Proč už pro nás nejsou Vinnetou či Mirek Dušín hrdinové? Neřeší sami sebe

V knize Osamělí hrdinové se sociolog Pavel Pospěch zabývá i tím, jak se současná společnost promítá do filmové a televizní produkce. Na srovnání dříve populárních kovbojek a dnes slavné pohádky Ledové království ukazuje, jak se v době, kdy se tak moc zabýváme jednotlivci, mění hrdinové. „Dnes už nikdo nebere Old Shatterhanda nebo Vinnetoua jako hrdinu, protože bojovat proti padouchům nestačí, je třeba bojovat proti svým vlastním démonům,“ říká sociolog Pavel Pospěch.

Jak se liší popkultura Old Shatterhanda a Vinnetoua od dnešní popkultury, třeba od Elsy a Anny?

Docela výrazně. Vinnetou a další hrdinové jeho střihu bojovali s vnějšími nepřáteli – s padouchy. Elsa, Anna a s nimi řada dalších naopak čelí především vnitřním konfliktům a traumatům. Vinnetou a Old Shatterhand se nám dnes jeví jako ploché postavy. Dnešní děti a dospívající si k nim obtížně hledají vztah – k nim, nebo stejně těžko jako k Mirku Dušínovi z Rychlých šípů. Chceme, aby hrdinové nebyli prkenní správňáci, ale aby byli autentičtí. Zajímají nás jejich vnitřní konflikty, chceme vidět, jak s nimi zápolí, jak rostou. Nechceme je dostat takříkajíc hotové. A to je také posun: dřívější pohádky často hleděly na to, co se stane v budoucnu: jestli si princ vezme princeznu za ženu.

A teď?

Teď se často dívají do minulosti: Co se stalo, že je princezna tak smutná? Co zažila? Potřebujeme backstory, tedy příběh o tom, co se stalo před příběhem. Ostatně proto stoupá obliba filmů o padouších a o tom, jak se z nich padouši stali. Místo Batmana nás zajímá, co se stalo Jokerovi, že je takový, jaký je. Jaké trauma musel asi zažít?

Souvisí to i s tím, jak si v posledních letech hodně osvojujeme terapeutický jazyk, který dřív nebyl tak rozšířený. Pracujeme sami na sobě a na svých traumatech, a tak se rádi díváme na filmy, kde na nich pracuje někdo jiný. A naopak: díváme se na filmy, kde někdo řeší své vnitřní démony, a tak považujeme za normální je řešit taky. Kultura odráží společnost a společnost formuje kulturu, to je neoddělitelné.

Jak s tím souvisí Elsa a Anna?

Není náhoda, že nejúspěšnější Disneyho filmy mají jako hrdinku dívku, která hledá zdroj vlastní síly. Odvážná Vaiana, Ledové království, Zootropolis, to všechno jsou filmy, které učí malé diváky a divačky, aby našli sebe sama vzdor překážkám. Je logické, že jejich hrdinky jsou dívky a ženy, protože ty ve společnosti čelí většímu množství překážek a k jejich příběhům se tak snáze vztahujeme. Mladý muž z dobré rodiny by tak snadno uvěřitelným hrdinou nebyl. To by musel mít nějakou jinou slabost, s níž bychom se mohli identifikovat.

Píšete o kultuře autonomie podporující svobodu jednotlivce a individualizované společnosti. Kde to má kořeny?

Dějiny celé moderní společnosti se dají vyprávět jako příběh osvobození jednotlivce a posun směrem k jeho právům, počínaje právy občanskými a politickými. V evropském romantismu tento důraz zesílil: každý z nás je jedinečný, každý je svým způsobem originální. Je to i reakce na průmyslovou revoluci. Práce ve fabrikách byla ubíjející, monotónní, dávala lidem najevo, že každý je nahraditelný. A v reakci na to se logicky dostavila potřeba pocitu vlastní originality a nárok na ni.

I návrat k přírodě a hledání spojení s autentickým nitrem člověka v romantismu jsou tedy logickou reakcí na průmyslovou revoluci. Pokud měli lidé pocit, že jim moderní společnost odepírá vědomí jejich vlastní výlučnosti, romantici jim ji vrátili zpátky. Na západě pak revolta ve jménu samostatnosti každého jednotlivce zesílila v šedesátých letech v kontrakultuře. V posledních dekádách potom mluvíme o procesu individualizace.

