Článek
Vraťme se do 80. let minulého století. Drahelčice sice leží asi pět kilometrů od pražského Zličína, ale jako by se tady zastavil čas. Jde o silně zemědělskou obec. Není zde vodovod, kanalizace, v celé obci asi dva nebo tři telefony.
„Vnitřní Sudety, totální pravěk,“ vzpomíná dnes starostka Petra Ďuranová.
Drahelčice podle ní hrály dlouhá desetiletí roli „chudého příbuzného“ blízkých Hořelic. Kostel, správa lesního panství, škola, farnost, hřbitov, to vše bylo u sousedů - nikoli v Drahelčicích.
Střih, rok 2026. V Drahelčicích to žije. A to zejména kvůli všudypřítomným skotačícím dětem. V obci je jich tolik, že se zde staví nová škola - právě na místě, kde ještě nedávno stál jeden z upadajících statků.
Počet obyvatel brzo dosáhne dvou tisíc, téměř sedminásobku oproti začátku 90. let. To souvisí zejména s výstavbou řadovek a rodinných domků, skrze kterou se Drahelčice rozšířily do sousedních polí.
Málokterá obec si prošla v posledních desetiletích takovou proměnou jako Drahelčice. I proto se Seznam Zprávy na tento pražský satelit rozhodly zaměřit ve svém seriálu Tady žijeme. Třeba na to, jaké výhody i nevýhody nebývalý rozvoj přináší.
Projekt Seznam Zpráv Tady žijeme mapuje, jak města a obce skutečně fungují – od Prahy, Brna či Ostravy až po malé vesnice. Před komunálními volbami 2026 přináší reportáže, analýzy i konfrontace s politiky a ukazuje rozdíl mezi předvolebními sliby a realitou každodenního života.
Víc lidí, víc v kase
Dnes patří Drahelčice k nejmladším obcím Česka. Podle aktuálních údajů je průměrný věk obyvatelstva 34,1 roku, což Drahelčice řadí na sedmé místo v republice. Výjimečný je i rozvoj v posledních letech. V roce 2010 měla obec 457 obyvatel, letos je to 1626.
Oproti minulosti je to paradoxní situace. Zatímco Hořelice dnes už na mapě nenajdeme - po sloučení s Dušníky vytvořily společně město Rudná - dlouholetý „chudý příbuzný“ Drahelčice dnes prosperuje jako samostatná jednotka. „Zřejmě bychom se také stali součástí Rudné, kdyby tady v roce 1982 nepostavili dálnici, která nás od nich odpojila,“ vypráví starostka.
Svou samostatnost si sice Drahelčice uchovaly, na začátku 90. let se ale dostaly do krize. Sametová revoluce přinesla svobodu, pro zemědělskou obec to ale byl i šok. Tradiční způsob obživy místních začal upadat a lidé se stěhovali pryč. Počet obyvatel spadl na tři stovky.
Tehdejší vedení tak stálo před výzvou - udělat „z vnitřních Sudet“ fungující vesnici pro 21. století. A k tomu byly potřeba peníze. Dostali sem plyn a vodovod - něco z úvěru, něco z dotace. Obec ale věděla, že bez obyvatel to dál nepůjde.
„Jediná cesta, jak obce mohly přijít k penězům, bylo navýšit počet obyvatel a získat prostředky z rozpočtového určení daní. Myšlenka byla: Pustíme rozvoj, budou noví lidé a budeme mít víc v kase,“ vypráví Ďuranová, která je starostkou od roku 2018.
Nejen v Drahelčicích, ale i v desítkách dalších vesnic kolem Prahy tak začali soukromí vlastníci ve velkém skupovat pozemky. Tehdy si ještě málokdo dokázal představit, co to bude znamenat.
„Dnes už máme v územním plánu, co lze postavit na jakém pozemku. Tehdy ale zastupitelstva neměla s developerskou výstavbou zkušenosti. Mysleli si, že si tady někdo koupí parcelu a postaví rodinný domek,“ říká starostka. „Další věc, co se významně podcenila, bylo, že když jednáte s nějakou developerskou společností, potřebujete vždycky právníka,“ dodává.
Řadovky v nové části Drahelčic.
„Tady bylo jen pole, to už je dávno v Pánu“
Výstavba začala rodinnými domky. V roce 2005 přišla první řadovka. V roce 2009 pak další projekt v oblasti Na Dráze. Počet obyvatel v další dekádě začal strmě stoupat. V roce 2010 to bylo ještě necelých pět stovek, o pět let později už skoro 800. A to byl jen začátek.
Peníze do rozpočtu sice přibyly, Drahelčice ale začaly trápit jiné věci. Nedošlo třeba k výstavbě školky, jak původně jeden z developerů Drahelčicím podle starostky sliboval jako součást výstavby rodinných domků. „Byl to ale slib per huba, nebyla na to smlouva,“ vysvětluje. „Sama jsem tím byla postižená, mám šest dětí,“ říká starostka.
