Článek
Digitální technologie otevřely nové možnosti vztahů. Lidé se seznamují přes aplikace, udržují vztahy na dálku, partneři jsou spolu v neustálém kontaktu přes chatovací platformy. Technologie lásku nenahrazují - jen mění její formy, tempo či očekávání. Ale základní lidská potřeba blízkosti, doteku a péče zůstává překvapivě stabilní.
„Láska je pořád o zájmu, péči, kontaktu. Jsme savci a pořád tu jsou základní psychologické potřeby, jako být milovaný, přijímaný, akceptovaný. Pořád potřebujete, aby vás někdo pohladil, uvařil vám večeři nebo s vámi šel na procházku. To umělá inteligence nebo něco digitálního nahradí jen těžko. Přesto technologie vztahy ovlivňují,“ říká Anna Ševčíková, výzkumnice z Institutu pro psychologický výzkum Masarykovy univerzity, která se zabývá problematikou sexuálního obsahu na internetu.
Telefon, který rozptyluje vztahy
Jak a v čem všem ovlivňují naše vztahy moderní technologie? Nejde jen o chaty, které během dne, kdy jsou oba partneři v práci, řeší provozní záležitosti, jako jsou nákupy nebo program na večer. Ale i o zprávy, které udržují komunikaci a posilují kontakt ve smyslu „Co zrovna děláš a jak se máš?“, což může ve skutečnosti znamenat hlavně „Miluješ mě ještě?“.
Díky telefonům a neustálému kontaktu tak ale mohou být partneři také zahlceni, řeší konflikty způsobené tím, že ten druhý neodpovídá dost rychle nebo empaticky, nebo mohou cítit úzkost a frustraci z toho, jak jedna nebo druhá strana naléhá.
V době, kdy člověk neměl svoji drahou polovičku neustále v kapse nebo v kabelce, bylo paradoxně snazší vyrovnat se s takovou frustrací - a spolehnout se na to, že láska trvá, i když není potvrzovaná každou hodinu emotikonem se srdíčkem.
Digitální technologie zasahují do vztahu i jako „narušitel“. „Partneři ve věku do 50 let mají obzvláště často pocit, že jejich partner je rozptylovaný telefonem, přičemž nejčastěji to uvádějí osoby ve věku 30 až 49 let. Celých 62 procent osob ve věku 30 až 49 let a 52 procent osob ve věku 18 až 29 let, které jsou v romantickém vztahu, uvádějí, že jejich partner je alespoň občas rozptylován telefonem, když se s nimi snaží mluvit,“ píší Emily Vogels a Monica Anderson ve výzkumu Pew Research Center.
V českém prostředí takový výzkum zatím nemáme, čeští manželé by se ale snadno poznali v příkladu, o kterém mluví americká psycholožka Susan Heitler - jedním z důvodů partnerských neshod je nadměrné používání telefonu ve chvílích, kdy by partneři měli být spolu, ale místo toho je jeden z nich na telefonu a nechává se rozptýlit notifikacemi: „Každé přerušení společného času snižuje intenzitu spojení,“ píše Heitler.
Intimní fotky? Neposílejte je!
Svoji roli ve vztazích v digitálním věku hraje i dostupnost pornografie, změnil se díky ní i postoj k masturbaci, za kterou už se lidé tolik nestydí jako dřív. Často se dnes mluví i o sextingu, tedy posílání „lechtivých“ obrázků. „Čekali jsme ale, že sexting bude častější, než naše výzkumy ukazují. Mají s ním zkušenosti i partneři přes třicet nebo čtyřicet let, ale není to nic alarmujícího,“ říká Ševčíková.
Pro generaci čtyřicátníků slouží podle Ševčíkové sexting často jako nástroj k oživení dlouhodobých vztahů, udržení intimity na dálku nebo jako forma digitálního flirtu v počátcích seznamování. Zkušenosti se sextingem má podle výzkumu CZECHSEX zhruba šestnáct procent dospělých.
Rozdíl je v sextingu mezi partnery, kteří spolu chodí nebo žijí, a sexting používají k udržení nebo posílení intimity, a mezi partnery, kteří se setkali na online seznamce, a k sextingu dojde dřív, než se vidí offline. „Tady jsou samozřejmě častější stížnosti žen, které říkají, že dostávají intimní fotky dřív, než o ně stojí, tedy nevyžádaně,“ dodává Ševčíková.
Rizika sextingu
I sexting se souhlasem obou stran má svoje rizika – v případě konfliktu nebo rozchodu se může intimní fotografie v mobilu bývalého partnera nebo partnerky změnit v předmět vydírání nebo pomsty. „Konsenzuální sexting je často vnímán jako moderní forma flirtování nebo sebevyjádření. I přesto s sebou však může nést rizika, jako je poškození reputace, lítost nebo obavy z možného zneužití sdíleného obsahu,“ stojí ve výše zmíněné výzkumné zprávě IRTISu (Interdisciplinární výzkum internetu a společnosti), která byla publikována na Masarykově univerzitě.
