Článek
Emmanuel Macron, který po dvou funkčních obdobích a deseti letech příští rok v květnu opustí Elysejský palác, si při své poslední oslavě státního svátku 14. července nemohl dovolit nic obyčejného. Tradiční národní přehlídka se proměnila v celoevropské defilé, kterého se zúčastnily jednotky koalice ochotných včetně ukrajinských. Přímo na tribuně sledovalo přehlídku minulý týden 25 hlav států a vlád.
Letní komentářová série
S invazí Ruska na Ukrajinu a návratem Donalda Trumpa k moci se mluví o konci mezinárodního řádu, který se ustavil po roce 1989. Seznam Zprávy oslovily různé osobnosti a v sérii Svět ve varu se jich ptají, jak se změnila jejich země a kam se bude vývoj ubírat.
Tato symbolická událost neilustruje pouze radikální změnu postoje Francie vůči Rusku. Znamená také zrání konceptu, který Macron prosazuje od svého nástupu do úřadu: konceptu strategické autonomie Evropy, tedy její větší nezávislosti na mimoevropských hráčích. K těmto změnám výrazně přispěli zejména dva muži: Vladimir Putin a Donald Trump.
V roce 2017, pouhé tři týdny po svém zvolení, přijal Macron Putina na zámku ve Versailles. Záminkou bylo slavnostní otevření výstavy o Petru Velikém, mladý prezident chtěl ale především navázat osobní vztah s ruským lídrem, který mnohé francouzské představitele fascinoval.
Macron věděl, že téměř 30 let po konci studené války je třeba přestavět bezpečnostní architekturu Evropy. A stejně jako většina jeho předchůdců v Elysejském paláci byl přesvědčen, že Francie má v nové architektuře hrát svou roli a také že se neobejde bez Ruska.
A především – je třeba zabránit, aby byla výsledkem změn dohoda mezi Spojenými státy a Ruskem nad hlavami Evropanů.
Nikdo o tom nevěděl
Macron chtěl postupovat rychle. Pozval proto Donalda Trumpa, aby se zúčastnil přehlídky 14. července na Elysejských polích, a uspořádal pro oba prezidentské páry romantickou večeři přímo na Eiffelově věži. Snaha o okouzlení měla ovšem svoje limity. Trump sice obdivoval slavnostní podívanou, na svých postojích ale nic nezměnil.
Co se týče Putina, domnívá se, že má ve vztahu s Macronem navrch. A v souladu s nejlepší tradicí ruské diplomacie Moskva protahuje jednání v rámci „normandského formátu“ (Rusko, Ukrajina, Německo, Francie), který v roce 2014 zahájily kancléřka Angela Merkelová a prezident François Hollande ve snaze vyřešit otázku Donbasu.
Francouzský prezident zve v srpnu 2019 Putina do své letní rezidence v Brégançonu na Azurovém pobřeží. Jde o privilegium, které se nelíbí evropským partnerům. Nikdo se s nimi neporadil ani je o tom neinformoval. Dokonce i Merkelová byla z tohoto kroku vyloučena.
Bonjour, Vladimir
Zároveň však Macron navázal úzký vztah s novým ukrajinským prezidentem Volodymyrem Zelenským, kterého přivítal v Elysejském paláci ještě před jeho zvolením. V prosinci 2019 se pak v Paříži konal summit normandského formátu, na němž byli Merkelová, Macron, Putin a Zelenskyj. Nic ale nešlo podle plánu; mladý ukrajinský prezident se vzbouřil a odmítl pravidla hry, která mu vnucoval Putin. Ruská delegace odjela v šoku, Putin a Zelenskyj se od té doby spolu nesetkali.
Pandemie covidu-19 ochromila diplomatické vztahy. Ve Washingtonu nastoupil Joe Biden na místo Donalda Trumpa a Putin vůči Ukrajině znatelně přitvrdil. Macron znovu zvedá telefon, přesvědčen, že jeho osobní vztah s ním může ovlivnit běh událostí. A stejně jako většina Evropanů odmítá americká a britská varování ohledně bezprostřední hrozby ruské invaze na Ukrajinu.
Macronovy iluze se rozpadají u směšně dlouhého bílého stolu v Kremlu 7. února 2022, když se v Moskvě pokouší o poslední jednání s ruským prezidentem, který se ukáže už zcela pohlcený svou ukrajinskou posedlostí.
Invaze na Ukrajinu 24. února všechno změnila, a to i v Macronově hlavě. Dvě velké evropské země, Francie a Německo, objevují hořkou pravdu: Mýlily se v Putinovi a mýlily se v Rusku.
Byli to jejich partneři ze střední Evropy včetně Česka a pobaltských zemí, ti samí, jejichž varování odmítaly a označovaly je za rusofoby, kdo správně odhadli imperialistické záměry Kremlu. Válka vysoké intenzity a dobývání území brutální silou se do Evropy vrací, a to z vůle Ruska.
Byl to strategický šok
Změna přístupu Francie vůči Rusku byla odlišná od té německé. Pro Berlín je šok z invaze mnohem silnější, protože zasahuje samé jádro jeho východní politiky, tedy dosáhnout změny prostřednictvím obchodu. Na hojném a levném ruském plynu závisí německý průmysl a prosperita ekonomiky země. Z politického, ekonomického i energetického hlediska jsou vztahy s Ruskem pro Německo strukturální.
Pro Francii ne, a to díky jaderné energii a historicky méně úzkým vztahům. Zájem Francie o Rusko je částečně obchodní, částečně kulturní, ale především strategický.
Macron proto provede strategický obrat ve dvou krocích. Nejprve otevře Ukrajině cestu k integraci do Evropské unie během cesty do Kyjeva v červnu 2022 spolu s německým kancléřem Olafem Scholzem, italským premiérem Mariem Draghim a rumunským prezidentem Klausem Iohannisem.
Poté napraví chyby minulosti vůči východní části Evropské unie. Tady nikdo nezapomněl na osudnou větu bývalého prezidenta Jacquese Chiraca z roku 2003 o nových středoevropských demokraciích, které se rozhodly jít s Američany do Iráku.
„Zmeškaly příležitost mlčet,“ prohlásil tehdy Chirac. V roce 2023 na konferenci Globsec v Bratislavě se Macron omluvil a řekl: „To my jsme zmeškali příležitost vám naslouchat.“
Všechno může být jinak
Proukrajinské angažmá Francie a její pohled na Rusko, podpořené zdvojnásobením jejího obranného rozpočtu a symbolizované osobní přítomností Volodymyra Zelenského na oslavách pádu Bastily, jsou nyní neotřesitelné. Když se k moci vrátil Trump, který je vůči Evropě otevřeně nepřátelský, ostatní lídři dali Macronovi za pravdu v otázce strategické autonomie, již tolik kritizovali.
Dva faktory však Macronovi brání, aby si to všechno příliš hlasitě pochvaloval: rozpočtová situace Francie s obrovským veřejným dluhem. A neúprosný vzestup krajní pravice ve francouzské politice. Vítězství Marine Le Penové v prezidentských volbách v květnu 2027 může vše zpochybnit.