Ta se projevuje v čem?

V posledních letech upadá moc institucí v tom nejširším slova smyslu. Nejenom politických nebo státních institucí, ale třeba i moc vědy. Věda už není vnímaná jako neomylná, politika už není otázkou dvou velkých politických proudů, každý si může založit vlastní politickou stranu a taky to zhusta dělá. Na druhé straně – tím, že se o ty instituce nemůžeme opřít, posilujeme roli individuálního rozhodování. Vezměte si třeba takovou věc, jako je očkování dětí.

Jak s tím souvisí?

Jedni experti vám řeknou, že je nutné děti očkovat proti chřipce, druzí experti i když třeba ne respektovaní akademickou komunitou tvrdí, že v žádném případě, protože je nutné, aby si děti vytvořily přirozenou imunitu. A vy jako rodič, který by se ještě před deseti nebo dvaceti lety spolehl na instituce a jejich jednohlasné doporučení, jste odkázán na to, že musíte sám studovat, rešeršovat, načítat – a nést tíhu vlastního rozhodnutí, aniž byste měl vzdělání nebo kompetence na to tak složitou lékařskou věc kvalifikovaně rozhodnout.

Nemůžeme být odborníky na všechno – ale stále se ocitáme v situacích, kdy jimi být musíme. Týká se to zdraví, výživy, zdravých a nezdravých potravin, správné a nesprávné výchovy, volby vzdělání, voleb na trhu práce, přístupu k ekologii… Ve všech oblastech ztrácíme důvěru ve vědu a v instituce a jsme tlačeni k tomu, abychom se rozhodovali o věcech, na kterých se týmy expertů neshodnou. A s tím souvisí kultura autonomie.

Co všechno obnáší?

Kultura autonomie tuto na první pohled nemilou situaci přepóluje. Ztrátu silného hlasu institucí bychom mohli brát jako minus, jako určitou ztrátu, která zvyšuje tlak na jednotlivce. Jenomže kultura autonomie tuto ztrátu převléká do hávu výjimečnosti a svobody. „Jdi si svou cestou! Jaký si to uděláš, takový to máš!“ Jenže to s sebou nese zátěž.

Proč?

Protože se najednou nemůžeme na nic spolehnout. Zodpovědnost za každé rozhodnutí je na nás – a to vede k nejistotě a k pocitu osiření. Vzniká dojem, že jsme na všechno sami a když se rozhodneme špatně, sami si za to taky můžeme a neseme důsledky. Svět kolem nás je stále komplexnější, ale pomocných rukou, které by nám umožnily se v něm lépe vyznat, je stále méně. Kultura autonomie to však prezentuje jako vítězství individuální svobody.

Jak to mění vztahy? Individualizovaná společnost je společnost osamělců, kde jsou vztahy těžší a těžší. Ale vidím tam i plus: pokud budeme všichni pracovat sami na sobě, k čemuž nás tahle společnost také ponouká, dobereme se třeba větší laskavosti ve vztazích.

Řešit vlastní traumata a vnitřní konflikty může být pro naše vztahy skvělé. Zároveň ale máme tendenci zapomínat na to, že problémy ve vztazích nejsou jen důsledkem toho, že se potkají dva nějak traumatizovaní lidé, ale že to má i společenskou nebo politickou rovinu.

Pokud například není dostatek jeslí a školek, je pro rodiče mimořádně těžké sladit pracovní a rodinný život, a stát jim v tom příliš nepomáhá. Potom mohou sami na sobě pracovat jak chtějí, ale s těmito vnějšími podmínkami nehnou. Individualizovaná společnost se ale tváří, že ano – že je každý svého štěstí strůjcem a že si má platit třeba soukromou školku. A když šťastný nejsi, je to jen tvoje vlastní vina. Často tento konflikt zažíváme u moderních rituálů, třeba u svatby.

Jak?

Svatba musí být taková, jaká má svatba být – ale zároveň musí být originální. Na jedné straně chceme dostát závazku „opravdové“ svatby, na straně druhé cítíme povinnost jej porušit a vyjádřit nějak svou jedinečnost.

Je to taková roztržka mezi dvěma druhy požadavků. Ale tím se zase dostáváme k institucím, konvencím a k „předepsaným“ způsobům života. Ty nám dnes příliš nevoní, protože nám připadají příliš těsné a příliš omezující.