Přibližně každý desátý dospělý uvedl, že v posledních šesti měsících někdo bez souhlasu poslal jeho sexuální zprávu někomu jinému. „Ačkoliv převážná většina respondentů (91 %) uvedla, že takovou zkušenost nemá, výsledky stále ukázaly dvě procenta dospělých, kteří uvedli, že se s takovou situací setkávali opakovaně, alespoň jednou měsíčně,“ říká výzkumná zpráva.
Je důležité zmínit, že tato procenta zachycují pouze případy, kdy jedinci o přeposílání věděli a skutečná prevalence tedy může být vyšší. Doporučení odborníků a odbornic jsou každopádně jasná: je lepší nechat si intimitu na „doma“ a lechtivý obsah raději neposílat přes chatovací platformy vůbec.
Oxytocin přes obrazovku
A další překvapivé zjištění: přestože generace čtyřicátníků ví o možnosti online sexu, tedy intimního kontaktu přes obrazovku telefonu nebo počítače, využívá ji jen velmi málo.
„Z výzkumu CZECHSEX plyne, že tuhle zkušenost má jen méně než deset procent lidí. To by potvrzovalo hypotézu, že láska je pro nás pořád spíš o fyzickém kontaktu, skutečné blízkosti, hlazení, dotecích. A to obrazovka nenahradí. Biologicky jsme tak nastavení – teorie attachmentu (citové vazby, pozn. red.) tohle říká jasně - potřebujeme fyzický kontakt, oxytocin se vyplaví spíš v případě skutečné blízkosti, ne přes obrazovku,“ dodává Ševčíková.
Otázka, zda potřebujeme fyzický kontakt a péči ve vztahu, má docela jasnou odpověď: ano, pořád ano. V důsledku digitálních technologií se pouze mění to, jak a kdy k nim dochází. Skutečný polibek pod rozkvetlou třešní žádná technologie nenahradí. Zatím.
Matchuje nám to?
Technologie hrají velkou roli v tom, jak lidé navazují vztahy, mnohem častěji stojí u jejich zrodu. „Mladší generace se chodí méně seznamovat ven a partnery potkává víc online. Nejdete už na diskotéku někoho potkat, ale hledáte „match“ online a potom se teprve jdete potkat,“ popisuje Ševčíková.
Někteří její studenti dokonce říkají, že mají „granny“ chování. To znamená, že se chovají jako babičky – nechodí ven a sedí doma. Zároveň ale čekají, že se seznámí přes sítě nebo online seznamky.
„Neznamená to ale, že by se lidé dnes seznamovali výlučně online, pořád platí, že sílu mají i doporučení kamarádů: Kolegyně řekne: Ty jsi single, já mám single kamaráda, nechcete se spolu sejít? Digitální technologie spíš rozšiřují možnosti seznámení,“ vysvětluje Ševčíková.
Externí mozek vztahu
Umělá inteligence může plnit funkci „externího mozku“ vztahu: lidé se ptají chatbotů na to, jak asi jejich partner myslel to, co řekl, „pilují“ s nimi svoje odpovědi i vyznání lásky, ptají se, co odpovědět, pokud se schyluje ke konfliktu, nebo analyzují svoje vlastní emoce.
Nebo třeba případné třecí plochy: pokud se partner chová vyhýbavě nebo útočí, je stále běžnější zjišťovat u chatbotů, jestli tohle konkrétní chování už je projevem ghostingu, tedy jestli vás partner ignoruje a tváří se, že neexistujete, nebo gaslightingu, tedy že partner zpochybňuje vaše emoce a klade zodpovědnost za své chování na vás.
Z analýzy komunikace s umělou inteligencí z loňského roku plyne, že lidé používají chatboty nejčastěji jako nástroj pro analýzu konfliktů (Partner mi řekl tohle, co mám odpovědět?), k ošetření nejistoty ve vztahu (Partner mi řekl tohle, má mě ještě rád?) a ke kvalifikovanějšímu rozhodování (Partner mi řekl tohle, mám se s ním rozejít?).
Zní to děsivě, ve skutečnosti to však může být podobné jako konzultovat partnerské problémy s kamarádkou na telefonu. Výhodou je, že chatbot je dostupný neustále, nevýhodou fakt, že chatbot nikdy nezná interpretaci druhé strany a nemůže sloužit jako párový terapeut, který má nezaujatý pohled, ale bude mít vždycky tendenci stát na straně toho, kdo se ptá.
