Článek
Podle dat Organizace pro hospodářskou spolupráci a rozvoj, která sdružuje nejvyspělejší země světa, vydrží čeští zaměstnanci v jedné práci v průměru 11,24 roku, zatímco průměr v celé Evropské unii v roce 2025 byl 10,6 roku. Z Evropských zemí se nejméně bojí měnit práci Dánové, kteří v průměru setrvají u jedné firmy necelých osm let. V USA je pak střední hodnota doby v jedné společnosti 3,9 roku.
V Evropě u jednoho zaměstnavatele vydrží déle než Češi jen Italové, Řekové, Slovinci a Portugalci. Jde však o země, kde je často výrazně vyšší nezaměstnanost a obavy spojené se změnou práce tak mohou být vyšší než v Česku. Nejdelší dobu stráví v jednom zaměstnání Italové a Řekové a to okolo třinácti let.
Dědictví socialismu
„Češi jsou při změně práce poměrně opatrní. Z náboru víme, že je většinou nepřesvědčí jen vyšší mzda. Řeší také dojíždění, kolektiv, benefity nebo to, jestli nový zaměstnavatel opravdu splní to, co slíbil u pohovoru,“ uvádí Marcela Vyskoková, marketingová manažerka personální agentury Advantage Consulting.
Čeští zaměstnanci neradi mění místo i v době, kdy je nezaměstnanost stále velmi nízká a neměli by mít strach, že nenajdou práci. Podle dat Eurostatu byla v dubnu míra nezaměstnanosti v Česku 3,1 procenta, když v Řecku to bylo 9,5 procenta, v Itálii 5,1 procenta a v Portugalsku 5,7 procenta. V České republice je ostatně jedna z nejmenších nezaměstnanosti v celé Evropské unii.
„Nízká nezaměstnanost je důležitým faktorem, který vstupuje do ochoty zaměstnanců měnit práci, ale není zdaleka jediným,“ říká datový analytik serveru JenPráce.cz Michal Španěl a pokračuje: Roli hrají rovněž struktura ekonomiky podle odvětví, ceny bydlení, výše podpory v nezaměstnanosti i kulturní parametry.“
Historicky se ve střední Evropě častá změna zaměstnání příliš nenosí. Na Slovensku vydrží zaměstnanci v jedné práci podobně jako v Česku a v Polsku, Německu i Rakousku je to přes deset let. „U nás, podobně jako v Německu nebo Rakousku, se lidé více drží toho, co už mají. Ve firmě znají prostředí, mají vybudované vztahy, postavení a určitou jistotu,“ popisuje Vyskoková s tím, že odchodem by o část z toho přišli a ne každý je ochotný riziko podstoupit.
U českých pracovníků tak jde podle expertky poradenské společnosti Deloitte Andrey Černé o kulturní nastavení. „Zaměstnanci tradičně více oceňují jistotu a stabilitu než časté změny. Také nejsou příliš ochotní se za prací stěhovat, naopak třeba v USA je to běžná praxe,“ dodává Černá.
I podle hlavního ekonoma společnosti Investika Víta Hradila může jít o kulturně-společenský fenomén. „Podobně slabou mobilitu jako my totiž vykazují i další státy bývalého východního bloku,“ srovnává.
Podobně se vyjadřují i další odborníci. „Češi jsou poměrně silně vázáni na místo, kde žijí. Velká část z nich také bydlí ve vlastním, a proto se lidé méně často stěhují za prací a při rozhodování vybírají především z možností v rozumné dojezdové vzdálenosti,“ líčí Jitka Kouba, marketingová ředitelka Grafton Recruitment a GI Group. V regionech s omezenou nabídkou relevantních pozic tak může být podle ní změna práce obtížná, přestože je celostátní nezaměstnanost nízká.
Ohledně stěhování za prací se experti shodují, že velkou roli hrají podmínky na realitním trhu. „Náklady na nákup nemovitosti i pronájem jsou v Česku značné. Vyšší mzdu v jiném regionu tak mohou náklady na bydlení znehodnotit,“ upozorňuje Španěl. Například učitelům se nevyplatí jít pracovat do Prahy z menšího města, pokud by neměli zajištěný byt od školy či města. Platy jsou totiž určeny tabulkově pro celou republiku. Pražský nájem by tak z nich odkrojil výrazně větší část než v případě nájmů v menším městě.
Svou roli sehrává ovšem i struktura tuzemské ekonomiky. „Je zde vysoký podíl zaměstnanců ve výrobě a průmyslu, kde bývá fluktuace nižší než například v digitálních službách. Země s vyšším podílem technologických firem, start-upů nebo profesionálních služeb vykazují vyšší mobilitu než ekonomiky založené na průmyslu,“ doplňuje Černá.
Česká ekonomika podle Hradila navíc stojí na průmyslu a strojírenství, což jsou obory s úzkou specializací. „Znalosti z jednoho pracovního místa může být proto obtížné uplatnit jinde,“ upozorňuje Hradil.
Přestupům brání i nízké finanční rezervy
Opatrnost při změně zaměstnání ale podle expertů souvisí také s finanční situací domácností. „Významným důvodem jsou omezené finanční rezervy. Podle dat OECD nemá přibližně 22 procent českých pracovníků žádnou rezervu pro případ ztráty zaměstnání a většina má úspory nejvýše na několik měsíců,“ říká Španěl s tím, že i krátký výpadek příjmu představuje citelné riziko. „Především nízkopříjmové domácnosti si nemohou dovolit ani několik měsíců nižšího příjmu během výpovědní doby, zaučování nebo zkušební doby,“ doplňuje Kouba. Už během výpovědní doby totiž může podle ní zaměstnanec přijít například o lépe placené noční nebo víkendové směny a ani v nové práci nemusí hned dosáhnout plného výkonu ani všech bonusů.
V Dánsku je naopak podle Španěla model, který kombinuje flexibilní přijímání a propouštění s relativně silným pojištěním příjmu, rekvalifikacemi a aktivní pomocí při hledání dalšího místa. „Zaměstnanec tak nemusí mít jistotu konkrétního pracovního místa, ale má vyšší jistotu, že zvládne přechod mezi dvěma zaměstnáními,“ srovnává Španěl. Během roku se tak podle něj přesune v Česku asi patnáct procent zaměstnanců, ale v Dánsku je to dokonce 28 procent. Průměr za všechny země OECD je pak dvaadvacet procent.
Změna zaměstnání je přitom výhodná nejen pro konkrétního člověka, ale celou ekonomiku. Při přechodu z jedné práce do druhé si totiž polepší podle analýzy OECD o dvanáct procent. „Lidé, kteří mezi zaměstnáními projdou nezaměstnaností, si polepší v průměru asi o osm procent,“ vyčísluje Španěl. Důvodem je podle něj to, že odměňování současného zaměstnance je ukotveno v jeho historické mzdě. Naopak nový zaměstnavatel ho ocení podle aktuální situace na trhu. A z vyšší mzdy jde také více peněz do státního rozpočtu.
Nízká mobilita pracovní síly je pak pro celé hospodářství podle Hradila spíše nevýhodou. Ekonomika je totiž podle něj neefektivní, protože nedochází k párování lidí s pracovními pozicemi. „Zároveň to vede ke strnulosti celé ekonomiky, protože nové firmy či obory obtížně hledají zaměstnance. Ekonomika tím ztrácí schopnost adaptovat se na změny,“ zdůrazňuje Hradil.
