Pilnáčkova továrna přežila komunisty i zapomnění. Podívejte se, jak se mění

Tam, kde dnes lidé cvičí v posilovně, potí se v saunách s výhledem na město nebo hrají laser game, se ještě před sto lety vyrábělo mýdlo. Kdysi jedna z nejvýznamnějších královehradeckých továren během posledního století prošla řadou změn. Nejprve ji čekalo znárodnění, poté desítky let v rukou nových správců chátrala a následně se vrátila zpátky k původním majitelům, kteří z budovy postupně vytvářejí nový multifunkční prostor.

Než se ovšem podíváme, jak areál vypadá teď, je třeba znát příběh rodiny Pilnáčkovy. Přesuňme se tak do Hradce Králové na začátku devatenáctého století. Zakladatel rodu, Matěj Pilnáček, se roku 1812 vyučil mydlářem a založil si v Kuklenách vlastní dílnu, kde se řemeslo dědilo z otce na syna.

Malá dílna ale přestala stačit poptávce. V roce 1899 proto Pilnáčkovi otevřeli na Pospíšilově třídě další část továrny, kterou postupně převzal a rozšířil Josef V. B. Pilnáček – nejen úspěšný podnikatel, ale i dlouholetý starosta Hradce Králové. Továrna pod jeho vedením modernizuje a postupně rozšiřuje sortiment a před začátkem druhé světové války už vyrábí mýdla, svíčky, voňavky, sodu nebo glycerin.

Únor 1948 znamenal pro Pilnáčkovy konec. Kvůli komunistům přišli o veškerý majetek a už nesměli vkročit do továrny, kterou sami vybudovali. O necelý rok později byl Josef Pilnáček přepaden v parku a ubit k smrti. Okolnosti vraždy se dodnes nepodařilo objasnit. Ačkoli o jeho smrti místní tisk mlčel, na pohřeb bývalého starosty přišly tisíce lidí. Jeho syn Josef mladší byl následně uvězněn, a když ho po letech propustili, musela se celá rodina vystěhovat z Hradce Králové na samotu v Orlických horách.

„Komunisté chtěli úplně zrušit jméno Pilnáček, aby se na něj zapomnělo. Nechtěli zachovat jméno nebo výrobu, co tu byla, takže sebrali veškeré vybavení, naložili to do vlaku a odvezli do Rakovníka. V budovách pak vznikl Výzkumný ústav vysokonapěťových izolátorů a Tesla,“ popisuje osud továrny Filip Řeháček, správce areálu a syn současné majitelky Olgy Řeháčkové – dcery posledního z řady Josefů Pilnáčků. Na revitalizaci pracuje spolu se svou spolužačkou z gymnázia Hanou Petříkovou, která se stará o vizuální stránku projektu.

Když rodina v roce 1992 získala areál zpět, byla to smutná podívaná. Ačkoliv budovy nebyly fyzicky vybydlené, roky minimálních investic je výrazně poznamenaly, takže majitelé dostali zpět areál se shnilým krovem, který už dobovým nárokům nestačil.

„Prvních 10 let jsme jenom opravovali střechy a statické konstrukce,“ popisuje Řeháček. Továrna původně připadla rozvětvené rodině, dělat rozhodnutí o zchátralém areálu v tolika lidech ale bylo náročné, proto se v roce 2009 majetek po Pilnáčkových rozdělil a továrna připadla právě Olze.

Jenže co se zchátralou továrnou? Rodina nejdřív hledala pomoc zvenčí. Oslovila město i nejrůznější instituce, ale nikdo neměl zájem ani nápad, co s areálem udělat. Padl dokonce návrh vše zbourat a postavit parkovací dům.

Po dlouhém hledání našli architekta, který zpracoval studii využití areálu, se kterou pak oslovili developera. Ten po analýze došel k závěru, že by se investice nikdy nevrátila – areál byl v podstatě bezcenný, dokonce dostali nabídku k odkupu, kde stálo, že cena pozemku je nižší než náklady na demolici budov. Nakonec jim nezbylo nic jiného než se pustit do pomalé rekonstrukce svépomocí, a to bez dluhů a bez velkých investorů.

„Bylo hrozně těžké vůbec tu plochu ubránit před lidmi okolo, protože to byla prázdná plocha a lidé přemýšleli způsobem: Mám doma staré dveře, co s nimi? Šup je tam. Mám staré auto, kam s ním… Nebylo výjimkou, že přijelo auto se sutí a složilo to sem,“ vzpomíná Řeháček.

Areál se ale postupně začalo dařit proměňovat a s tím začali přicházet i první nájemníci. Po nějaké době se dokonce podařilo naučit Hradečáky, aby místu přestali říkat Tesla a zvykli si na jméno Pilnáček.

Rekonstrukce továrny probíhá postupně a z vlastních zdrojů rodiny. Doposud do areálu investovali zhruba 70 milionů korun. Tempo oprav se tak odvíjí od toho, kolik prostor se podaří opravit a pronajmout. Aby na to dosáhli, museli v začátcích razantně snížit provozní náklady, včetně zrušení ostrahy areálu, a veškerou práci dělat svépomocí s vlastními lidmi. I proto se snaží rekonstrukci dělat kvalitně a nadčasově.

„Nemůžete v roce 2010 udělat věc, která je poplatná roku 2005. Vy musíte v roce 2010 udělat takovou rekonstrukci, u které věříte, že bude dobrá i v roce 2020. Musíte cílit vysoko, protože vaše investice musí vydržet dlouho. Jinak se z kolečka oprav nikdy nedostanete,“ popisuje Petříková.

Kromě jednotlivých oprav tak majitelé postupně řeší i to, jak areál vypadá jako celek – včetně odstraňování nesourodých přístaveb, které v něm za dobu socialismu přibyly. Cílem je vrátit místu jednotnou tvář a proměnit ho v multifunkční prostor, který si zároveň zachová industriálního ducha – například zachováním stylu původních oken nebo původního nápisu „Pilnáček“, který při rekonstrukci náhodou objevili v místě, kde je nyní posilovna.

Právě ten je jedním ze symbolů celé proměny. Když totiž při rekonstrukci narazili na černou skvrnu na zdi a opatrně ji začali odkrývat, objevili pod ní zachovalé písmeno P – a za ním celý nápis „Pilnáček“, desítky let ukrytý za přístavbou z dob socialismu.

Proměňovat továrnu se Řeháčkovi postupně daří. Areál někdejší mýdlárny dnes žije čilým životem – v přízemí sídlí kadeřnictví, hospoda, hned vedle laboratoř a odběrové centrum, o patro výš zase jógové studio, aréna s laser game, taneční studio nebo hned dvě tělocvičny. Celkem je v areálu padesát nájemců, včetně nočního klubu.

Na střeše pak sídlí sauny s výhledem na panorama města – při pocení tak návštěvníci mohou obdivovat Bílou věž nebo katedrálu Svatého Ducha. Do areálu se také postupně přestěhovalo několik ordinací a plánem majitelů je do budoucna vybudovat v jedné z budov v zadní části novou polikliniku. Chtěli by také obnovit fungování kavárny nebo místa na brunch, které tu již dříve bylo, ale podle Řeháčka na něj ještě tehdy nebyl prostor připraven. Nyní však rekonstrukce dosáhla fáze, kdy si zde lidé kávu nebo snídani rádi vychutnají.