Zažily násilí či šikanu. Systém děti vězňů často přehlíží

Násilí v rodině, šikana nebo závislosti. Děti vězněných rodičů řeší často velmi vážné problémy, které nemusí být vidět. A mnohdy proto na svá trápení zůstávají samy.

Pomáhat se jim snaží Mezinárodní vězeňské společenství (MVS) - přes rok jim poskytuje psychologickou, poradenskou nebo třeba potravinovou pomoc, v létě pro ně organizuje letní tábory.

Na jednom z turnusů redakce mluvila se zástupkyní ředitelky MVS Žanetou Dvořáčkovou. Podle ní už tyto děti nejsou tak „neviditelné“ jako dřív - přístup institucí se pomalu zlepšuje, ucelený systém podpory ale podle ní stále chybí. Pomoc závisí především na neziskových organizacích, stát nemá přesné údaje o počtu dotčených dětí a řada rodin ani neví, kam se může obrátit.

„Když jim pomoc neposkytneme, budeme mít sami v budoucnosti problém. Teď v dětství stačí méně, až budou starší, bude to stát víc. Všichni víme, kolik nás stojí vězeňství a jaká je recidiva,“ říká v rozhovoru pro Seznam Zprávy.

Kolik dětí v Česku má rodiče ve vězení?

Používáme odhad přibližně 30 tisíc dětí, které mají aktuálně rodiče ve výkonu trestu. Téměř polovina odsouzených se ale za rok obmění. Spousta se zase do vězení vrátí, recidiva je vysoká. Přesný počet proto neznáme. Údaje vycházejí především z toho, co o svých dětech uvedou samotní odsouzení.

Složitá je i otázka, zda započítat pouze biologické děti, nebo také ty, o které se odsouzený staral. Uvěznění totiž dopadá i na ně. Dětí s touto zkušeností proto bude ve skutečnosti více.

Existují nějaké problémy, na které u této skupiny dětí narážíte častěji?

Určitě. Mnohé z nich totiž zažily věci, které by děti zažívat neměly. Uvěznění rodiče navíc často bývá jen jedním z problémů. Některé rodiny předtím fungovaly a po návratu rodiče se zase semknou, ale u jiných je sociální slabost, závislosti na drogách, alkoholu. Hodně dětí má zkušenost s nějakou formou násilí.

Když se jich zeptáte, na co rodina potřebuje peníze, osmileté děti vám řeknou, že hlavně na nájem a na jídlo. Vždycky si říkám: Jak je možné, že některá slova vůbec znají? V běžných rodinách děti v tomto věku vůbec neřeší, že je potřeba odkládat peníze na bydlení. Je vidět, že je tíží úplně jiné starosti. Někdy se otevírají a na to musíme být připraveni.

Potřebují se často svěřit?

Cíleně se na to tady (na táboře pro děti vězněných rodičů, pozn. red.) neptáme. Některá témata se ale otevřou během společného zamyšlení nebo úplně mimo program, například při večerním čtení. Děti někdy zmíní právě to násilí, šikanu nebo problémy se spolužáky.

Když se dozvíme něco závažného, snažíme se to následně řešit s rodinou, OSPOD nebo dalšími organizacemi. Často až po skončení kempu, protože nechceme jeho průběh narušit. Někdy dítě nic neřekne, ale vedoucí si všimnou, že má například potíže s mluvením nebo se zvládáním emocí. Rodině pak můžeme doporučit návštěvu poradny, často se pak uleví všem.

Pracujete tedy se všemi.

Ano, i pečující osoba velmi často potřebuje podporu. Tím zlepšíme prostředí pro to dítě. Některé rodiny chodí na naši svépomocnou skupinu, jiné využívají potravinovou pomoc, s některými řešíme doučování dětí nebo pomoc na sociálce a s bydlením. Snažíme se tu být pro celou rodinu, protože čím stabilnější a bezpečnější rodina, tím lépe se bude dařit těm dětem.

Chápu, že to je těžké hodnotit. Vidíte ale dopady této práce?

Ne vždycky je napřímo vidět nějaký progres. Ale pak je hezké slyšet konkrétní posuny. Někteří zpětně říkají, že stačil jeden dospělý nebo jeden okamžik, který je nasměroval. Někdo podpůrný, kdo je povzbudil a věřil jim. My ty důsledky třeba neuvidíme, ale říkáme tomu, že zaséváme semínka. A věříme, že z toho něco vyklíčí a vyroste.