Jenomže ono to funguje podobně jako třeba zábradlí: zábradlí nás sice omezuje v pohybu, ale zároveň nám dává možnost o něco se opřít, když zakopneme. Když se zábradlí zbavíme, tak sice máme volnost, ale není čeho se držet. A zatímco na omezení si stěžovat umíme, stěžovat si na příliš mnoho svobody zní hloupě, a tak si to raději nepřipouštíme a nemluvíme o tom.

Co se s tím dá dělat?

To je pro mě nejtěžší otázka, jako sociolog se necítím kompetentní vymýšlet návrhy a řešení. Obecně bych řekl, že by bylo dobré se úplně neodvracet od institucí, a naopak některé z nich posílit. To se týká třeba veřejnoprávních médií. Svět informací okolo nás je chaotický a je to s ním stále horší.

Není přitom možné všechny dezinformace, fotomontáže a produkty umělé inteligence označovat jako falešné. Na to nemáme sílu ani kapacitu. A tak se nabízí opačná možnost: místo falešného označovat to pravé: tedy ověřené informace. A tady si myslím, že jsou veřejnoprávní média nedocenitelným zdrojem.

Je to trochu jako s potravinami: nemůžete označit všechny padělky šampaňského vína, tak místo toho označíte certifikací pravé šampaňské. Stejně tak bychom měli certifikovat zprávy, které jsou ověřené a podložené zdroji. Takové instituce mají hodnotu: ty, které certifikují. Které nám umožní rozeznat kvalifikovaného psychoterapeuta od populárního influencera, který používá terapeutické termíny. Je to také způsob jak chránit expertizu před barbarstvím.

Proč to neumíme?

Instituce jsou už ze své podstaty často neflexibilní. Vždycky budou o krok za technologiemi, technologicko–ekonomický vývoj je příliš rychlý. Je to vidět třeba ve školství: zejména to české hledá včerejší recepty na předvčerejší problémy.

Je to u nás v Česku nějak specifické?

Do určité míry ano. Když jde třeba o názory na to, proč jsou lidé chudí, Češi a Češky jsou ve srovnání s ostatními Evropany výrazně více přesvědčeni, že za chudobu si lidé mohou sami. A říkají to i lidé, kteří sami sebe vnímají jako spíše chudé. I když sami třeba pracují do úmoru, tak se nezlobí na to, jak jsou nastavené daňové nebo sociální politiky, ale svůj neúspěch si kladou sami za vinu. Můj kolega Till Hilmar z vídeňské univerzity se ve svém výzkumu takto ptal českých ošetřovatelek, jak hodnotí své postavení na trhu práce.

Co mu na to řekly?

Říkaly mu věci jako „Já jsem málo flexibilní, měla bych přidat“, a podobně. Ačkoliv samy tvrdě pracovaly a doplňovaly si kvalifikaci, za svou nízkou mzdu nevinily systém, ale sebe. Společenská normalita je totiž nastavená tak, že vnímáme každý problém jako problém jednotlivce.

Je to odmítnutím čehokoli, co zavání levicovým nebo sociálním uvažováním po sametové revoluci?

Také, dědictví předlistopadového režimu zde určitě hraje svou roli. Před rokem 1989 jsme žili ve společnosti, kde nás neustále někdo hlídal, zda se chováme správně. Byli jsme pod stálým dozorem arbitrů, kteří nám říkali, co je správné a jak máme správně žít. Dnes je to kyvadlo vychýlené na druhou stranu: jako kdyby žádné „správně“ ani neexistovalo. Chceme si dělat věci po svém, a protože žijeme v době úpadku institucí, tuto možnost máme. Jenomže už to není možnost, ale nutnost. Musíme nést důsledky za svá rozhodnutí v oblastech, v nichž nemáme kompetence se rozhodovat.

Před rokem 1989 bylo společenským krédem nevyčnívat. Dnes naopak rádi vyčníváme, chceme být autentičtí a výjimeční – a tak možná tam, kde vyčnívají všichni, nakonec doopravdy nevyčnívá nikdo.

Zbývá prostor pro to být obyčejný, normální? A proč by někdo chtěl být obyčejný?

Obyčejnost můžeme vnímat jako protiklad originality. Organizovaná moderní společnost, která se nám dnes hroutí před očima, byla na většinovosti a obyčejnosti do velké míry postavená. Například jízdní řády hromadné dopravy byly příkladem této logiky: v ranní špičce, kdy jezdí většina do práce, jezdí hodně spojů, odpoledne také, a mezitím ne.

