„Viktorka neměla být do této rodiny nikdy svěřena,“ říká obhájce jejího otce

Několik týdnů před dokončením znaleckých posudků, v době, kdy ministerstva prověřují postup státních institucí a kárný senát začíná řešit odpovědnost soudkyně Sandry Kimmelové, poskytl první rozsáhlý rozhovor obhájce otce obviněného z vraždy své tříleté dcery.

Daniel Tobola otevřeně vysvětluje, proč je přesvědčen, že o osudu Viktorky se začalo rozhodovat už v opatrovnickém řízení – dávno před její smrtí. Na tyto okolnosti upozornila už v dubnu podcastová série Viktorka z investigativního pořadu Ve stínu.

V následujícím rozhovoru zazní mimo jiné tři výroky, které vystihují pohled obhájce Viktorčina otce-vraha na celý případ:

„Viktorka neměla být do této rodiny nikdy svěřena.“

„Ty alarmující signály tam byly už v průběhu opatrovnického řízení.“

„Kdyby okresní soud v Benešově rozhodl jinak, k této tragédii by s největší pravděpodobností nedošlo.“

Jsou to zhruba čtyři měsíce, co zastupujete otce Viktorky, obviněného z vraždy své dcery. V jaké fázi je dnes vyšetřování?

Vyšetřování stále probíhá, ale myslím, že se chýlí ke konci. Všichni teď čekáme na závěry znaleckého zkoumání mého klienta.

Jakého znaleckého zkoumání?

Především z oboru psychiatrie a psychologie. Klíčová otázka bude, do jaké míry si byl vědom toho, co činil, a jaké z toho vyplynou procesní důsledky.

Dá se odhadnout, kdy bude vyšetřování uzavřeno?

To si vůbec netroufnu předjímat. Musíme počkat na závěry znalců. Nechci jim fušovat do řemesla.

Když lidé slyší, že by pachatel mohl být shledán nepříčetným, často mají pocit, že tím vlastně unikne trestu. Co na takovou představu říkáte?

Já se zdráhám použít slovo úsměvné v souvislosti s takovým případem, ale pokud znalci skutečně dospějí k závěru, že je člověk nepříčetný – a teď mluvím obecně –, pak nejde o někoho, kdo přelstil systém. Je to člověk vážně nemocný, který potřebuje léčbu. Není to tak, že by pachatel simuloval a systém se nechal oklamat.

Kdy by podle vás mohlo být vyšetřování uzavřeno?

Nebudu sdělovat žádné podrobnosti z vyšetřování, ale myslím, že by mohlo být uzavřeno na podzim.

Vraťme se na úplný začátek. Kdy jste se o případu dozvěděl poprvé?

Ve chvíli, kdy bylo mému klientovi sděleno obvinění, mu musel být ustanoven obhájce. A tak jsem jel na policii. Měl jsem jen informaci o právní kvalifikaci, takže jsem si cestou - vlastně ještě ve výtahu na policii – googloval, co se ten den stalo. A tam jsem se dozvídal, co mě asi nahoře čeká.

Co jste si v tu chvíli říkal?

Že je to velká odpovědnost. Člověk si rychle uvědomí, co bude následovat. Je to mediálně mimořádně sledovaný případ a advokát v něm, obrazně řečeno, tančí v porcelánu.

Řekl jste si někdy: do téhle obhajoby nejdu?

Ne. Obhajoba stojí na principu, že každý člověk má právo na spravedlivý proces a na to, aby mohl hájit svá procesní práva. Advokát je protiváhou orgánů činných v trestním řízení a přispívá k tomu, aby ten proces byl spravedlivý. To platí pro každého obviněného bez ohledu na to, z jak závažného trestného činu je obviněn.

Když jste cestou na policii zjišťoval, co se vlastně stalo, co vás na případu překvapilo jako první?

Tady už bych se dostával do příliš konkrétních okolností případu, o kterých nechci mluvit.

Tak jinak. Když jste se postupně seznamoval se spisem, změnil se nějak váš prvotní pohled na celý případ? Překvapilo vás něco?

Ano. Asi nejvíc mě překvapilo, jak vůbec mohlo dojít k tomu, že byly vytvořeny podmínky pro takovou tragédii. Jinými slovy, jak bylo možné svěřit dítě do rodiny, která už předtím vykazovala tolik alarmujících rizikových znaků.

Z čeho ten závěr vyplynul? V té době veřejnost vůbec netušila, že případ souvisí s opatrovnickým řízením. Mluvilo se jen o vraždě dítěte na pražské Novodvorské ulici.

Musíme se pořád držet v mezích toho, co mohu jako obhájce říkat. Ale od samého začátku bylo zřejmé, že celé tragédii předcházelo rozhodnutí opatrovnického soudu, které považuji za velmi problematické.

Jak na vás při prvním setkání působil otec Viktorky?

Tady už musím odkázat na svou povinnost mlčenlivosti. Klient mě sice mlčenlivosti zprostil, ale i tak považuji za správné některé věci nekomentovat, protože jde o živou trestní věc.

Kde tedy podle vás vede hranice toho, co můžete veřejně říct?

Jsem zbaven mlčenlivosti, ale pořád musím respektovat, že některé informace není vhodné zveřejňovat, pokud zastupuji klienta v probíhajícím řízení.

Byl jste přítomen jeho výslechu?

Ano.

A přiznal se k tomu, co udělal?

Ano.

Jak své jednání vysvětloval?

To už nemohu komentovat.

