Pět titulů je minulost. Šéf Třince ukázal, jak se staví hokejový obr

Přišel s hodně šibalským úsměvem. „Dáte si kafe?“ zeptal se Jan Peterek, sportovní manažer Třince. Na odpověď nečekal. „My tady o všechno stříháme,“ doplnil.

Svolal všechny lidi z kanceláří, že se jde stříhat o to, kdo se postaví ke kávovaru. Prohrál. Architekt třineckého úspěchu tak stál u mašiny, ptal se všech kolem, co si dají. Přístroj mezitím musel vyčistit, doplnit vodu. Dařilo se mu.

Nenadával. Jen spřádal plány, o co se bude stříhat příště.

Z posledních osmi možností hrál Třinec sedmkrát finále. Pětkrát extraligu vyhrál, je nejúspěšnějším klubem poslední dekády. Jan Peterek ve velkém rozhovoru pro Seznam Zprávy představil část své práce, jak dává dohromady úspěch.

Třinec si vybudoval dynastii. Pracuje se dnes manažerovi lépe díky tomu, co už máte v zádech?

Těžká otázka. Nevím, jestli je to výhoda. Tlak na sportovního manažera je velký vždycky a všude. Každý čeká nejlepší výsledek, jaký dané možnosti nabízejí. V Olomouci například asi nikdo neočekává titul, ale chtějí se dostat do play off a vyhnout se problémům se záchranou. Všude je to stejný tlak, abyste se pohybovali na limitech svého potenciálu.

Chápu, jen pět titulů vám ale muselo koupit větší důvěru, ne? Majitel ví, že dovedete postavit velký tým, povedlo se vám to několikrát. Snáz se pak toleruje, když to nevyjde.

To si možná myslíte vy. (usměje se)

Není to tak?

Vůbec, nebo já to tak nevnímám. Před dvěma sezonami nás realita pořádně vykoupala. V jednu chvíli jsme byli v tabulce předposlední. Předchozí úspěchy vám v takové situaci nijak nepomůžou.

Pravda, ale navenek jste působili strašně klidně. Nevyhazovali se trenéři, hráči, na veřejnost neprosákly žádné problémy. Bylo vidět, jak si věříte, že je jen otázkou času, než se zvednete.

V tom případě mě těší, jestli to tak vypadalo. Uvnitř klubu to samozřejmě žilo. Stres je přirozený a nevěřím, že klub, který je zvyklý hrát na vrcholu, ho nemá. Je tam před každým zápasem. Jeden zápas skončí a už myslíte na další. Nechci říct, že jste pořád nervózní, ale neustále si uvědomujete tlak. Sportovní manažer je na výsledcích přímo závislý. Kvůli tomu mám i takovou židli. Pojďte si ji vyzkoušet.

Vypadá normálně.

Tak si pohodlně sedněte. (usměje se)

Aha, chápu. Je hodně vratká, dost se kývá.

Tak vidíte. Je dobré si tohle pořád připomínat. Tlak na sebe vyvíjím sám, zároveň ho vytvářejí fanoušci, veřejnost, všichni.

Ale neříkejte mi, že od majitele necítíte důvěru ve stylu, že vy jste jeho architekt, ať se na ledě bude dít cokoliv.

Mám na to jiný pohled, tituly jsou minulost. Jsou to věci, které byly. Proč by to mělo někoho zajímat? Možná předchozí úspěchy pomohly, že při tom maléru před dvěma roky navenek působilo všechno klidně. Ale uvnitř klubu to žilo.

Takže manažer, který vyhrál pět titulů, nemá žádnou výhodu?

Možná při jednáních s agenty a hráči. Etablovali jsme se mezi nejlepší extraligové kluby. Hráči, kteří k nám přicházejí, cítí, že by tady mohli dojít k nějakému úspěchu. Pro některé kluky je to opravdu důležité, a právě takové hráče chceme.

Co když má někdo motivaci se primárně zajistit a licituje s nabídkami?