Když v Brně před třiceti lety jezdila tramvaj číslo deset na Stránskou skálu, musela jet ve špičce od šesti ráno každých pět minut, protože v ní jezdili dělníci do Zetoru. A pak nejezdila vůbec, protože všichni už byli v práci. To je většinovost v praxi. Organizovaná modernita byla postavená na tom, jak funguje většina – ne na tom, že jsme všichni výjimeční.

Hromadná doprava je vůbec dobrá metafora…

Je to tak, vlaky nejezdí až ke každému z nás domů a nejezdí přesně tehdy, kdy to každý z nás potřebuje. Čas a místo odjezdu vlaku se stanovuje podle požadavků většiny. Jenže když stále více lidí pracuje flexibilně podle vlastních požadavků, začíná být těžké něco společného organizovat. Ale podobně to funguje i v politice.

Jak to?

Dokud ve většině evropských zemí fungoval systém dvou velkých politických stran, jedné levicové a jedné pravicové, bylo to možná většinové a neoriginální, ale předvídatelné. Dnes, pokud někdo v té které straně nesouhlasí, v souladu s kulturou autonomie si řekne, že nebude splývat s davem a založí si vlastní stranu se specifickým názorem, který je jen o trochu jiný než názor v jeho původní straně.

Politická scéna se tříští. Političtí komentátoři někdy mluví o „narcismu malých rozdílů“: to když máme řadu malých politických stran s velmi podobným programem, které si ale nemohou přijít na jméno, protože jejich rétorika umocňuje ty malé rozdíly mezi nimi místo toho, aby je umenšovala a stavěla na tom, co mají společného, a na čem mohou spolupracovat.

Co s tím dělají sociální sítě? Stvořili jsme si sítě, nebo si ony stvořily nás?

To je dobrá otázka. Můžete zažívat pocit vlastní autenticity, ale jako autentičtí se také musíte navenek prezentovat. V určitých věkových skupinách je na tohle obrovský tlak. Požadavek na to, být sám sebou, může být vysilující, a to i tehdy, když tušíme, že autenticita v tomto prostředí je zpravidla spíše hraná.

Sociální sítě nám ale také dávají výhled do světa. Když se ve druhé polovině 20. století masově rozšířila televize, pro spoustu diváků to znamenalo nahlédnutí do světa, který nikdy neviděli. Nevěděli, jak vypadá dům bohatých lidí, nevěděli, jak bydlí celebrity. A skrze obrazovku byla taková návštěva najednou možná. A co se tím pádem stalo?

Co?

Když vidíte interiér domu lidí, kteří se mají lépe než vy, řeknete si: tuhle pohovku bych taky chtěl. A tak šetříte a pořídíte si takovou pohovku. Televize proto sehrála klíčovou úlohu při zrodu konzumní společnosti. Jenomže televize byla stále ještě masové médium, a produktem tohoto masového média byla masová spotřeba: chtěli všichni tak trochu to samé.

Sociální sítě, dělají skoro totéž, co televize, jenomže bez monopolu a bez masovosti. Ukazují nám různorodost toho, co všechno je možné. „Podívej, mámo, tihle žijí v dodávce a cestují po Africe, to bychom taky mohli.“ Televize nám otevřela okna do světa elity. Sociální sítě nám otevírají okna do nesčetného množství malých, originálních světů.

Ta obrovská škála snů nás ale tak zahlcuje, že si nakonec nesplníme žádný. Není to tak?

Je. Závrať z nekonečné volby je tak velká, že paralyzuje. Navíc každé rozhodnutí je změnitelné. Když si vybíráte jogurt z regálu a už u pokladny víte, že jste si měla vybrat jiný z třiceti dalších možností, ještě se to dá přežít. Ale vy si podobně můžete vybrat náboženské vyznání. Školu. Místo k žití. Neustále měnit práci nebo mít alespoň ten pocit, že byste měli nebo mohli, protože někde čeká nějaká lepší a někde ještě lepší. Ve finále tak buďto neuděláte nic, nebo máte pocit, že to, co děláte už nemá žádnou váhu. Nutnost neustále volit jde ruku v ruce s pocitem, že volba nemá stejně žádnou hodnotu.