Trochu jiné vězení. Tihle odsouzení se mají napravit podle brazilského modelu

Plechová postel ve věznici v Jiřicích na Nymbursku. Pětačtyřicetiletý Marek tady tráví sedmadvacátý měsíc. Dalších devět mu zbývá.

„Jsem tady za nedodělané prospěšné práce, omezování domovní svobody a podvod. Půjčil jsem si peníze od lidí, u kterých jsem pracoval, a nevrátil. Bohužel jsem měl dost času to vrátit,“ přiznává otevřeně. Redakce jeho celé jméno zná, ale kvůli ochraně soukromí jej neuvádí.

Na první pohled to zde vypadá jako v klasickém vězení. Marek na sobě má povinný mundúr - zelenou mikinu a šedivé kalhoty. Areál je obehnaný ostnatým drátem, v oknech jsou tlusté mříže.

Jde ovšem o „výběrové“ oddělení. Od začátku roku tady testují metodu, která má ambiciózní cíl: snížit vysokou recidivu.

Většina lidí, která skončí ve vězení, se do něj dřív nebo později vrátí. Ačkoliv má každá země trochu jinou metodiku, a čísla se tak porovnávají obtížně, v Česku je míra recidivy jedna z nejvyšších v Evropě. Dlouhodobě se drží mezi 60 a 70 procenty, například loni si opakovaný trest odpykávalo 67 procent vězněných osob.

Tedy jen třetina lidí byla ve výkonu trestu poprvé, zhruba pětina podruhé a 14 procent potřetí. A zbývající přibližně třetina do něj nastoupila čtyřikrát nebo více.

Právě tato čísla se snaží snížit projekt v jiřické věznici. Využívá k tomu takzvaný APAC, přístup založený na vzdělávání, spiritualitě a intenzivní práci s odsouzenými.

„V mnoha zemích je cílem trest. Jde o potrestání a neklade se důraz na rehabilitaci a nápravu,“ upozorňuje spoluautor metodiky Valdeci Ferreira.

„Vycházíme z výzkumů kriminologů, které říkají, že přísný trest a co nejošklivější prostředí člověka nutí k tomu, aby naopak zůstal kriminálníkem. Neléčí rozhodně přísnost, strohost nebo vulgarita,“ dodává Gabriela Kabátová, ředitelka Mezinárodního vězeňského společenství, které s jiřickou věznicí dlouhodobě spolupracuje a stojí za zavedením metody.

V centrech, kde se APAC používá, proto kladou silný důraz na normalitu a lidskost. V něčem se pravidla mohou zdát mírnější než v běžných věznicích, v jiných ohledech jsou přímočará - účastníci například nesmějí lhát.

Mluvčí Vězeňské služby Markéta Machová Prunerová doplňuje, že projekt navazuje na jejich dlouhodobou snahu hledat a rozvíjet způsoby práce, které posilují osobní odpovědnost odsouzených, jejich motivaci ke změně a přípravu na život po propuštění. „Pracuje s tezí, že nikdo nemůže změnit člověka za něj samotného a že skutečná změna je možná jen tehdy, pokud se na ní aktivně podílí sám odsouzený,“ říká.

Při vstupu do objektu návštěvníkovi padne zrak na nápis na zdi chodby: „Sem vstupuje člověk, zločin zůstává venku.“

Je to heslo APAC. V místech, kde metodu používají, usilují právě o změnu vnitřních hodnot odsouzených. „Není to tedy dril toho, co se nesmí, ale je to nabídka obrovské vnitřní změny, toho, v čem život má smysl a k čemu má směřovat, tak aby byl hodnotný, krásný, aby to nebyl kriminální život,“ popisuje Kabátová.

A změnu prý pociťuje i Marek. „Už mám jiný náhled na trestnou činnost. Změnilo to můj pohled na okolní svět,“ tvrdí.

„Protože spáchat trestný čin je jedna věc, ale myslím si, že člověk by měl vidět tu druhou stránku - jak se cítí poškození. To je důležité. To si myslím, že málokdo z nás vnímá,“ dodává.

Marek každý den dochází na noční směny na poštu, kde třídí balíky. I když tato práce umí být únavná, ve volném čase dobrovolně tráví čas činnostmi „navíc“, které jsou součástí projektu.

„Člověk by měl mít nějaké aktivity. Ono je jednoduché přijít z práce a lehnout si. Ale ty aktivity jsou pro mě důležité v tom, že si spoustu věcí uvědomím a můžu na sobě pracovat,“ myslí si.

V Brazílii, kde v 70. letech vznikla první centra APAC, mají pomyslné klíče od bran v rukou samotní odsouzení - klasičtí dozorci v nich totiž nejsou. Vězni jsou oslovováni jménem, nosí civilní oblečení a procházejí intenzivním programem. Za porušení stanovených pravidel hrozí okamžité vyloučení a návrat do běžné věznice.

„Aktuálně je míra recidivy v běžných brazilských věznicích mezi 70 a 80 procenty, v centrech APAC je to 13,9 procenta. A když se podíváte do ženských zařízení, tam je míra recidivy ještě mnohem nižší: 2,8 procenta,“ vypočítává Ferreira.

Dnes v jeho zemi funguje sedm desítek těchto zařízení s více než sedmi tisíci lidmi a koncept se postupně rozšířil do 15 dalších států, včetně Německa, Itálie, Rumunska, Malawi nebo Jižní Koreje.