Je to naprosto legitimní, hokejista je profesionál. Podobně to funguje v NHL. Některý hráč si vybere nejvyšší nabídku, i když ví, že v daném klubu pravděpodobně Stanley Cup nezíská. Jiný si vezme méně, protože chce jít do týmu, kde má šanci vyhrát. My hledáme právě hráče, kteří chtějí dosáhnout úspěchu.

Jak poznáte, že vám tohle hráč jen neříká, ale na ledě opravdu dovede přepnout do módu, že funguje v kolektivu?

Netrefíte se vždycky, ale musím zaklepat, že nám to většinou vychází. Určitým signálem je už to, že hráč nepřijme nejvyšší nabídku. Mezi kluby se většinou ví, kdo o něj má zájem. Když v takové situaci nevezme například Pardubice, ale vybere Třinec, většinou nevzal nejvyšší peníze.

Když se hledají hráči na konkrétní pozice, dnes ho svléknou donaha videorozbor a data. Ale dá se někde najít kód, jestli hokejista akceptuje třineckou kulturu a hierarchii?

Někdy máte štěstí, že se dostanete k informacím, které vám při rozhodování pomůžou. Když k nám během krize v předminulé sezoně přišel trenér Boris Žabka, znal z předchozího působení některé hráče, o které jsme se zajímali.

Například Oscara Flynna.

Může být. Najednou jste měli informace, ke kterým byste se jinak dostávali složitě. Můžete samozřejmě sbírat reference, ale vždycky řešíte, jestli jim můžete věřit. Když vám informace dá trenér, který s vámi bojuje za stejný cíl, řekne vám věci natvrdo. Sám si nebude chtít přivést do týmu hráče, který mu do něj nezapadne.

Co konkrétně potřebujete vědět? Třeba jak se hráč chová v krizi?

Přesně tak. Zajímá vás, jak reaguje, když se nedaří. Jak funguje v kabině, jak přijímá svoji roli, jak pracuje a co je ochotný obětovat ve prospěch týmu.

Mají někteří hráči naopak respekt z příchodu do Třince? V extralize se ví, že ji řídí Martin Růžička, s ním pak další hráči, kteří tu působí delší dobu, hierarchie je jasně daná.

Myslím si, že určité obavy má každý. Dnes už se ví, jak naše kabina funguje. Kluci jsou na sebe přísní a nový hráč si samozřejmě klade otázku, jestli ho přijmou a zda zapadne. Kdo do toho přesto jde, je ochotný riziku čelit. Je to bojovník. Pokud se někdo rozhodne, že tohle mu vadí, už tady přichází určitá přirozená selekce.

Myslíte, že hráč při příchodu do Třince musí potlačit vlastní ego víc než jinde?

Musí. Můj pohled na náš tým je, že ho máme vevnitř zdravý. Poměrně rychle se ukáže, jestli něco nefunguje. Nový hráč samozřejmě dostane určitou dobu hájení a kluci ho nemusí přijmout okamžitě. Vztahy se postupně vytvářejí a ladí, což je přirozené.

Třinec se během poslední sezony výrazně proměnil. Došli jste do finále hokejem, který se stylem víc blíží NHL. Opustit přísný defenzivní styl, který vám přinesl všechny tituly, je plán?

Je to přirozený vývoj. Hokej se někam posouvá a snažíte se přizpůsobit tomu, co funguje nejlépe. V první řadě musíte vycházet z hráčů, které máte, ale zároveň je dobré vědět, kam chcete tým směřovat. Jarda Jágr taky říkal, že se musel přizpůsobovat vývoji hokeje a měnit vlastní styl. Princip je u nás stejný, hokej míří víc a víc do rychlosti. Tomu musíte přizpůsobit typy hráčů, které hledáte.

Hokej jde do rychlosti. Jenže například Kometa dokázala vyhrát před rokem extraligu způsobem, který připomínal úspěšný hokej předchozích let. Evidentně to jde pořád a na výsledcích v profi hokeji přeci záleží hlavně.