A stížnosti starousedlíků přibývaly. Nejen kvůli místům ve školách a školkách v okolních obcích, ale třeba kvůli navýšení dopravy. „Pro lidi to bylo snížení komfortu,“ podotýká.
Přelom pamatuje třeba pan Jaroslav Fišer - podle svých slov nejstarší mužský obyvatel obce. „Tady bylo před barákem jen pole, měl to tady nějaký sedlák Pospíšil. To už je dávno v pánu,“ ukazuje přes plot na dnešní zástavbu rodinných domů.
Rozvoj obce mu ale nevadí. „Tam dozadu vůbec nechodím. A tady máme spoustu lidí, se kterými se rádi vidíme,“ říká Jaroslav Fišer.
Původní zástavba Drahelčic a šipka k jednomu z developerských projektů.
Někteří další starousedlíci jsou ale o trochu méně smířliví. Část hovořila například o tom, že je ruší všudypřítomný řev dětí nebo že se k nim potomci „náplavy“ chovají nevychovaně. „S rozvojem souvisí sociální propast, kdy starousedlíci cítí újmu od novousedlíků. A ti to zase vidí jinak. Pnutí tady tedy je,“ uznává starostka.
V dalších letech se obci podařilo odrazit záměr miliardáře Petra Kellnera postavit ve zdejších polích obří jezdecké středisko, další developerské projekty ale přibývaly. Na byty se proměnila třeba i plocha bývalého autobazaru za obcí.
A výstavby bude ještě nějakou dobu přibývat. Další přeměny pozemků na stavební už sice nepovoluje, i tak ji čeká další boom - jen v příštích letech má přibýt ještě dalších 200 domácností, to znamená dalších zhruba 1500 nových obyvatel.
Drahelčice. V dáli logo fastfoodového řetězce stojící na odpočívadle u dálnice D5.
Děti se učí v kontejnerech. Zatím
Pokud se ale na něčem shodují starousedlíci s „náplavou“ i vedením obce, je to jedno - Drahelčice nesplňují typickou představu o satelitu, kam lidé jezdí jen přespávat a ani neznají své sousedy.
„Naše heslo je, že my nechceme vesnici pro přespání, ale pro žití. Myslím si, že se nám to i daří,“ říká starostka Ďuranová. A to potvrzují i místní z různých částí obce. V obci pořádají akce dobrovolní hasiči, fotbalisté, kteří sdružují přes sto dětí, či samotná obec.
Pohodové vztahy povětšinou panují i mezi sousedy. „Přistěhoval jsem se ze sídliště, kde člověk o Velikonocích viděl dva tři koledníky. Tady se už zažilo, že po ulicích chodí všude děti s pomlázkami, a většina domů je uvítá,“ popisuje muž středního věku z místní řadovky.
„Žije to tady. Bydlíme na ulici se stejně starými lidmi, máme děti ve stejném věku, jsme přátelé,“ potvrzuje mladá rodina z nově postavených domů.
K dobrým vztahům přidává, že velká část dětí chodí do školy či školky přímo v Drahelčicích. Taková možnost tu dlouhá léta chyběla, obec se ale rozhodla v posledních deseti letech postupně za půjčené peníze odkoupit areál někdejšího statku a přeměnit jej na občanskou vybavenost.
Dnes už na náměstí pojmenovaném po Marii Terezii dovádějí děti. Stojí zde dvě budovy školky a o kus dál se staví i nová škola, která by mohla první žáky přivítat příští rok v září.
Mezitím se ale děti už třetím rokem učí v provizorní „kontejnerové“ škole. „Zvenku to vypadá jako staveništní buňka, ale zevnitř to máme jako normální školu,“ popisuje starostka.
Má pravdu. Při procházení po chodbách dočasné budovy by si člověk ani nevšiml, že není ve zděné budově, ale v kontejneru, jaké se běžně používají třeba na stavbách. „A když děti vezmou barvičku a pokreslí zeď, tak tady se to umyje,“ žertuje Ďuranová.
Mateřská škola Na Statku otevřená v roce 2021.
Je ale otázkou, zda i nová škola bude do budoucna stačit. Dnes tak dochází k situaci, že se dopadů developerských projektů obávají i obyvatelé nových částí Drahelčic. „Kdyby tady nebyla výstavba, tak tady nebydlíme, na druhou stranu to musí být nějak regulované. Aby se to nepřehnalo, jako se to stalo třeba v Chýni nebo v Hostivicích,“ míní jeden z obyvatel, muž středního věku, který na příjezdové cestě své řadovky umývá auto.