Výhodou center, kde používají APAC, je podle Ferreiry také finanční stránka. „Stojí asi třetinu toho, co věznice, které fungují v běžném systému, tak jak ho známe,“ vyzdvihuje.

Pro představu: V Česku loni činil průměrný výdaj na každého vězněného člověka téměř 1900 korun denně.

Úplné přenesení brazilského modelu do českého prostředí ale není možné. Mluvčí Věznice Jiřice Hana Prokopová upozorňuje, že tuzemský systém naráží také na legislativní limity – odsouzení například musí povinně nosit vězeňský uniformovaný oděv.

„Systém musí být nejenom spolupracující, ale stále musíme myslet i na to, že se jedná o odsouzené. Péči o ně má v kompetenci Vězeňská služba. To znamená, že program musí být v souladu se současnou legislativou upravující výkon trestu odnětí svobody,“ vysvětluje.

Ideální je podle Prokopové pro odsouzené, kteří se blíží konci trestu. Musejí však být motivovaní a mít o zařazení do programu zájem, vstup je dobrovolný.

Jak přesně - a jestli vůbec - projekt v Česku funguje, se teprve ukáže. Momentálně je v pilotní fázi, účastní se jej čtrnáct odsouzených. Jeho kapacita je 25 míst. Pokud budou jeho výsledky pozitivní, mohl by se stát jedním ze standardizovaných programů Vězeňské služby.

„Chceme ověřit jednak to, zda principy APAC dokážou i v podmínkách českého vězeňství přinášet očekávané výsledky, například v oblasti odpovědnosti odsouzených, jejich přípravy na propuštění nebo snižování rizika opakované trestné činnosti,“ vysvětluje Machová Prunerová.

Případné rozšíření nebude záviset jen na výsledcích projektu, ale také na tom, jak náročné jsou jeho personální, organizační a finanční požadavky.

V mnohém se však v Jiřicích Brazílií inspirovali. Zdejším obyvatelům se například neříká vězni, ale „rekuperanti“. Slovo vzniklo z portugalského recuperandos, což by se dalo přeložit jako „ti, kteří se uzdravují“.

Řídí se také 12 základními principy metody APAC. Patří mezi ně vzájemná pomoc, práce, přítomnost rodiny, zapojení dobrovolníků nebo spiritualita. Valdeci Ferreira uvádí, že při správném použití těchto prvků míra recidivy drasticky klesá, přičemž pro každý z nich existuje vědecký a právní základ.

„Právě spolupráce s externími partnery může vhodně doplňovat odborné působení Vězeňské služby, zejména v oblastech souvisejících s udržováním sociálních vazeb, podporou po propuštění a přípravou na návrat do běžného života,“ vysvětluje Machová Prunerová.

Odsouzení docházejí denně na nejrůznější vzdělávací a terapeutické programy. Vedle arteterapie, muzikoterapie či dramaterapie a filmového klubu navštěvují například besedy s názvem „Křeslo pro hosta“, kam docházejí významné osobnosti. Součástí aktivizací jsou i projekty zaměřené na křesťanskou morálku a hodnotovou výchovu.

Víra je sice součástí některých aktivit, není ale podmínkou pro zapojení do projektu. „Rozhodně APAC nikdy nesmí být projektem, který láme na nějaký typ víry, ať už křesťanskou, nebo jinou,“ zdůrazňuje Gabriela Kabátová.

Náročnost programu ale nespočívá jen v nabitém denním režimu. Vězni zároveň dobrovolně přijímají pravidla, která jsou podle Kabátové v některých ohledech přísnější než na běžném oddílu. Jejich závažné porušení znamená konec v programu. „Pokud by požil drogy nebo alkohol, musí samozřejmě okamžitě odejít,“ popisuje. U méně závažných problémů se nejprve snaží situaci řešit domluvou.

Valdeci Ferreira upozorňuje i na to, že z podobných projektů může těžit celá společnost. „Všichni děláme chybu, že si myslíme, že zavřením delikventů problém vyřešíme. Ignorujeme fakt, že se do společnosti vrátí mnohem horší, než když jsme je zavřeli,“ myslí si.

Běžné věznice podle něj fungují na principu pomsty, nápravě odsouzených se pořád nevěnují dostatečně. „Problém tedy není uvnitř vězení, za mřížemi, ale před nimi,“ dodává.

Podobný pohled přidává i Gabriela Kabátová. Tuzemský systém je podle ní v celosvětovém srovnání na vysoké úrovni, ale zároveň dlouhodobě přetížený. „Hledá svůj klid, lidský přístup a více odborné péče, kterou může zajistit vyšším financováním jen silná politická podpora této oblasti,“ podotýká.

Jiřický projekt není prvním, který funguje na principu restorativní justice. Nejblíže je metodě APAC Otevřená věznice, která funguje v Jiřicích od roku 2017. Odsouzení tam žijí v domcích s veškerým zařízením, starají se o práce venku i uvnitř, včetně vaření, péče o domácí zvířata nebo ovoce a zeleninu.

Podobná věznice, ale pro ženy, má vzniknout ve Velkých Přílepech. Ve Světlé nad Sázavou zase funguje speciální oddíl pro odsouzené matky s dětmi, který má za cíl udržet jejich vztah.