Měla brankáře ve skvělé formě, Michal Postava byl úžasný a Kometa se naladila na vítěznou vlnu. Je super, že něčemu věřili a vyšlo jim to. My se ale snažíme dlouhodobě držet určité strategie. Ale zase ji nemůžete držet dvacet let úplně stejnou, to nejde. V obyčejném životě je to stejné. Jinak přemýšlíte v pětadvaceti, jinak v pětatřiceti a jinak v šedesáti.

Kdybyste dál kopírovali pouze to, co fungovalo v minulosti, stal by se z Třince dinosaurus a návrat nahoru by trval delší dobu?

Přesně tak. Kdo v životě zůstane stát, skončil.

Změna hlavně přišla s Borisem Žabkou na pozici hlavního trenéra. Dopředu jste tedy věděli, co začne prosazovat, když skončil Zdeněk Moták?

Věděl jsem, jaký má názor na hokej. Nikdo ale taky nemohl vědět, jestli to bude fungovat. Začátek sezony jsme měli výborný. Vedli jsme tabulku s velkým náskokem a spousta lidí tipovala, že soutěž převálcujeme. Pak se stroj zadrhl a bylo velmi těžké najít světlo na konci tunelu. Najednou přišel Zdena (Moták) s tím, že jeho slova už k hráčům nedopadají tak jako dřív. Že něco řekne, ale projde to jedním uchem dovnitř a druhým ven.

Proč to mělo být u Borise Žabky jiné, když u týmu taky byl?

U Borise jsem viděl, jak s hráči mluví a že jim dokáže říct správné věci ve chvíli, kdy je potřebují slyšet. Vyhodnotili jsme si, že tu možnost zkusíme.

Takže výsledkové zadrhnutí urychlilo i změnu herní tváře, ke které by v Třinci stejně došlo?

Ano.

Může se Třinec postupně přiblížit modelu švédské Frölundy? Tedy klubu, který chce vyhrávat, ale za cíl se považuje i rozvoj hráčů?

Bylo by to ideální. Frölunda patří v Evropě mezi nejlepší organizace a rozvoj hráčů má nastavený velmi dobře. Musíme si ale uvědomit rozdíly. Göteborg má obrovskou spádovou oblast, kde žije určitě přes milion lidí. My máme v regionu například konkurenci Vítkovic. Na relativně malém prostoru je několik klubů, které chtějí získat nejlepší hráče z regionu. Pro každý tým je ideální dostat co nejvíc vlastních hráčů do áčka. Když se někdo dostane do NHL, je to třešnička na dortu. Naší základní filozofií ale je vychovat co nejvíc hráčů pro A tým. Ale musíte přemýšlet tak, aby se chystali ještě na vyšší úroveň.

Jak se to projevuje?

Líbí se mi přístup, který má u mladých hráčů Marek Malík (trenér dorostu). Říká jim: „Nepřipravuju vás pro českou extraligu, ale pro světový hokej.“ Proto má na ně vysoké nároky. Ne všichni je zvládnou a ne všichni takový přístup přijmou. Podobné je to v juniorce, kde už se snažíme nastavit extraligové nároky. Velkou výhodu máme v partnerském Frýdku-Místku, což je takový náš mezistupeň v první lize mezi extraligou a juniorkou.

Proto je u týmu i Miloš Holaň, trenér, který v sobě rozhodně má extraligové ambice?

Ano, Miloš je výborný trenér, náš bývalý hráč Rosťa Martynek se k němu skvěle hodí. Oba se snaží kluky dál rozvíjet. Přivedli jsme také trenéra, který vystudoval ve finském Vierumäki. Chceme do organizace dostat určitý skandinávský vítr. Netvrdím, že všechno, co dělají ve Skandinávii, je dokonalé. Ale tenhle pohled může obohatit hráče i trenéry. Diskutujeme, děláme přednášky a každý si z toho vezme něco. Máme skvělé dovednostní kouče, kvalitní kondiční trenéry, fyzioterapeuty a snažíme se celý systém pořád posouvat.