Co je vlastně hlavním úkolem obhájce při tak závažném případu?

Především pochopit motivaci klienta. A to platí nejen pro obhájce, ale i pro orgány činné v trestním řízení. Snažíte se zjistit, proč se věci staly právě takto, a získat informace, které mohou být významné pro jeho obhajobu. I člověk obviněný z tak závažného činu má právo na spravedlivý proces a na uplatnění svých procesních práv.

Podařilo se vám jeho motivaci pochopit?

To nemohu komentovat.

Já bych se vrátil k tomu, o čem jste zatím mluvil nejotevřeněji. Říkal jste, že vás nejvíc překvapilo, že vůbec mohla být Viktorka svěřena do péče této rodiny. Jak si dnes vysvětlujete, že k tomu mohlo dojít? Čeho jste se vlastně jako obhájce stal svědkem?

Jestli dovolíte, odpovím trochu zeširoka. Jsem obhájcem člověka obviněného z vraždy své dcery a nemám žádnou autoritu ani kredit na to, abych tady říkal, že skutečný viník je někde úplně jinde. To musí posoudit jiní. My na některé okolnosti samozřejmě upozorňujeme a budeme upozorňovat i dál.

Když jste se mě ale zeptal přímo, tak ano – podle mého názoru neměla být Viktorka do této rodiny nikdy svěřena. A nemyslím si, že je to pohled ve stylu „po bitvě je každý generálem“. Ty alarmující signály tam byly už v průběhu opatrovnického řízení. Ostatně i vaše investigativní práce významně přispěla k tomu, že jsou dnes tyto informace veřejně známé a že se jimi zabývá i Ministerstvo spravedlnosti.

Myslíte tím i kárnou žalobu na soudkyni Sandru Kimmelovou?

Přesně tak.

Šlo podle vás tragédii zabránit?

Jednoznačně. Kdyby okresní soud v Benešově rozhodl jinak, než rozhodl, k této tragédii by s největší pravděpodobností nedošlo.

Ne všichni ale sdílejí tento pohled. Dětský ombudsman například říká, že hlavní problém nevidí v samotném svěření dítěte do péče rodičů, ale spíš v tom, jak následně fungoval dohled nařízený soudem.

Jenže obhajovat to, co jsem právě řekl, by vlastně znamenalo vršit další vinu na mého klienta, a to samozřejmě nemohu ani nechci dělat. Znovu ale říkám, že ty alarmující signály tam byly. Nemohu mluvit za ostatní, kteří se k případu vyjadřují. U nich bude asi nejzajímavější, do jaké míry znají podrobnosti spisu a na základě čeho své názory vytvářejí.

Je to podle vás selhání jedné soudkyně, nebo systému jako celku?

Obávám se, že systému jako celku. Součástí opatrovnického řízení přece nebyl jen soud, ale také orgán sociálně-právní ochrany dětí. A ani z jeho strany jsem nezaznamenal aktivitu, kterou bych považoval za přiměřenou a odpovídající závažnosti situace.

Prověřují se dnes tyto okolnosti i v trestním řízení?

Ne. Trestní řízení běží po úplně jiné koleji. Zabývá se samotným skutkem, nikoliv tím, jestli opatrovnický soud rozhodl správně, nebo špatně.

Když jsem vám krátce po tragédii volal kvůli vaší reakci, reagoval jste velmi vstřícně. Bylo pro vás důležité, že se média začala případem podrobně zabývat?

Ano. Pokud už se stala taková tragédie a já mohu udělat něco pro to, aby se někdo začal zajímat i o fungování systému a podrobil ho kritice, udělám to rád. Zásadní je, aby se podobná situace už nikdy neopakovala.

Jak myslíte, že by se případ vyvíjel, kdyby ten mediální zájem nepřišel?

V trestněprávní rovině by se pravděpodobně vyvíjel podobně. Ale rozhodování opatrovnických soudů by podle mě zůstalo dál zahaleno temnotou a zapomněním. Zkrátka by se jelo dál.

Takže systémové problémy, které případ odhalil, by nejspíš nikdo neřešil?

Jsem o tom přesvědčen.

Kdybyste dnes mohl položit soudkyni Sandře Kimmelové jedinou otázku, jaká by to byla?

Na to vlastně neumím odpovědět. Mně je jí vlastně líto. Tím, že jsem u soudů denně, ať už v trestních věcech nebo v rodinných sporech, se od toho nedokážu úplně oprostit. Prostě se nechtěně stala součástí mimořádně tragické kauzy.

Proč je vám jí líto?

Říkal jsem, že si nemyslím, že kritizovat její rozhodnutí znamená být po bitvě generálem. Na druhou stranu mám za to, že – s prominutím – blbé rozsudky padají dnes a denně. Jen málokdy skončí tak tragicky jako v tomto případě. A teď se všechen hněv soustředí na jednu soudkyni. Ano, je mi jí lidsky líto. To ale samozřejmě nijak nemůže přebít lítost nad osudem malé Viktorky.

Poznámka: V případu vyšetřování smrti malé Viktorky se čeká na výsledky znaleckého zkoumání otce, pak by mělo být trestní řízení uzavřeno. Komise pro nepřirozená úmrtí při Ministerstvu práce a sociálních věcí v průběhu příštích týdnů ukončí zkoumání opatrovnického řízení. Běží kárné řízení se Sandrou Kimmelovou, vyvolané žalobou od ministra spravedlnosti.

Případ sledujeme dál.