V systému byly tyto děti často přehlížené. Vidíte nějaké změny?

Postupně se to zlepšuje. Dříve jsme o dětech vězněných rodičů mluvili jako o zapomenutých nebo neviditelných dětech. Teď už je někdo občas vidí. Neznamená to, že jsou jejich potřeby všude naplňovány, ale téma se postupně dostává více do povědomí.

Díky bývalé zmocněnkyni pro lidská práva vznikla při vládě pracovní skupina pro děti vězněných rodičů. Posílila se spolupráce mezi Vězeňskou službou, ministerstvem práce a sociálních věcí (MPSV), zapojila se i Masarykova univerzita. Pomaličku se tak vytvářejí metodiky – například MPSV vydalo metodiku pro OSPOD, jak s těmito dětmi pracovat. Vidím jako velký úspěch, že se téma nese dál a ujímají se ho další úřady i neziskovky.

Není to jednoduché, vězeňství není úplně politicky líbivé téma. Ale přece jenom se to daří prosazovat, právě proto, že se snažíme říct: jsou to prostě pořád jenom děti a zaslouží si péči, ať je v životě potkalo cokoliv.

Vidíte posuny i v praxi?

Posun vidím například u OSPOD. Dříve jsme se setkávali s tím, že automaticky nechtěly podporovat vztah dítěte s vězněným rodičem. Dnes se na nás některé obracejí, žádají naše stanovisko nebo s námi konzultují složitější případy. Vidíme, že se něco děje a nezůstává to jen na papíře. Šetření dělal taky ombudsman a vznikl z toho materiál, který pomohl.

Je těžké lidi přesvědčit, že ty děti za nic nemohou a má smysl se jim věnovat?

Narážíme na to. Někdy říkají: proč se věnovat dětem kriminálníků? Nebo: ti rodiče si za to mohou sami, měli si na děti myslet dřív. A my říkáme: ano, to je pravda. Ale my teď neřešíme rodiče, řešíme děti, které nemohou za to, do jaké rodiny se narodily. Chceme jim dát příležitost a podporu, aby se srovnaly jejich šance na dobrou budoucnost.

Když jim to neposkytneme, budeme mít sami v budoucnosti problém. Teď v dětství stačí méně, až budou starší, bude potřeba víc. Všichni víme, kolik nás stojí vězeňství a jaká je recidiva. Čím dřív jsme schopni poskytnout podporu těm dětem i té pečující rodině, tím lépe můžeme něčeho docílit.

Chápu, že to téma je hodně široké. Co ale v současném systému nejvíce chybí?

Těch dětí je hodně, neexistuje ale ucelená péče zaměřená přímo na ně. Je to přehlížené. Pokud se jim nevěnují neziskové organizace, je to rozdrobené mezi psychology nebo pracovníky OSPOD. Kdyby stát viděl tuto oblast jako potřebnou a financoval ji, hodně by to pomohlo.

O nějaké peníze jste letos přišli.

Jediná specifická dotace, do které podpora těchto dětí spadá, je vyhlašována ministerstvem spravedlnosti na pomoc rodinám odsouzených. Letos původně nebyla vypsána. Po jednáních ministerstvo peníze uvolnilo, ale částka byla nižší než obvykle. U nás to způsobilo poměrně velký finanční výpadek, který ještě nemáme úplně dohnaný.

Co to znamená v praxi?

Ohrožuje to přímou práci s dětmi. Nemáme náklady na budovy nebo majetky, potřebujeme zaplatit lidi, kteří pracují s dětmi a dobrovolníky. Ohrožuje nám to mzdová místa. Museli bychom propouštět a věnovat se méně dětem.

Jaké další změny byste si přáli?

Jako hodně důležité vidím dostat tohle téma do škol. Přemýšlíme, jak dostat informace o pomoci k rodinám z okrajových částí republiky. Školy jsou nejlepší místo, protože všechny děti tam musí chodit. Bylo by potřeba učitele edukovat o potřebách těchto dětí, proč se chovají, jak se chovají, a aby pro ně byli nasměrováním k pomoci.