Patří do něj i práce s rodiči?

To je hodně důležitá věc. Rozvoj hráče se neodehrává jen v klubu. Velkou část času tráví doma a rodiče mají zásadní vliv. Chceme, aby všichni chápali, co děláme, proč a jak k tomu může každý přispět.

Když se bavím s agenty, často říkají, že nejtalentovanější hráči z Česka chtějí hlavně do tří akademií – do Karlových Varů, do Liberce a k vám. Cítíte, že už máte takovou pověst?

Snažíme se mladým hráčům vytvořit nadstandardní servis. Máme fyzioterapeuty i u mládeže a pracuje s ní i sportovní psycholog. To považuji v dnešní době za mimořádně důležité.

Sportovního psychologa mají u vás i děti?

Ano, o psychickém tlaku se mluví pořád a mladí hráči jsou pod ním taky. Jen si to kolikrát neuvědomujeme. Doba se změnila, děti slyší hodnocení ze všech stran a někdy velmi těžce zvládají období, kdy se jim nedaří. Každý jednou projde fází, kdy ztratí jistotu, přestane ho hokej bavit nebo získá pocit, že už není dost dobrý.

Došli jste k závěru, že je lepší mladé generaci pomoci, než nadávat, že je moc měkká a tohle dřív nebylo?

Tohle je jediná rozumná cesta, jestli chcete někomu pomoci. Někdo chce třeba v krizi skončit s hokejem. U dětí může hrozit, že malér začnou řešit nějakým sebepoškozováním, objevují se i mnohem závažnější psychické problémy. Proto potřebujete odborníka, který s podobnými stavy umí pracovat.

I když klub celý systém nastaví, dost hráčů odchází v šestnácti nebo v sedmnácti do zahraničí. Týká se to i vás nebo Liberce, absolutní české špičky. Může klub s možnostmi Třince tenhle trend zastavit?

Kluci budou odcházet vždycky. Dám příklad, Dominik Byrtus a Dominik Řípa byli zařazení do přípravy A-týmu. Hodně jsme o ně stáli. Potom byli draftovaní do kanadských juniorek, zpočátku to vypadalo, že zůstanou. Ale nakonec se rozhodli odejít.

Štve vás to?

Každý má svoje důvody a já je chápu. Nemá cenu hráče lámat a brzdit. Říkám jim, že cesta, kterou skutečně cítí, je pro ně v danou chvíli správná.

Protože když někoho přemluvíte, stejně bude mít v hlavě červa, jak by to asi vypadalo, kdyby odešel pryč?

Je to tak. Jednou jsem hráči poradil, nebudu ho jmenovat, jakou cestou by se podle mě měl vydat. Nevyšlo to, což se při snaze dostat se do NHL může stát velmi snadno. Potom jsem slyšel, že neúspěch způsobil právě ten krok, který udělal podle mojí rady. Od té doby nikomu neříkám, kam má jít.

Hráč od vás slyší tedy co?

My mu ukážeme, co mu můžeme nabídnout. Dáme mu všechny dostupné možnosti, odborníky, kondiční přípravu, psychologii, hokejový rozvoj i rehabilitaci. Konečné rozhodnutí ale musí být na každém hráči.

Ještě třeba v roce 2024 bych chápal, že mladý hráč z Třince odchází. A tým hraje přísný systém, kde úplně není prostor na chyby. Bál bych se, že se neposunu, maximálně nahodím puk a střídám. Neodcházeli mladí hráči dřív z Třince proto, že neviděli reálnou šanci se zlepšit?

Nevím. Jediný z mála, kdo zůstal, byl Petr Sikora. Ale tady se odpovídá těžko.

Zkusím to ještě jinak. Pokud bych byl agent útočníka, kterého čekal v roce 2024 draft, viděl bych, že hráč skončí ve čtvrté lajně a to bude ještě úspěch. Přesilovka by mu nehrozila, klíčové situace taky ne. Asi by dobře trénoval, ale herně by se nezlepšil ani o chlup. Proto bych volil odchod. Dnes bych asi přemýšlel jinak, viděl bych šanci.

