Článek
Sázet na přátelství s Donaldem Trumpem se nevyplácí. Posledním z mnoha spojenců Ameriky, kteří si tímto trpkým, leč zřejmě nevyhnutelným poznáním prošli, byli italská premiérka Meloniová a šéf izraelské vlády Netanjahu.
V prvním případě šlo spíš o úsměvnou historku. Odvíjela se od Trumpova ponižujícího tvrzení, že Giorgia Meloniová, jedna z mála jeho podporovatelek mezi evropskými politiky, žadonila během setkání G-7 o společnou fotku. Ona to odmítla jako výmysl a zjevně se krapet urazila. Asi to tedy už nebude s podporováním Donalda Trumpa zrovna přehánět.
V případě druhém jde naopak o závažnou trhlinu. Vlastně takovou, jaká tu nebyla od vzniku státu Izrael. Nebo rovnou řečeno, pokud to tak půjde dál, může vše dohromady fatálně prohloubit dnešní už tak nevídanou mezinárodní izolaci židovského státu.
Bílý dům nijak nevyvrací zprávy, jak neurvale se prezident obořil na Netanjahua, když spolu telefonovali před půldruhým týdnem. Bylo to krátce po oznámení, že podepsání memoranda o porozumění Američanů s Íránci je na spadnutí – jenže Izraelci začali zrovna v ten okamžik drtivě bombardovat libanonskou metropoli Bejrút. Hrozilo proto, že předběžná dohoda spadne pod stůl a s tím i celá Trumpova snaha, jak z války vycouvat.
Tedy z války, připomeňme, do které ho vmanévroval právě i Netanjahu. Nakonec už počátkem března, pár dní po zahájení bombardování, to celkem bez servítků před reportéry vybalil ministr zahraničí Marco Rubio, když řekl: „Věděli jsme, že se chystá izraelská akce, věděli jsme, že to pak může uvést do chodu útok na americké síly, a věděli jsme, že když nezaútočíme jako první, utrpíme větší ztráty na životech.“
Jenže Trump, zjevně navnaděn tím, jak bezbolestně proběhla blesková akce americké armády ve Venezuele, patrně neočekával, že íránský režim nejenže přežije likvidaci svých nejvyšších vůdců, ale že bude schopen vzdorovat - včetně toho, že uzavře Hormuzskou úžinu a svět se dočká zdražení paliv. Místo svižné venezuelské procházky zabředly Spojené státy do bahna, pomaloučku připomínajícího Vietnam či Irák, byť nešlo o pozemní invazi.
Více k tématu si přečtete zde:
Takže k onomu telefonátu – pro jistotu i s originálním zněním v angličtině. „Jsi zk**vený blázen (You are fucking crazy),“ rozohnil se Trump. Pak poskytl rozhovor serveru Axios a konverzaci s Netanjahuem popsal takto: „Byl jsem tak na**aný (I was so pissed off). Řekl jsem mu to. Nezná žádnou zk**venou míru (He has no fucking judgement).“ Který izraelský premiér si musel vyslechnout něco takového od prezidenta Spojených států?
Jistě, Trump je jiný, než bylo u představitelů USA dosud zvykem. Na vulgaritě i hrubosti si zakládá. Vtip je ale v tom, že izraelský premiér sází už dlouho pouze na dvě karty. Zaprvé na představu, že íránský režim musí být poražen a veškerý jeho jaderný materiál odvezen pryč ze země. A za druhé, že zahraniční jištění pro tento záměr bude hledat pouze u Trumpa, s nímž ho pojí právě i arogantní opovrhování tak nějak všemi ostatními na světě.
Teď ale Netanjahu nemá, co by svým voličům ohledně těch dvou bodů předložil, a volby se budou konat patrně v říjnu. Trump ho prostě už posílá – kamsi. A přijaté memorandum o porozumění s Íránci se rovná kapitulaci: Teheránský režim zůstává u moci, v zahraničí zmrazené peníze mu budou zpřístupněny, jaderný program zastaven není, sankce mizí.
Potupa je o to horší, že dokument zahrnuje pasáž, kde je řeč o ukončení války v Libanonu coby závazku, který na sebe berou USA. Írán si tedy vymohl páku, jak židovskému státu oklikou diktovat, co bude, či nebude dělat.
Neslýchané, nevídané, bolestivé sledovat. Ať už si o Netanjahuovi a jeho sklonu hned tasit zbraň a mačkat spoušť myslíme cokoliv.
