Článek
Donald Trump si dláždí cestu do dějin i tím, jak překvapivě rychle upadají do zapomnění jeho skandální a primitivní výroky, jakož i nejrůznější fantasmagorie, které neustále chrlí. Komu před ním v moderních dějinách to takhle procházelo?
Jeden příklad za všechny - post z počátku dubna, dnes už dávno zapomenutý. Adresoval jej Íráncům, blokujícím Hormuzský průliv: „Otevřete tu zas**nou úžinu, nebo skončíte v pekle. Jen počkejte! Pochválen budiž Alláh.“
Americký prezident jistě pociťuje blaho, když si takhle uleví a všichni se mohou na chvíli zbláznit, jaký je cvok. Jinak by to nedělal. Proto ho patrně musí štvát, když se na nějaké jeho prohlášení naopak vůbec nezapomíná a omlacuje se mu pořád o hlavu - přitom zrovna takové, které nevyvolalo ani rozhořčení, ba ani útrpný, opovržlivý soucit s jeho duševním stavem. Dokonce ani nebylo vtipné svou pitomostí.
Vlastně to bylo chvályhodné. „Ukončím nekonečné války,“ prohlašoval ještě loni všude, kudy chodil.
Byla to doba, kdy pořád mluvil jen o tom, jak si nikdo nezaslouží Nobelovu cenu za mír víc než on. Pak ale nadešel poslední den letošního února, kdy dal povel k úderu na Írán.
Plán ohledně toho, co se bude dít potom, neměl zjevně žádný. Prostě si myslel, že rychlá a rázná bombardovací akce přiměje Teherán ke kapitulaci. To se ale nestalo. Ajatolláhové, byť zdecimovaní, zůstali u moci, jejich jaderný program je zjevně jen dočasně zpomalený, úžinu mají stále ve svých rukou.
K tématu:
Americký prezident, jenž – ještě jedno připomenutí – o sobě hovoří jako o „stabilním géniovi“, teď čelí zapeklité situaci.
Tři tankery, patřící katarským a saúdským společnostem, se ve středu minulého týdne staly terčem íránské palby, když pluly zmíněnou úžinou. Podle znalců poměrů asi proto, že neuposlechly všechny pokyny íránské pobřežní stráže. Zřejmě se pohybovaly příliš blízko ománských břehů, místo toho, aby hezky a poslušně brázdily pruh podél Íránu, jak to Teherán chce.
USA v reakci bombardovaly asi 80 cílů v Íránu, přičemž Trump si přisadil, že příměří, uzavřené minulý měsíc, skončilo. Teherán opáčil po svém: ostřelováním amerických vojenských instalací v zemích kolem Perského zálivu. Celkem vyslal asi 85 střel a dronů.
Pak nastal klid. A to přesto, že se Američanům nabízel snadný terč v podobě přítomnosti mnohých íránských vrcholných představitelů při pátečním veřejném pohřbu nejvyššího ajatolláha, zabitého v únoru při zahájení operace.
Klidný průběh pohřbu uklidnil znervóznělé burzy, jakkoliv si Trump a íránští režimní prominenti v prohlášeních pořád dokola vyhrožovali smrtí, likvidací a tak dále. Americký prezident zároveň, opravdu zhruba ve stejnou chvíli, uvedl, že jeho země souhlasí s opětovným zahájením mírových rozhovorů, i když příměří podle něj už neplatí.
Klid netrval dlouho. V neděli Íránci opět pálili po jedné lodi. Američané zaútočili tentokrát na 140 cílů. Íránský režim odpověděl střelami směrem na americké základny v Kuvajtu, Bahrajnu a Kataru. Následně z Teheránu zaznělo, že úžina je kompletně uzavřená, což ale Američané rozporují, prý je zatím průjezdná.
Zapeklitost pro Trumpa spočívá v tom, že pokud bude takto pokračovat – tedy ve smyslu tu a tam trochu střelby, pak veřejné poplivání a následně zase jednání – v naději, že průliv zůstane jakžtakž průjezdný, stejně bude hrozit, že se zpupní Íránci jednou zatvrdí a opět jej uzavřou neprodyšně. Vždyť, jak je třeba mít stále na zřeteli, ho ani po dohodnutém příměří z června nikdy pořádně neotevřeli. I v nejklidnějších dnech v druhé polovině června a počátkem července tudy proplula maximálně polovina z předválečného průměru, který činil asi 140 plavidel denně.
Trump dobře ví, že za mírotvorce se stejně už vydávat nemůže. To prošustroval. Nízká intenzita konfliktu mu tedy umožňuje, aby se aspoň mohl prezentovat jako rychlopalný drsňák, který se nenechá nikým vodit za nos. Zejména pak ne Íránci, které minulý týden na setkání NATO v Ankaře označil za „darebáky“.
Jenže nebude mu nakonec to siláctví málo platné? Čeho chce dosáhnout, když bombami už předtím ničeho nedosáhl? Kde je ta jeho údajná genialita? A hlavně: kdy ukončí nekonečné války?
Obnovení střetů ve smyslu pomalého přikládání pod oheň působí dojmem, že americký prezident jen nechce přiznat porážku. Žádnou svou velkohubostí nevyvrátí, že válkou s Íránem vlastně nedosáhl vůbec ničeho pozitivního.