Když jste šikovný útočník a zároveň prospekt pro draft, není snadné vám v extralize okamžitě najít vhodné místo. U obránců a brankářů je situace ještě trochu jiná. Nemůžete obětovat výsledky celého týmu kvůli jednomu hráči jen proto, aby se dostal na draft nebo podepsal smlouvu. To balancování je velmi obtížné. Mladý hráč musí ukázat, že na danou roli opravdu má.

Proto si je ale taky třeba deset let vychováváte, aby na ni měl, ne?

Ano, ale zase nejde jen říkat, že jdeme dávat prostor mladým. Kdybyste to dělali bez ohledu na výkonnost, mohl by se rozpadnout základ áčka. Ostatní hráči jsou profesionálové. Chtějí vyhrávat, živí rodiny a poznají, jestli někdo dostává prostor zaslouženě.

Ale co když se díky těm minutám posouvají? Matěj Kubiesa taky vypadal na konci sezony úplně jinak, než když jsem ho viděl v září. Zlepšil se, střídal A tým a první ligu, stává se z něj zajímavý útočník. Odchod do Kanady netrefil. Ale máte jistotu, že by se v Třinci s defenzivním systémem vyvíjel jinak?

Odpovím na to trochu jinak. Matěj s tím souhlasit asi nebude, možná ani rodiče ne. Ale ze své pozice si to můžu dovolit. Když odcházel, byl v mládežnických kategoriích hodnocený ještě výš než Petr Sikora. Byl kapitánem reprezentačních výběrů a měl velké předpoklady, aby rostl minimálně stejně jako Siky, který tady zůstal.

V roce 2023 odešel do Kanady a hrál málo. S agentem neodhadli možnosti, netrefili se.

V Kanadě nedostal dostatečný prostor. Tamní juniorský hokej je do značné míry založený na tom, jaký máte čas na ledě. Ideálně potřebujete hrát v první lajně. Tréninkový proces navíc není všude nastavený jako u nás. Některé organizace mají velmi kvalitní program pro rozvoj talentů, třeba London a další. Ale velká část kanadské juniorky funguje především stylem: hraj, hraj, hraj. Když nehrajete, jdete výkonnostně dolů. V Evropě máme mladých hráčů méně, proto se o ně víc staráme. Snažíme se je individuálně rozvíjet a vytvořit jim podmínky.

Je pravda, že v Severní Americe jen vezmete dalšího na řadě, když se vám první nějak nezdá.

Když neuspějete, přichází někdo jiný. Nevyšlo to? Sbohem. Matěj tam šel výkonnostně dolů, po návratu nějakou dobu trvalo, než se z toho dostal. Potom ale ukázal, jak moc chce. On je neskutečný tréninkový kůň a velmi ctižádostivý hráč. Ve Frýdku-Místku už bylo vidět, jaký má potenciál. Začal rozhodovat zápasy, dávat góly a postupně se vracel nahoru. Takže když se vrátím k té otázce. Jistotu nemáte nikdy, ale ze svého pohledu si troufnu říct, že kdyby tehdy Matěj zůstal v našem systému, mohl být dnes ještě dál.

Tím pádem se stejně bojíte o Byrtuse nebo Řípu, což jsou hráči s určitým potenciálem, ale nemají před sebou zatím nijak umetenou cestu ke kariéře v NHL?

Samozřejmě nás mrzí, když odcházejí kluci, které jsme chtěli zapojit. Ale znovu říkám, že s tím nic neuděláme. Je to jejich rozhodnutí, jejich volba a já jim přeju, aby jim to za mořem vyšlo.

Zůstáváte pak s hráči v zahraničí v kontaktu, kdyby se něco zadrhlo?

Jasně. Máme několik příkladů hráčů, kteří se ze zahraničí vrátili během sezony nebo po ní. Dál se zapojili do našeho programu. Komunikaci s nikým nepřerušujeme. Když jejich cesta nevyjde podle představ, neznamená to, že už se nemohou vrátit.

