Článek
Sněhu na horách ubývá. Některé tradiční cesty na horské vrcholy se kvůli tomu mění, některé se stávají natolik nebezpečné, že tudy lézt již v obvyklých časech není možné.
Předseda Českého horolezeckého svazu Jan Bloudek popisuje, že změny vysokohorského terénu začaly být výrazně patrné přibližně před osmi lety. „Samotný problém je starší, ale přibližně od této doby ho při výstupech vnímám výrazněji. Vyšší teploty způsobují ústup sněhu a ledu a rozmrzání permafrostu, který zpevňoval skálu v puklinách. Terén je potom volnější a kameny se mohou uvolnit samovolně nebo při pohybu lidí,“ popisuje.
A to může mít tragické následky, což se bohužel ukázalo tento týden na Mont Blancu. Při přechodu stráně Grand Couloir na výstupové trase na nejvyšší horu Alp padající kameny zabily dva Čechy, třetí utrpěl zranění. Jednou z obětí byl profesionální horský vůdce Pavel Žofka, další dva členové výpravy byli jeho klienty.
Žofka podle předsedy Českého horolezeckého svazu Jana Bloudka rizika dobře znal. „Věděl, že je potřeba kuloár přejít ve správnou dobu, nezdržovat se v něm a rychle ho překonat,“ říká Bloudek. Avšak ani Žofkovy zkušenosti nedokázaly nehodě zabránit, některá nebezpečí se v horách nedají zcela spolehlivě předvídat.
Právě masiv Mont Blancu je příkladem, jak ústup ledovců hory mění. Chybějící desítky až stovky metrů ledu tu na cestě k horským chatám nahrazují žebříky. Ty se každoročně prodlužují a přesouvají. Některé výstupové cesty jsou neprůchodné pouze dočasně, jiné mohou postupně zaniknout a horolezci musejí hledat nový směr k vrcholu.
Už nyní se některým tradičním trasám horolezci v létě vyhýbají úplně a vyrážejí na ně v jinou část roku. Cesty vyžadující pevný firn, tedy zpevněný starší sníh, led nebo skálu spojenou ledem, se často lezou na konci jara či začátku léta. Vhodné období ale závisí na konkrétní hoře, trase i daném roce. „Sezóna je hodně fragmentovaná. Je potřeba pokaždé posoudit, jestli má konkrétní cesta vhodné podmínky,“ vysvětluje Bloudek.
Úbytek sněhu může cestu ztížit i usnadnit
Měnící se podmínky ve vysokých horách pozoruje i horolezec Radek Jaroš, který má s táním ledu zkušenost ze severní stěny peruánského Huascaránu. V místech, kde se dříve nacházely ledové vrstvy, mohli horolezci postupovat pomocí maček a cepínů. Po ústupu ledu zůstala hladká skála vybroušená ledovcem.
„Tam, kde byl led a souvislá vrstva, se odhalí skalní podloží. Někdy to výstup usnadní, jindy ho ztíží nebo znemožní,“ říká Jaroš. Z původně ledového výstupu se tak může stát technicky odlišné skalní lezení vyžadující jiné vybavení a zkušenosti.
Méně sněhu přitom nemusí všechny trasy automaticky zhoršit. Horolezec Jan Trávníček jako příklad uvádí desátou nejvyšší horu světa Annapurnu, kterou s Jarošem zdolal v roce 2012. Při výstupu tehdy patřily mezi největší nebezpečí laviny. V posledních letech je tam podle něj na některých místech méně sněhu a lavinové riziko proto může být nižší.
Výstupy ale komplikují náhlé výkyvy počasí. „Přijde bouřka a během dvou dnů napadne třeba metr sněhu. Dříve jsme to v takové míře nepozorovali,“ vysvětluje Trávníček. Podmínky na výstup je nutné posoudit před každým výstupem, přičemž informace ve starších horolezeckých průvodcích už nemusí odpovídat aktuální situaci.
Prvovýstup přináší vyšší riziko
Po nehodě na Mont Blancu zasáhla o den později české horolezectví další tragédie. V pákistánském Karákóramu zemřel ve čtvrtek šestačtyřicetiletý Jaroslav Bánský, který se společně se Zdeňkem Hákem a Radoslavem Grohem pokoušel o prvovýstup na Biarchedi II. Přesné okolnosti jeho smrti nejsou doposud známy. Trojice už dříve jako první zdolala 7480 metrů vysoký Muču Kiš a na začátku července vystoupila také na 6810 metrů vysoký Biarchedi I.
„Prvovýstup přináší zvýšené riziko a obtížný terén, který není prozkoumaný,“ upozorňuje Jaroš. Horolezci jdou cestou, kterou nikdo předtím nešel, bez podrobného popisu, jak by mohla vypadat. „Nevíte, jestli je cesta vůbec lezitelná, jestli tam něco nepadá nebo zda nebudete muset uhnout jinam,“ doplňuje Trávníček.
Jan Bloudek i Radek Jaroš ale odmítají spojovat úmrtí Žofky a Bánského s nedostatečnou přípravou. Oba patřili mezi velmi zkušené horolezce, ani zkušenosti a moderní vybavení však nedokážou rizika zcela odstranit. „Ve vysokých horách míra rizika roste a není možné ji úplně minimalizovat,“ říká Bloudek.
Tragické nehody v létě
O tom svědčí i to, že smrtelné nehody ve vysokých horách nejsou ničím výjimečným. Minulý rok na začátku července zahynula při výstupu na devátou nejvyšší horu světa Nanga Parbat česká horolezkyně Klára Kolouchová. Kvůli zdravotnímu důvodu se rozhodla výstup ukončit, při sestupu ale uklouzla a spadla do propasti. Její tělo se ani po několikadenním pátrání nepodařilo vyzvednout.
Na konci stejného měsíce pak zemřela v Karákóramu bývalá německá biatlonistka Laura Dahlmeierová. Při sestupu ji zasáhlo padající kamení a způsobeným zraněním podlehla.
Léto je hlavní sezónou pro horolezecké expedice v Pákistánu a v Alpách, zatímco v Nepálu se výstupy na hory soustřeďují na jaro a podzim. Podle oslovených horolezců se v hlavní sezóně objevuje více nehod především proto, že se v horách pohybuje více lidí.
