Evropa ekonomicky stagnuje. Tahounem se mohou stát země Trojmoří

Intermarium nebo také Trojmoří je geopolitická koncepce bloku států mezi Baltským, Černým a Jaderským mořem. Při pohledu na mapu a na historii je výsledkem logického uvažování: na jedné straně Německo, na opačné Rusko – a mezi nimi kupa malých států.

Nejdále se v uvažování o spojování těchto sil dostal polský maršál Piłsudski mezi světovými válkami. Tehdy to vypadalo jako ideální moment pro vznik formálního spojenectví, nebo dokonce federace. Navzdory tomu ale k žádnému zásadnímu sblížení nedošlo.

Bádání nad důvody, proč to nevyšlo, přenechme historikům. Málo jich ale určitě nebude. Trojmoří bylo nakonec vždycky spíš vizí politických fantastů než reálným plánem. Proč jej tedy po sto letech oprašovat?

Boj Ukrajiny o přežití a eroze amerického štítu nad Evropou v lecčem připomínají geopolitickou situaci v regionu po první světové válce. Já jsem ale ekonom a hledám i jiné společné rysy než potenciální bezpečnostní zájmy.

Pohled na dlouhodobé makroekonomické statistiky Trojmoří by nás měl naplňovat entuziasmem. Ačkoli se najdou i opozdilci, ekonomický růst, nezaměstnanost, inflace nebo míra veřejného zadlužení v regionu už dnes snesou srovnání se starými členy EU. Poláci, Bulhaři, Rumuni, Litevci i další se pomalu vracejí ze zahraničí domů. Největší města začínají připomínat západní metropole a čím dál více přitahují i cizince. Zlepšují se služby i infrastruktura.

Některé země dokonce propadají jisté formě ekonomické mánie, v níž ztrácejí rozpočtovou ostražitost ve snaze přidat stále další kousky bombastické infrastruktury. Možná je proto vhodný čas ne snad se zastavit, ale aspoň zamyslet. Co bylo tajemstvím úspěchu zemí na východ od Německa? A jak si ten úspěch zachovat a nepokazit?

Ne, nebyl to jen onen prostý matematický fakt, že tyto státy rostly po roce 1989 z malých základů. Máme totiž i kontrolní vzorek – Ukrajina, Bělorusko, Moldavsko či Albánie takový úspěch nezažily. Odpovědí, ač se nabízí, není ani členství v Evropské unii. Konvergence, tedy ekonomické sbližování se starými členy, se rozběhla už před vstupem, jakkoli snaha dostat se do EU mohla být jednou z motivací.

Co náš úspěch skutečně spojuje, je ekonomická transformace: umenšení role státu, uvolnění ekonomických svobod, reforma státní byrokracie, daňových, sociálních a zdravotnických systémů. Opět platí – ne všechno, ne všude, ne současně. Slovensko s reformami zaostalo za Českem i Polskem o deset let, Maďarsko mnohé reformy neudělalo vůbec. Společný základ budování ekonomické prosperity ale existuje.

Transformaci předcházelo krátké období, kdy v myšlenkovém prostoru nastalo náhlé vakuum. Katedry marxismu-leninismu ze dne na den skončily, plánovací komise byly rozpuštěny, učebnice řízení podniků a socialistického účetnictví byly dobré leda na podpal. Toto vakuum pomáhali zaplnit misionáři ekonomického liberalismu z USA a Velké Británie. Asistovali u zrodu think-tanků, přiváželi knihy od Hayeka, Friedmana či Misese, dělali vládní poradce a přednášeli natřískaným sálům.

Za doháněním Západu stálo přijetí zmíněných základních atributů ekonomické prosperity. Zhusta však probíhalo na úrovni politického podvědomí, nikoli na úrovni vědomého celospolečenského konsenzu. V čase krizí 90. let byli reformátoři jako Balcerowicz, Bokros, Klaus, Mikloš či Laar často jediní, kteří měli v ruce připravený plán.

Evropa dnes ekonomicky stagnuje. Od automobilového průmyslu přes umělou inteligenci až po zbabranou energetiku. Namísto reforem se v Berlíně, Bruselu či Paříži s vážnými tvářemi diskutuje o nepotřebnosti ekonomického růstu. Hvězdami myšlení jsou lidé jako Thomas Piketty a Greta Thunbergová. Ekonomický růst je přežitek, potřebujeme něco nového! Jako by to Evropa rovnou vzdala.

Jestli náš baltsko-karpatský oblouk něco skutečně spojuje, je to jistá míra hospodářského pragmatismu. Na zelenou politiku EU hledíme s podezřením, nebojíme se jádra. Nevychází od nás tolik iniciativ zaměřených proti podnikatelům, investorům či celým odvětvím, jako je AI nebo fintech.

I ti nerůstoví aktivisté tady složitěji hledají nekritické publikum. Ekosystém think-tanků, akademiků i nadšenců vysvětlujících důležitost konkurence, smluvní svobody, ochrany vlastnických práv a dalších atributů prosperity je v Trojmoří stále živý. Vím to, protože jsem jeho součástí.

Je ale prorůstový postoj skutečně hodnotová volba našich zemí? Není to ve skutečnosti jen výsledek pragmatismu (ještě stále) chudších států a jejich vlád? Pravdou je, že Trojmoří není geopolitický blok v žádném funkčním ohledu. Je to metafora pro skupinu zemí ve stejné či podobné ekonomické a historické fázi.

Věřím, že blok od Estonska po Rumunsko má dnes potenciál stát se ekonomickým tahounem Evropy. Region může vystupovat jako průmyslový, logistický, a pokud se mu podaří udržet talenty doma a současně přitáhnout expaty, může být i technologickým a byznysovým hubem. Pokud se mu jednou podaří integrovat Ukrajinu, získal by i významnou surovinovou základnu, která v současné podobě přece jenom chybí.

Na převzetí pomyslného ekonomického žezla v Evropě jsou potřeba dvě věci. První je hlad po prosperitě a upamatování se na její původ. Nevybudujeme ji dalšími regulacemi, novými daněmi ani státními podniky. Stagnaci Evropy neporazíme tím, že budeme chtít být podobní Bruselu.

O deregulaci přebyrokratizované Evropy nestačí jen vyprávět, ale je nutné s ní začít doma. S reformami máme relativně čerstvou historickou zkušenost, která velké části západní Evropy chybí.

Nejlépe se to podaří, pokud splníme i druhou podmínku. Naše země musejí aktivněji vystupovat nejen v boji o evropské fondy, jako tomu bylo zvykem dosud, ale i v otázkách tvarování evropské hospodářské politiky. Sice jsme v jasné menšině proti starým členským zemím, ale úspěšné příklady táhnou.

Namísto doprošování se peněz pišme pravidla. Nečekejme, že změnu zařídí Němci nebo Francouzi. Trojmoří by se mělo stát evropskou koalicí pro růst.