zvyšující se nespokojenosti Britů je víc, ten hlavní je ale zjevný. „Je to brexit,“ říká v nové epizodě podcastu Dobrovský & Šídlo reportérka CNN Ivana Kottasová, která v Londýně žije od roku 2008. „Ale nejen. Už v roce 2007 začala v Británii velká bankovní krize. Po volbách 2010 přišla politika zásadních škrtů, pak brexit a nakonec covid.“
Britové rozhodli o svém odchodu z EU v červnu 2016 a podle dnešních průzkumů si nejsou tak úplně jistí, jestli udělali dobře. Brexit citelně zasáhl britskou ekonomiku, slibované omezení migrace se nepovedlo: Odešla sice spousta Východoevropanů, ale v ještě větších počtech je nahradili migranti z třetích zemí.
„Zajímavé je, že všechny hlavní postavy dění kolem brexitu už dávno semlel čas, odešel konzervativní premiér Cameron, který propagoval setrvání v Unii, i jeden z jeho nástupců Boris Johnson, který byl naopak hlavní tváří kampaně za odchod,“ říká novinářka Ivana Kottasová. „Jediný, kdo vydržel, je Farage, který sice po referendu ohlásil odchod z politiky, pak se ale vrátil a jako jediný se ještě neušpinil odpovědností.“
Je to přesně tak. Farage sice byl v kampani před hlasováním v roce 2016 se svou tehdejší stranou UKIP poněkud upozaděn, byl to ale bez debat on, kdo celý svůj politický život věnoval myšlence vystoupení z Unie a pro mnoho Britů dodnes zůstává tím, kdo to „zařídil“ - v dobrém i v tom horším.
A teď možná Nigel Farage dostane šanci ukázat, jak vypadá on, stará dobrá Británie v čele s žoviálním chlápkem ze staré školy, co se nejradši fotí s pintou v ruce, netají se jemným mužským šovinismem a pro svou osobní popularitu se nebojí ani účasti v televizních reality show. A jehož osobní bohatství vzrostlo podle dostupných informací za poslední dekádu tak, jako u žádného jiného politika.
Parlamentní volby v Británii by měly být až za tři roky, a tak Farageovi do premiérského křesla ještě přece jen zbývá mnoho kroků. Každopádně si věří, i proto, že jeho strana dokázala naposledy teď v květnu vyhrát komunální volby. Jisté je jedno: Tomuhle scénáři nedokáže zabránit jeden Count Binface. Fandit mu ale musí každý, kdo má Británii rád.
