Článek
Pokud vás zajímalo, jak vypadá vydíratelný premiér, měli jste možnost sledovat to na příkladu Andreje Babiše. Předseda vlády přechází nepřijatelné výroky šéfa SPD Tomia Okamury o Ukrajině a podvolil se Motoristům s nominací Filipa Turka na ministerský post. Obojí přitom jen proto, že potřebuje hlasy jejich poslanců, aby si zajistil imunitu.
A pokud vás zajímalo, jak vypadá slabá Evropa, měli jste příležitost sledovat to v prvních hodinách a dnech po americkém zásahu ve Venezuele. Evropští lídři vypadali jako rozcestník na vrcholu Sněžky – ukazovali na všechny světové strany a každý jinam.
Německý kancléř Friedrich Merz prohlásil, že zákrok proti Madurovu režimu je „právně komplexní záležitost“ a vyžaduje „pečlivé posouzení“. Francouzský prezident Emmanuel Macron se nejprve zaradoval: Venezuelané byli zbaveni diktatury a pro Madura nikdo nebude ronit slzy! Po kritice opozice, která má většinu ve francouzském parlamentu, zařadil zpátečku a dodal, že tím zásah nijak neschvaluje.
Britský premiér Keir Starmer sdělil jednoznačně: „Situace ve Venezuele se rychle vyvíjí, budeme o tom mluvit se spojenci!“ A španělský premiér Pedro Sánchez, v jehož zemi žije početná komunita Venezuelanů, kteří utekli před diktátorem do Evropy, se přidal k latinskoamerickým zemím, jež Trumpovi v obavě o vlastní osud vzkázaly: Maduro byl hrdlořez, o tom žádná, ale takhle, prosím, ne.
Neschopnost evropských zemí nabídnout jakékoli společné hodnocení amerického zásahu proti brutálnímu venezuelskému režimu je důsledkem zejména dvou faktorů: Slabých vlád na kontinentu a strachu Evropanů, co by případná kritika Trumpova postupu způsobila ve vzájemném obchodě nebo hůře – na Ukrajině.
Bezpečnostní závislost Evropy na Americe je téměř absolutní a zatím se to příliš nezměnilo. Evropané zbrojí víc, to ano. Ale nezbrojí všichni stejně, ne v dostatečném množství a ne dostatečně rychle, aby si mohli dovolit ze dne na den ztratit americkou podporu zemi odolávající čtvrtým rokem dobyvačné ruské válce.
Není nic, co by tu Američané nemohli dělat
Pokud jste dočetli až sem, pak tušíte, že na obzoru se rýsuje mnohem větší problém pro Evropany, než byla Venezuela. Donald Trump v zásadě ohlásil budoucí anexi Grónska, což je řádově jiný kalibr.
Pokud by americká administrativa skutečně obsadila Grónsko, stáli by proti sobě spojenci, kteří doposud žili, trénovali a bojovali bok po boku, protože ostrov je součástí Dánska, zakládajícího a velmi loajálního člena NATO.
Dánská premiérka Mette Frederiksenová má pravdu, že by to byl konec Severoatlantické aliance. Nejen psychologicky, ale především fakticky. Nikdo nebude v Grónsku střílet na Američany jejich vlastními zbraněmi, v tom má zase pravdu Trumpův bezpečnostní poradce Stephen Miller.
Spojené státy mají s Dánskem smlouvu o využití strategicky položeného ostrova a není nic, co by na něm Američané nemohli dělat. Kdyby chtěli, upozorňují sami Dánové, mohou už teď obložit Grónsko svými loděmi - USA tam mají vojenskou základnu - a minerály těžit i pod bary v Nuuku. Ale nedělají to.
Dánové proto došli údajně k závěru, píše historička Anne Applebaumová a další, že Trump chce gigantický a téměř neobydlený ostrov proto, že Spojené státy pak budou vypadat větší na mapě. Jakkoli absurdně to může znít, ve světě podle Trumpa to může být pravda.
Nakonec na tom ale nesejde. To podstatné je, že se americký prezident hodlá k tématu vrátit „za dva měsíce“. Evropané tak mají přinejlepším týdny na to, aby Trumpa odradili od nepřátelského převzetí Grónska a pokusili se přijít s nějakou alternativou.
Jaká by to mohla být? Francouzský prezident mluví o zřízení evropské vojenské základny v Grónsku, jíž by Evropané ukázali sílu a rozhodnost. Zároveň by mohli patrolovat severní námořní cesty, které – jak tvrdí Trump – ovládly Rusko a Čína kvůli laxnosti Dánů.
V ruce by Evropané zároveň měli mít nachystané ekonomické sankce na USA, pokud by Trump do Grónska skutečně vpadl. Hrozba vypovězení amerických firem z unijního trhu s půl miliardou nejbohatší populace planety by si Trumpova vláda, jeho podporovatelé z byznysu nebo Kongres možná rozmysleli.
Slabí politici
Možností, jak se s věcí popasovat, je víc, byť nejsou nevyčerpatelné. Všechny ale mají stejnou podmínku – politickou vůli jít do toho. A právě té se v Evropě brutálně nedostává. Příklad? Merz vedl v loňských volbách kampaň s heslem o politickém leadershipu Evropy. Jeho koalice se však málem roztříštila o možné obnovení základní vojenské služby v Německu – a nakonec ani to neprošlo.
Nemusíme ale chodit k sousedům. Andrej Babiš prohrál prezidentské volby mimo jiné kvůli prohlášení, že on by rozhodně neposlal české vojáky na pomoc Polsku v případě jeho napadení Ruskem.
V Bruselu na summitu EU v prosinci slíbil nedat ani korunu navíc na Ukrajinu podle hesla „sám mám málo“. A teď, před odjezdem na schůzku koalice ochotných do Paříže, jízlivě prohlásil, že se tam rád dozví, co že to země podporující Ukrajinu vlastně zatím dokázaly dohodnout. A jestli vůbec něco. K Trumpovým výhrůžkám Grónsku, respektive na obranu územní integrity spojence, pak Babiš pro jistotu mlčí.
Tohle je problém Evropy v kostce. Je v ní málo Mette Frederiksenových – která už vykázala Trumpa do patřičných mezí a jejíž vláda zbrojí jako o život, je mimo jiné hlavním přispěvatelem do české muniční iniciativy – a moc Babišů. Slabých, bojácných politiků, které drží pod krkem tu koaliční partner, tu opozice, tu klesající přízeň a blízkost voleb.
Slabost Evropy jako celku je pak výsledkem dlouhodobé neochoty k politické integraci kontinentu. Na Americe lidé jako Andrej Babiš obdivují sílu a akceschopnost. Té ale nebude Evropa nikdy schopna dosáhnout, pokud se bude skládat ze 27 Babišů, kteří nebudou ochotni nic riskovat a nic podstoupit. Ani jednotlivě, ani jako celek.
Dodejme, že zpravidla ti, co nejvíc kritizují Evropu kvůli její neefektivitě, ji nejhlasitěji odmítají přiznat pravomoce, které by to mohly změnit. V českém kontextu tradičně ODS, jíž v národovectví zastoupilo a předehnalo Babišovo „nové“ ANO.
Je to vlastně jednoduché, a lapidárně bouři okolo Venezuely a Grónska shrnul polský premiér Donald Tusk. „Musíme konečně uvěřit ve vlastní sílu. Slabou a rozdělenou Evropu nikdo nebude brát vážně - ani nepřítel, ani spojenec,“ napsal. „Musíme pokračovat ve zbrojení a být jednotní jako nikdy předtím. Jinak je s námi konec.“