Velké rozhodnutí vás v budoucnu čeká i u brankářů. Ondřej Kacetl a Marek Mazanec jsou pětatřicátníci. Máte řešení, jak tenhle klíčový post pojistit dřív, než to bude pálivé téma?

Samozřejmě se o tom bavíme. Kluci mají ale zatím pořád vysokou výkonnost a jsme rádi, že je máme. Role se v minulé sezoně trochu obrátily. V předchozích letech play off často odchytal Ondra Kacetl, tentokrát dostal velkou část odpovědnosti Marek Mazanec. Je skvělé, že máme tak silnou dvojici. Zároveň jsme rádi, že se do extraligy dostávají další brankáři, kteří prošli naší organizací. Patrik Švančara jde do Vítkovic, Vojta Mokry je v Boleslavi, Tomáš Suchánek je v zámoří. Uvidíme, jak se budou vyvíjet další mladí kluci, rádi bychom tady měli vlastní brankáře, co si budeme povídat.

Brankářská pozice je ale natolik specifická, že chyba při výběru může ovlivnit celé mužstvo. Proto mě zajímá, jestli tým typu Třince řeší věci ještě dřív, než nastanou.

Řeší, ale taky se přiznám, že brankáře vidím jako úplně samostatný druh hokejistů. V tomhle směru si nechávám hodně poradit od Jardy Kameše, trenéra gólmanů. Výběr a rozvoj brankářů nechávám do značné míry na něm. Tady je pro mě stěžejní člověk.

Máte už představu, jak bude Třinec vypadat za dva až pět let?

Určitou vizi máme, je důležitá. Ale současně všechno má nějaký vývoj. Snažíme se držet kádr co nejvíc pohromadě a pouze ho vhodně doplňovat. Potřebujeme mít kmenové hráče, kteří nesou klubovou kulturu. Pořád jsme ale profesionální tým. Když hráč po konci smlouvy dostane nabídku, která se prakticky nedá odmítnout, nemáme vždycky možnost ho udržet. Proto je kolem každého dlouhodobého plánu řada otazníků.

Máte před novou sezonou obavy, jestli jste trefil všechny příchody a jestli je vaše vize správná?

Pokaždé. Řešíte, jestli si tým sedne, jak zvládne začátek sezony, zda hráči zůstanou zdraví. Teď máme poměrně úzký základní kádr, protože chceme dát šanci také mladým. Zároveň nejsme naivní a nemyslíme si, že celé mužstvo odehraje sezonu bez zranění. Riziko tam vždycky nějaké je. Nevím, který sportovní manažer dovede být před sezonou úplně v klidu.

Naučil jste se za ty roky nepřenášet podobné obavy do kabiny?

Oni je mají taky, myslím. Zase nechci, aby to vyznělo, že tady sedím nahoře a koušu si nehty. (usměje se) Je to zdravá a přirozená nervozita. Nikdo před sezonou neví, jak všechno dopadne, což je na sportu to hezký. Můžete mít papírově nejsilnější tým na světě jako třeba Real Madrid, ale jednotlivé části do sebe nemusejí zapadnout. Nebo naopak něco nečekáte a realita je daleko lepší.

Daniel Voženílek se do Třince vrátil, Filip Pyrochta je další výrazný nákup do obrany. Vidíte už první signály, že se dokážou adaptovat na Žabkův styl práce?

Sleduju, co se v kabině děje. Filip třeba měl ve smlouvě individuální přípravu, ale stejně přijel sem, aby byl s týmem. Chce vidět, jak kluci trénují a jak klub funguje, je to pozitivní signál. Svým způsobem vás to uklidňuje, že by to do sebe mohlo zapadnout. Ale pořád klepu na dřevo.

Židle sportovního manažera se pak třeba přestane tak kývat, ne?

Ta se hýbe pořád. Nemůžete získat pocit, že něco pojede samo.